Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2137/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2137.15.1
Datum podání16.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb.

82/1998 Sb., § 4 odst.1, § 13


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2137/15 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti MIKROTECHNA, s. r. o., se sídlem Barrandova 409, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem Ph.D., advokátem se sídlem Národní 43, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2015 č. j. 25 Co 89/2015-57 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2014 č. j. 23 C 51/2013-43, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2015, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v údajně nesprávném právním názoru Obvodního soudu pro Prahu 2, který zamítl žalobu stěžovatelky (dále rovněž "žalobkyně") o uložení povinnosti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovatelce částku 20 516,- Kč s příslušenstvím jako předčasnou s odůvodněním, že žalobkyni dosud žádná škoda nevznikla, neboť předmětnou pohledávku uplatnila v insolvenčním řízení, které dosud nebylo skončeno.

Stěžovatelka argumentuje konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která uvádí, že škoda způsobená exekutorem při výkonu exekuční činnosti je od počátku jejího vzniku škodou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Tedy stát je od počátku přímým škůdcem bez ohledu na to, jestli je či bude a v jakém rozsahu vzniklá škoda zaplacena konkrétním exekutorem.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2014 č. j. 23 C 51/2013-43 se zjišťuje, že v řízení o náhradu škody ve výši 20 516,- Kč s příslušenstvím obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl jako předčasnou, neboť stěžovatelka svoji pohledávku za Mgr. Josefem Višvaderem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha - západ (dále rovněž "úpadce") přihlásila v konkursu prohlášeném na majetek úpadce; konkurs se v době rozhodování tohoto soudu nacházel ve fázi přezkumného jednání a soupisu majetkové podstaty. Předmětná pohledávka nebyla v rámci tohoto řízení nijak zpochybněna.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2015 č. j. 25 Co 89/2015-57 odvoláním žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž změnil zčásti právní názor soudu prvního stupně ohledně existence škody a možnosti stěžovatelky uplatnit nárok na náhradu škody jak proti soudnímu exekutorovi, tak i vůči státu, a to i ve dvou samostatných řízeních, neboť tito dlužníci jsou v postavení solidárním.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením projednávané věci tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatelka se zjevně domnívá, že již samotné konstatování existence nesprávného úředního postupu soudního exekutora příslušným soudem je důvodem pro vyhovění žalobě, kterou se účastník řízení domáhá náhrady škody podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Stěžovatelka ve vztahu k napadeným rozhodnutím zejména argumentuje porušením svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud při posuzování toho, zda byly dodrženy podmínky spravedlivého procesu v rovině namítaného nesprávného právního posouzení věci, zkoumá, zda obecným soudem podaný výklad rozhodné právní normy je předvídatelný a rozumný, jestli koresponduje s ustálenými závěry soudní praxe a není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Teprve excesivní porušení těchto pravidel zakládá důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

Žádné skutečnosti zmiňované výše však v projednávané věci nenastaly. Jestliže obecné soudy interpretovaly příslušné právní předpisy (v projednávané věci zejména ustanovení §§ 4 odst. 1, 13 zákona č. 82/1998 Sb.) ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze dospět k závěru, že právní názor, k němuž dospěly obecné soudy, je protiústavní.

Protože stěžovatelka podala žalobu za situace, v níž není skončeno insolvenční řízení, nelze určit ani výši škody, která jí (případně) (ne)bude uhrazena po poměrném rozdělení výtěžku po skončení rozvrhového řízení, byť by jinak byly splněny předpoklady, za nichž stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

V posuzované věci obecné soudy své povinnosti řádně zjistit skutkový stav projednávané věci, a vyvodit z nich odpovídající právní závěr, dostály. V průběhu řízení bylo rovněž provedeno odpovídající dokazování.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru