Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 213/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 4 - Tvrdková Jana
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.213.10.1
Datum podání25.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.2, § 89, § 55a, § 87 odst.3

330/2001 Sb.

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 213/10 ze dne 14. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 49 Nc 6369/2008 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 4 JUDr. Jany Tvrdkové ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. 095 Ex 427/08/Pn 02-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho exekuční věci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl k námitkám stěžovatele změněn touto ústavní stížností taktéž napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 4 JUDr. Jany Tvrdkové tak, že náklady oprávněné nezletilé L. M. se určují ve výši 34 605 Kč, náklady oprávněného nezletilého D. M. ve výši 32 784,50 Kč a náklady exekuce ve výši 16 731 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že o nařízení exekuce na svůj majetek se dozvěděl až dne 12. 12. 2008, tedy v době, kdy na výživném svých dvou nezletilých dětí již nic nedlužil; z toho důvodu nemohl vyhovět výzvě soudní exekutorky a - bezdůvodně - zaplatit částku 145 200 Kč. Dne 10. 6. 2009 zastavil obvodní soud k návrhu oprávněných exekuci pro běžné výživné ve smyslu ustanovení § 55a zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, však nezastavil exekuční řízení v plném rozsahu, neboť nebyly dosud uhrazeny náklady exekuce. Stěžovatel pak připomíná, že náklady exekuce zaplatit nemohl, neboť předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce byl obvodním soudem zrušen ve stejný den, kdy bylo rozhodnuto o zastavení exekuce pro běžné výživné. Dne 22. 6. 2009 vydala soudní exekutorka druhý (ústavní stížností napadený) příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti němuž směřoval námitky, o nichž bylo rozhodnuto rubrikovaným usnesení obvodního soudu.

Obvodnímu soudu stěžovatel vytýká, že rozhodl o náhradě nákladů exekuce a náhradě nákladů oprávněných dle ustanovení § 87 odst. 2 a 3 exekučního řádu, aniž by se vypořádal s jeho námitkou, že mělo být rozhodováno dle ustanovení § 89 exekučního řádu (oprávnění si přitom zavinili vznik nákladů řízení co do 36 000 Kč, neboť tuto částku uhradil před zahájením exekuce). Nesouhlasí dále s postupem obvodního soudu, jenž za základ pro stanovení odměny soudní exekutorky vycházel z částky 67 389,50 Kč, a to na základě neopodstatněného závěru, že odměna musí být stanovena z maximálně možného vymožení pohledávky včetně příslušenství a nákladů, čímž mu fakticky upřel možnost dobrovolně zaplatit odměnu exekutora a tím náklady exekuce minimalizovat. Poukazuje též na to, že obvodní soud nikterak nezohlednil skutečnost, že částka 36 000 Kč byla zaplacena před zahájením exekuce (odkazuje na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a II. ÚS 1038/08), nesouhlasí ani s tím, že soud stanovil náhradu nákladů pro každého oprávněného zvlášť, přestože byli oprávnění v daném řízení zastoupeni jedním advokátem, což podle jeho názoru odporuje ustanovení § 19a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., a konečně s odvoláním na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2862/07 se domnívá, že obvodní soud měl v projednávané věci aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává - de facto pouze porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (další stěžovatelem indikovaná ustanovení Listiny mají v kontextu dané věci povahu jen zjevně akcesorickou), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, obvodní soud zčásti přisvědčil jeho námitkám, jež směřoval proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce, přičemž toto rozhodnutí - oproti tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti - podrobně a srozumitelně odůvodnil.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní (o což zde vzhledem k výše řečenému nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Oproti očekáváním stěžovatele však interpretační závěry obvodního soudu, jež byly v odůvodnění napadeného usnesení uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť jsou v kontextu projednávané věci racionální a srozumitelné (v tom smyslu, že je lze v obecné rovině zastávat).

Nelze dovodit výkladový exces (objektivní) nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně (navzdory opačnému přesvědčení stěžovatele) absenci řádného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu obvodním soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých by výsledek řízení před obvodním soudem překračoval hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Připomenout je přitom namístě v prvé řadě skutečnost, že obvodní soud vycházel z judikatury Ústavního soudu, dle níž nepřísluší soudnímu exekutorovi odměna v té části, v níž povinný plnil, byť i po zahájení exekuce, dobrovolně, tedy bez zjevného jeho přičinění. Výši odměny odvíjel od výše nároků oprávněných, které stěžovatel v době vydání druhého příkazu k úhradě nákladů exekuce neuhradil, přestože tak z opatrnosti ve smyslu zásady vigilantibus iura učinit mohl, neboť již od prvního příkazu (přibližně) známy byly (později dokonce byly určeny v částce nižší). Nelze ani přehlížet, že Ústavní soud (v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 52/08) taktéž konstatoval, že není akceptovatelné, že by soudní exekutor, pakliže nedojde k realizaci exekuce, neměl mít nárok na odměnu vůbec (srov. Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání, Praha 2010, výklad k ustanovení § 55a). Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost v části týkající se samotných nákladů exekuce jen jako polemiku o konkrétní výši nákladů (neboť ani stěžovatel netvrdí, že by náklady dané exekuce měly být nulové), čímž předmět řízení o ústavní stížnosti - v této části - ztrácí ústavněprávně relevantní rozměr očividně; zde by muselo jít o vady kvalifikované, jež dosahují značné intenzity, a silněji než jinde se tudíž uplatňuje výše zmíněná zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic takového pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko polemizuje s orgány veřejné moci na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení vyhlášek Ministerstva spravedlnosti měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti odůvodnění obvodního soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí i pro přezkum nákladových rozhodnutí, a to patrně proto, že jiné instance již není. Ani stěžovatelův odkaz na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2862/07 není případný, neboť v tam projednávané věci byl traktován restriktivní výklad ustanovení § 150 o. s. ř., stěžovatel se naproti tomu (v obrácené procesní pozici) domáhá výkladu extenzivního.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorií návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru