Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 214/99Usnesení ÚS ze dne 30.09.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkVydržení
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.214.99
Datum podání29.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., čl.

229/1991 Sb., čl.

33/1945 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 214/99 ze dne 30. 9. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek H. Vr., a H. T., obou zastoupených JUDr. V. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998, sp. zn. 28 Ca 394/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po stránce formální splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998 (28 Ca 394/97-24), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Trutnově ze dne 23. 9. 1997 (POZ/24/91-Hl/1), a jímž bylo vysloveno, že stěžovatelky nejsou vlastníky 1/2 nemovitostí nacházejících se v kat. úz. V., a tvrdí, že napadeným rozhodnutím orgány veřejné moci zejména porušily ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že jim jako oprávněným osobám nevydaly druhou polovinu předmětných nemovitostí, odhlédnuto od toho, že nemovitosti jim byly vydány v jiné výměře, než jakou uplatnily.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti - pro úplnost je třeba konstatovat, že jen velmi kuse a nesrozumitelně zpracované, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci - spočívá v právní polemice stěžovatelek se závěry obecného soudu (správního orgánu) a v jejich nesouhlasu s právními závěry Městského soudu v Praze tak, jak jsou podány v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, příp. jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci". Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu (správního orgánu) bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek tak, jak jsou zaručena v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a jak bylo opakovaně Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelky ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecný soud v jejich věci potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, což ve svém důsledku znamenalo pro ně nevydání 1/2 uplatněných nemovitostí, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o tvrzeném porušení jejich základních práv a svobod, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelek hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde je postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994, čl. 84 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Pokud jde

o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, rovněž i zde již Ústavnísoud ve svých obecně přístupných nálezech uvedl, jak je třeba chápat ochranu vlastnictví plynoucí z citovaného článku Listiny základních práv a svobod; stručně shrnuto, nejedná se o porušení uvedeného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno ať již na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánů veřejné moci a kdy pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže. V posuzované věci je potřeba navíc uvést, že k vytýkanému nesouladu ve výměrech uplatněných nároků a vydaných nemovitostí obecný soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že o tomto nároku ještě nebylo příslušným správním orgánem rozhodnuto a tak se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatelek.

Posuzovaná ústavní stížnost stěžovatelek byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotných tvrzení stěžovatelek; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelek tak, jak je z výroku tohoto usnesení patrno[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru