Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2127/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkDražba
nemovitost
soudce/podjatost
procesní postup
Cena
Předkupní právo
žaloba/vylučovací
výkon rozhodnutí/prodejem nemovitostí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2127.11.1
Datum podání20.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

37/1992 Sb., § 62 odst.1

99/1963 Sb., § 336e odst.3, § 336i odst.2, § 336j, § 336 odst.1, § 15b odst.2, § 336i odst.1, § 118a, § 336i odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2127/11 ze dne 15. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. P. Š. a 2/ V. Š., zastoupených JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, č. j. 20 Cdo 4477/2009-357, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4477/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č. j. 20 Co 477/2008-281, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 2008, č. j. 37 E 902/2001-220, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 6. 2008, č. j. 37 E 902/2001-239, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Kladně shora označeným usnesením udělil vydražitelce Ing. M. D. příklep k tam specifikovaným nemovitostem.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil. Předně neuznal odvolací námitku stěžovatelů (povinných), že při provedení dražby došlo k porušení zákona tím, že soud neodročil dražební jednání, ačkoli mu (pět dní před jeho konáním) bylo doručeno oznámení matky stěžovatele R. Š., že podala návrh na vyloučení dražených nemovitostí z výkonu rozhodnutí; poukázal na to, že důvod pro odročení není dán tehdy, je-li - jako v daném případě - žaloba zjevně nedůvodná pro nedostatek věcné legitimace žalobkyně (neboť ta očividně žádné právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí k draženým nemovitostem nemá, byť by mělo spočívat v existenci nájemního vztahu či právu bydlení z titulu rodinněprávního), a je (v souvislosti s obdobnou předchozí žalobou dcery stěžovatelů L. H. a jinými procesními postupy stěžovatelů) podáním jen zjevně "účelovým". Další stěžovateli namítané procesní vady pak krajský soud shledal zčásti "právně bezvýznamnými" (též proto, že se týkají právního postavení subjektů odlišných od stěžovatelů) a zčásti "neopodstatněnými", protože mohou představovat jen pochybení formální. Ve vztahu ke vznesené námitce podjatosti rozhodující senát aplikoval ustanovení § 15b odst. 2 o. s. ř. se závěrem, že neobsahuje jakékoli relevantní tvrzení, jež by nestrannost rozhodujících soudkyň mohlo zpochybnit.

O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl, neboť podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. - jež zde podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně - neshledal.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že:

1/ Odvolací soud pochybil, pakliže uplatnil názor, že dražební jednání nemuselo být vzhledem k podané excindační žalobě odročeno, neboť k posouzení důvodnosti excindační žaloby je příslušný výlučně soud nalézací, před nímž má proběhnout řádné řízení zaručující procesní práva jeho účastníků. Oproti tomu exekuční soud není povolán k úvahám o tom, co by se stalo, bylo-li by ve vykonávacím řízení k vylučovací žalobě přihlédnuto.

2/ Soud prvního stupně porušil ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. tím, že v rámci dražebního jednání nerozhodl, zda je prokázáno předkupní právo (§ 336e odst. 3 o. s. ř.), resp. neučinil zákonem stanovená oznámení, a v rozporu s ustanovením § 62 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, dražitelům sdělil, že podání lze zvyšovat nejméně o 5 000,- Kč, ačkoli správně jde o částku 1 000,- Kč., a konečně nevyzval (podle § 336i odst. 3 o. s. ř.) ty, kdo mohou dražit, aby činili podání, nýbrž "sám vyvolal podání ve výši 1 671 670 Kč".

3/ "Zásadní právní vadu dražby" představuje okolnost, že text vyhlášeného usnesení o příklepu obsažený v protokole o dražebním jednání se podstatným způsobem - co do vymezení předmětu dražby - odlišuje od dražební vyhlášky ze dne 12. 10. 2005, č. j. E 902/2001-156, resp. jejího písemného vyhotovení. Opravným usnesením ze dne 26. 6. 2008 se soud pokusil tento nedostatek reparovat, čímž ovšem vybočil z mezí § 166 o. s. ř.

4/ Dražby se nemohl zúčastnit zájemce Ing. J. B., neboť od soudu prvního stupně obdržel mylnou informaci, že se dražební jednání nekoná z důvodu podané vylučovací žaloby.

5/ Dražební jistotu nesložila vydražitelka Ing. M. D., nýbrž její zástupce J. D., ze svého vlastního účtu, aniž by tento postup nacházel oporu v plné moci ze dne 15. 4. 2008, čímž nesplnila "podmínky účasti na dražebním jednání v postavení dražitele". Soud přitom ověřoval, zda sporná dražební jistota byla připsána na jeho účet, až výpisem vyhotoveným dne 17. 4. 2008, tj. "tři dny po dražbě".

6/ Nepřesností se okresní soud dopustil rovněž při popisu "průběhu losování", které bylo "ovlivnitelné osobou" provádějící tento úkon v protokolu o dražbě, resp. písemném vyhotovení usnesení o příklepu.

7/ Dražební jednání konané dne 15. 4. 2008 vycházelo z ceny nemovitostí ve výši 2 500 000 Kč stanovené znaleckým posudkem ze dne 9. 5. 2004, jenž nemohl zohlednit pozdější nárůst cen nemovitostí; výsledné podání přitom činilo pouze částku 1 667 670 Kč.

8/ Je přítomna souvislost realizace zástavy, dané trestnou činností Ing. J. Č. (dlužníka) a následným "nekompromisním" postupem vedlejšího účastníka (Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s.)

9/ O včasné námitce podjatosti všech členů senátu odvolacího soudu nerozhodl nadřízený soud, což zakládá vadu kvality zmatečnosti.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.

Ad 1/ S prvním okruhem námitek se vypořádal odvolací soud výstižným poukazem na odbornou literaturu, ze které vyplývá, že podání vylučovací žaloby je důvodem k odročení dražebního jednání jen tehdy, jestliže na jejím základě může - objektivně vzato - dojít k vyloučení prodávané nemovitosti z výkonu rozhodnutí. Podá-li žalobu ten, kdo k ní není na první pohled věcně legitimován, je-li v ní tvrzen důvod, se kterým zákon pro tento účel evidentně nepočítá, nebo je-li zde jiný obdobný důvod, pro který je excindační žaloba zjevně neopodstatněná, představovalo by odročení jednání jen neodůvodněný průtah v provedení výkonu rozhodnutí (Kůrka, V. - Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 546.)

Tyto meze předvídatelného a rozumného výkladu, uznávané též soudní praxí, ústavní stížností napadená usnesení respektovala (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2005 a aprobovaného usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 358/04, přičemž shodně vyznívá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1803/2006, podle něhož soud odročí dražební jednání, jen dovodí-li na základě tvrzení povinného, obsahu spisu a listin předložených povinným, že je pravděpodobné zastavení exekuce).

Odvolací soud předestřel nejen podrobnou (a zcela adekvátní) argumentaci zpochybňující úsudek, že vylučovací žalobu podala (resp. autorizovala svým podpisem) R. Š., nýbrž stejně tak opodstatněně zdůraznil, že sporné podání jakkoli neodkazuje na zákonem předjímané právo nepřipouštějící postižení nemovitostí výkonem rozhodnutí, resp. že žádný důvod pro jejich vyloučení z výkonu rozhodnutí nezahrnuje.

Ad 2 až 8/ Ve vztahu ke druhé skupině výhrad formulovaných stěžovateli se sice patří zaznamenat, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 384/08, je jedním z účelů příslušných norem občanského soudního řádu též ochrana práv vlastníků dražených nemovitostí, nicméně současně je třeba mít na paměti, že ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace právy jiných osob zde uplatnitelná není; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis.

To je v dané věci významné potud, že ústavní stížnost stěžovatelů právě tyto limity nerespektuje.

Námitka o nedodržení postupu podle § 336i odst. 2 o. s. ř. se jejich majetkové sféry nedotýká, a - stěžovateli nekonkretizovaným - osobám majícím k nemovitosti předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo, resp. přihlášeným věřitelům bylo event. k dispozici odvolání (srov. § 336k odst. 2 o. s. ř.).

Rovněž tak postrádá význam - stěžovateli tvrzená - mylná informace o zvýšení podání; nikdo z dražitelů nenamítl (srov. § 336j odst. 2 a 3 o. s. ř.), že rozdíl 4 000 Kč pro něj představuje obtížně překonatelnou překážku učinění podání vyššího (srov. též poměr uvedené sumy k nejvyššímu podání), a tudíž úvaha o ovlivnění výtěžku dražby - nadto jen v bagatelním rozsahu - představuje pouhou spekulaci.

Pro účely ústavněprávní ochrany vlastnictví stěžovatelů je srovnatelně irelevantní též poukaz na formální okolnosti spočívající v údajném "vyvolání" nejvyššího podání soudem, převod částky odpovídající dražební jistotě z účtu osoby odlišné od vydražitele bez výslovné opory v předložené plné moci, opožděné vyhotovení výpisu z účtu soudu, údajně nejasné informační zdroje vydražitelky, jakož i výstižnost "popisu" udělení příklepu na základě losu.

Obdobné hodnocení je namístě uplatnit i vůči stěžovateli otevřené otázce vymezení předmětu dražby, jestliže nemohou ničeho vytěžit ani z okolnosti, že "není na první straně protokolů o dražebním jednání uvedeno, že by byl rodinný dům dražen včetně příslušenství a že by pozemky byly draženy včetně příslušenství"; podstatné je, že ex lege - podle § 335a odst. 2 o. s. ř. - se nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje na nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím (...). Že v rámci doplňujícího usnesení byla soudem prvního stupně upřesněna též identifikace katastrálního úřadu, exces z uplatnění příslušných procesních institutů evidentně nepředstavuje.

Z čestného prohlášení Ing. J. B. vyplývá, že mu soud měl podat nesprávnou informaci ohledně konání dražebního jednání, v jejímž důsledku se dražby nezúčastnil. Stěžovatelé však v ústavní stížnosti neuvedli, z čeho dovozují, že by za účasti Ing. J. B. byly předmětné nemovitosti "zcela jistě prodány za cenu vyšší".

Se situací vymezenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 384/08, je nesouměřitelné též uplatnění staršího znaleckého posudku, stěžovateli oponované všeobecným poukazem na růstový trend cen nemovitostí. Stěžovatelé přehlížejí, že účelem ocenění nemovitosti (§ 336 o. s. ř.) není stanovení ceny, za kterou bude v řízení o výkon rozhodnutí prodána, neboť představuje, jak je zřejmé z § 336e odst. 1 o. s. ř., jen východisko pro určení výše nejnižšího podání; nemovitost se při výkonu rozhodnutí prodává za "nejvyšší podání" a kolik bude činit, se ukáže až v samotné dražbě (Kůrka, V. - Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 528). Jak připomenul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1083/2005, až samotný výsledek dražby může odpovědět na otázku, jakou má nemovitost hodnotu, za níž může být obecně prodána, a pokud je tržní cena nemovitosti vyšší než cena uvedená v dražební vyhlášce, pak se tato okolnost projeví při samotné dražbě.

Efektivně uplatnitelné v rámci řízení o ústavní stížnosti nejsou ani výtky týkající se vlivu jednání další osoby na postup vedlejšího účastníka, jímž přistoupil k realizaci zástavního práva.

Ad 9/ Také reakce odvolacího soudu na stěžovateli vznesenou námitku podjatosti je odůvodnitelná; soud s přesvědčivým poukazem na absenci relevantních tvrzení důvodů podjatosti rozhodujících soudkyň a celkový kontext procesních obstrukcí stěžovatelů akceptovatelně ukotvil její vznesení v dlouhodobě (již před soudem prvního stupně) projevované snaze k oddálení konečného rozhodnutí v dané věci. Proti postupu podle § 15b odst. 2 o. s. ř. proto není - z pohledu řízení jako celku - viz výše - ústavněprávních výhrad. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti neuvedli, zda využili procesních dispozic daných ustanovením § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru