Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2146/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2146.20.1
Datum podání28.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2146/20 ze dne 29. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Horáka, zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2020, č. j. 21 Cdo 1000/2020-598, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020, č. j. 23 Co 365/2019-559, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. května 2019, č. j. 18 C 37/2010-515, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Ministerstvu obrany (dále jen "žalobkyně) částku 154 921, 50 Kč. Žalobkyně se u obvodního soudu uvedené částky domáhala jako náhrady poměrné části škody, která měla vzniknout žalobkyni jako zaměstnavateli v souvislosti s veřejnou zakázkou, a to jednak v důsledku úhrady odvodu za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu

a dále vyplacením finanční částky v souvislosti se smlouvou o poskytování služeb společností M + M servis, s. r. o., s tím, že stěžovatel jako zaměstnanec žalobkyně se podílel na vzniku uvedené škody minimálně nedbalostním protiprávním jednáním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako tomu je v projednávané věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích jsou výsledkem nesprávného výkladu právní úpravy, který je hrubě v rozporu s ústavněprávním výkladem a aplikací. Konkrétně namítá, že nárok žalobkyně je promlčen. Dále k výši způsobené škody namítá, že nelze považovat každé plnění na základě neplatného právního úkonu za vznik škody. Podle stěžovatele je výsledkem nesprávné aplikace právní úpravy rovněž závěr o jeho zavinění. Závěrem stěžovatel konstatuje, že obecné soudy neaplikovaly zásadu, že nikdo by neměl žádat náhradu škody, pokud škodu způsobí sám svým jednáním. Požadavek žalobkyně na náhradu škody po stěžovateli jako řadovém úředníkovi - který se na vzniku veřejné zakázky nijak nepodílel, neinicioval ji a nepodílel se ani na vzniku smluv, ve kterých není uveden jako zástupce objednatele - je podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. Uvedené námitky stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.

II.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Předně Ústavní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti formálně napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě žádnou argumentaci, natož relevantní argumentaci ústavněprávní, proti němu neuplatňuje, když se věnuje pouze rozhodnutím obvodního a městského soudu, a to navíc ještě zejména v rovině pouhé polemiky s jejich právními závěry. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že neuvedl-li stěžovatel v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro existenci vad.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, co již uvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jak Ústavní soud konstatoval např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona

o Ústavním soudu.

Nepodal-li stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz

i citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení (obdobně viz usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4063/18).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru