Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2127/09 #1Nález ÚS ze dne 24.11.2011Porušení vlastnického práva v důsledku nesprávného postupu v řízení dle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
žaloba/na určení
nemovitost
vůle/projev
Obec
Restituce
Stát
vlastnické právo/ochrana
konfiskace majetku
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 199/63 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2127.09.1
Datum vyhlášení06.12.2011
Datum podání12.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 3, § 4 odst.2

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 37 odst.1, § 31 odst.4, § 46 odst.1

87/1991 Sb., § 31, § 5 odst.3

99/1963 Sb., § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Skutečnost, že orgány státu svým postupem v restitučním a dědickém řízení mohly ve fyzické osobě vyvolat oprávněný dojem o vlastnictví nemovitostí, jejichž předchozím vlastníkem byla obec, nemůže být bez dalšího důvodem pro zánik dřívějšího vlastnického práva této obce.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky hlavního města Prahy zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. 11. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2009-349 ze dne 9. 6. 2009 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 156/2008-316 ze dne 8. 10. 2008 pro rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Žalobou podanou proti právnímu předchůdci vedlejších účastníků řízení se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Rozsudkem obvodního soudu byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatelky (a vedlejší účastnice na její straně) městský soud v meritu věci rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Na základě konfiskačního výměru se vlastníkem předmětných nemovitostí stal v roce 1964 stát, z nějž nemovitosti přešly dle zákona č. 87/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v roce 1991 na stěžovatelku. Právní předchůdce vedlejších účastníků byl v roce 1979 odškodněn dle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek. Konfiskační výměr, na jehož základě nemovitosti připadly státu, byl zrušen rozhodnutím odboru obecního majetku magistrátu stěžovatelky dne 11. 4. 1996, přičemž následně došlo k projednání dědictví po právním předchůdci vedlejších účastníků a usnesením obvodního soudu ze dne 14. 9. 1999 bylo potvrzeno dědictví vedlejších účastníků, resp. jejich právního předchůdce. Podle stěžovatelky nemohlo dojít k obnovení vlastnického práva pouhým zrušením konfiskačního výměru; právní předchůdce vedlejších účastníků s ní sice dne 21. 8. 1997 podepsal „zápis o předání domu […] provedeného na základě rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru obecního majetku […],“ tento zápis však nebyl dohodou o vydání předmětných nemovitostí ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelka namítala, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů, resp. nesprávného úředního postupu v řízení dle zákona o mimosoudních rehabilitacích došlo k porušení jejího vlastnického práva.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že dojde-li ke zrušení konfiskačního výměru k protestu prokurátora (jak tomu bylo v posuzované věci), nedochází k automatickému „obnovení“ vlastnického práva dotčené osoby ke konfiskovanému majetku. V dané věci tedy nejenže nemohlo dojít k obnovení vlastnického práva právního předchůdce vedlejších účastníků na základě rozhodnutí odboru obecního majetku magistrátu stěžovatelky, ale v důsledku toho také tyto nemovitosti nemohly být předmětem dědictví. Ačkoliv tedy usnesením obvodního soudu v dědickém řízení bylo dědictví potvrzeno a na základě tohoto usnesení bylo vlastnické právo právního předchůdce vedlejších účastníků zapsáno záznamem do katastru nemovitostí, nemohla mít tato skutečnost za následek zánik vlastnického práva stěžovatelky. Podle Ústavního soudu proto městský soud coby soud odvolací správně zkoumal existenci jiného právního titulu, na jehož základě by právní předchůdce vedlejších účastníků mohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Podle městského soudu tímto titulem byla dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená dne 21. 8. 1997 se stěžovatelkou; vedlejší účastníci ani jejich právní předchůdce přitom nikdy netvrdili, že by k nabytí vlastnictví k nemovitostem mělo dojít na základě této dohody. Ústavní soud shledal v postupu městského soudu, jenž posoudil věc po právní stránce jinak, aniž by na tuto možnost účastníky řízení upozornil, procesní pochybení, v jehož důsledku byla stěžovatelce odepřena možnost předestřít svou skutkovou a právní argumentaci. Nejvyšší soud pak stěžovatelčino dovolání posoudil pouze kvazimeritorně z hlediska přípustnosti a otázkou neplatnosti dohody či tím, zda vůbec byla sjednána, se nezabýval.

Ústavní soud městskému soudu vytkl také způsob hodnocení výše označené dohody o vydání domu, když konstatoval, že z okolností daného případu jednoznačně vyplývalo, že aktéři dohody jednali v právním omylu o „obnovení“ vlastnického práva právního předchůdce vedlejších účastníků. Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k postupu obvodního soudu jak v dědickém, tak restitučním řízení, vzniká pochybnost, zda stát mohl vyvolat stav, kdy se právní předchůdce vedlejších účastníků mohl oprávněně cítit jako vlastník předmětných nemovitostí. Tato skutečnost nicméně nemohla být důvodem pro "zbavení" dřívějšího vlastnického práva osoby stěžovatelky, jež je osobou od státu odlišnou. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavřel, že městský soud (ani soud nejvyšší) neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatelky, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2127/09 ze dne 24. 11. 2011

N 199/63 SbNU 319

Porušení vlastnického práva v důsledku nesprávného postupu v řízení dle zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 24. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 2127/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008 č. j. 18 Co 156/2008-316 potvrzujícímu v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že konkrétně specifikované nemovitosti jsou v jejím vlastnictví, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009 č. j. 28 Cdo 1162/2009-349, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a a) C. M. a b) R. M. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008 č. j. 18 Co 156/2008-316 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009 č. j. 28 Cdo 1162/2009-349 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 15. 7. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 8. 10. 2008 č. j. 18 Co 156/2008-316, přičemž tvrdila, že uvedený soud neposkytl ochranu jejímu vlastnickému právu, čímž porušil ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též jen "obvodní soud") sp. zn. 5 C 30/2005, rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 5. 2007 č. j. 5 C 30/2005-207 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti O. M. na určení, že budova č. p. 1432 - objekt bydlení, postavená na pozemku p. č. 1496, a také (samotný) pozemek p. č. 1496 o výměře 547 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. 1062 pro k. ú. Holešovice, jsou v jejím vlastnictví (výrok I), a také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Tento rozsudek napadly stěžovatelka i vedlejší účastnice na její straně - městská část Praha 7 odvoláním, avšak městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že se žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a dále rozhodl, že se žalovaným C. M. a R. M. (jako právním nástupcům původně žalovaného zemřelého O. M.) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozsudku stěžovatelka brojila dovoláním, které ale Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl R. M., otec původně žalovaného O. M. (právního předchůdce vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti). Na základě konfiskačního výměru Obvodního národního výboru v Praze 1, finančního odboru, ze dne 21. 2. 1964 č. j. Fin-3-konf.ř.226/64 se stal jejich vlastníkem stát, z něho pak tyto nemovitosti přešly na základě § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do jejího vlastnictví dnem 24. 5. 1991. Dne 31. 3. 1979 byl právní předchůdce vedlejších účastníků odškodněn podle Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek z 18. 4. 1973. Následně byl zmíněný konfiskační výměr k protestu prokurátora podle § 31 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zrušen rozhodnutím odboru obecního majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 4. 1996 č. j. OOM-PR/561/96, na základě čehož došlo k projednání dědictví. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 1999 č. j. 22 D 264/98-25 pak bylo potvrzeno nabytí dědictví právnímu předchůdci vedlejších účastníků řízení, načež došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že samotným zrušením konfiskačního výměru nemohlo dojít k obnovení vlastnického práva. Dále stěžovatelka uvádí, že se právní předchůdce vedlejších účastníků řízení domáhal vydání předmětných nemovitostí před soudem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, svou žalobu však vzal zpět, neboť dne 21. 8. 1997 s ní podepsal "zápis o předání domu [...] provedeného na základě rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru obecního majetku [...]", a obvodní soud - i přes nesouhlas žalovaného Bytového podniku v Praze 7 jako povinné osoby se zpětvzetím - řízení zastavil. Dále stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že došlo k obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem právního předchůdce vedlejších účastníků poté, co byl zrušen uvedený konfiskační výměr a co došlo k vydání na základě uvedeného zápisu. Dle stěžovatelky ovšem tento zápis nebyl dohodou o vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Daný úkon je třeba vykládat podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž vůlí zúčastněných stran nebylo obnovení vlastnického práva, ale pouze fyzické předání domu, protože se tyto strany domnívaly, že k obnovení vlastnického práva došlo zrušením konfiskačního výměru. Svědčí o tom skutečnost, že se tento zápis nepokusila vložit do katastru nemovitostí žádná ze stran a že žalovaný Bytový podnik v Praze 7 nesouhlasil se zpětvzetím žaloby s argumentací, že k uzavření dohody podle § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nedošlo.

Pro případ, že by se o dohodu o vydání věci jednalo, stěžovatelka namítá, že by byla neplatná pro rozpor s ustanovením § 37 odst. 1 občanského zákoníku, protože předmět dohody o vydání věci nebyl určen úplně. Neplatná by dále byla pro rozpor s § 31 odst. 4 občanského zákoníku, protože předmětný zápis nebyl podepsán statutárními zástupci zúčastněných stran, nýbrž jejich zmocněnci. Ustanovení § 46 ve spojení s ustanovením § 31 odst. 4 občanského zákoníku k uzavření dohody, jejímž předmětem je nemovitost, vyžaduje písemnou plnou moc, jejíž existenci odvolací soud předpokládal, aniž by uvedl, jaké úvahy jej k tomuto předpokladu vedly, přičemž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů není objektivní existence písemných plných mocí patrná. Konečně má být taková eventuální dohoda neplatná pro rozpor s čl. 1 Ústavy České republiky a § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Důvodem má být skutečnost, že právní předchůdce vedlejších účastníků již byl odškodněn. Stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že tato zmíněná mezinárodní dohoda nemohla mít na platnost dohody o vydání věci vliv, a s poukazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 305/01 ze dne 23. 7. 2002 (U 23/27 SbNU 283) a usnesení ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 515/04 (ve SbNU nepublikováno; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že soud musí při posuzování platnosti dohody o vydání přihlédnout též k tomu, zda nárok byl uspokojen na základě náhradové dohody, resp. zvážit, zda vlastnickému právu na základě takové dohody může poskytnout ochranu. I z jiných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu má vyplývat, že uspokojení na základě náhradové dohody vylučuje uspokojení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích [konkrétně se má jednat o usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. III. ÚS 102/01 (ve SbNU nepublikováno) a související rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. 28 Cdo 2705/2000 i další rozhodnutí vydaná ve vztahu k právnímu předchůdci vedlejších účastníků řízení - (mj.) usnesení ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 719/02, ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 20/05 a ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 291/06 (ve SbNU nepublikována)]. Pokud odvolací soud opřel své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1544/2003 a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2518/07 (ve SbNU nepublikováno), jedná se o rozhodnutí neuveřejněná, později necitovaná, prvně uvedené rozhodnutí řeší jinou otázku a druhé odporuje již zmíněnému usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01 (viz výše) a je vnitřně rozporné. Konečně stěžovatelka namítá, že k obnovení vlastnického práva právního předchůdce vedlejších účastníků nemohlo dojít, protože předmětný zápis nebyl dosud vložen do katastru nemovitostí, takže tato "dohoda" dosud neměla věcněprávní (translační) účinky.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, a snaží se tak docílit přezkumu správnosti jí uplatněného tvrzení. V této souvislosti poukázal na vztah Ústavního soudu k obecné justici s tím, že z ústavní stížnosti se nepodává zřetelný závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatelky, což relativizuje její přípustnost. Jde-li o věc samu, Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, a uvedl, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání. Městský soud v Praze uvedl, že mu stěžovatelka, aniž by jakkoliv zpochybňovala závěry Nejvyššího soudu, znovu vytýká nesprávné právní posouzení věci a současně uvádí nové skutečnosti, které dosud v řízení namítány nebyly, a to že osoby jednající za povinnou osobu nebyly k vydání nemovitostí zmocněny. Dle názoru tohoto soudu má jít o nepřípustná nová tvrzení, k nimž by - vzhledem k principu neúplné apelace - odvolací soud nemohl přihlédnout. Z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost pro nedůvodnost zamítl, příp. pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Vedlejší účastníci, C. M. a R. M., ve vyjádření ze dne 15. 9. 2010 uvedli, že se obecné soudy řídily judikaturou Ústavního soudu, a to zejména v tom ohledu, že restituční případy nelze posuzovat podle obecných právních předpisů, které se zde uplatní v "obrácené kombinaci". Upozornili na to, že daný případ byl "otevřen" již v roce 1991, přičemž stěžovatelčin právní předchůdce byl účastníkem daného řízení, takže stěžovatelka mohla svá práva hájit již tehdy, a nikoliv až po 19 letech. Protiprávnost zásahu státu do práv R. M. přitom stěžovatelka uznala svým správním rozhodnutím, nyní se však prý snaží o jeho revokaci. Závěrem vyslovili názor, že se obecné soudy vypořádaly s uplatněnými námitkami a přesvědčivě zdůvodnily svá rozhodnutí, přičemž v ústavní stížnosti není uplatňováno nic, co by dosahovalo porušení práv stěžovatelky na úrovni ústavní. Vzhledem k tomu navrhli odmítnutí ústavní stížnosti. V doplnění ze dne 22. 11. 2010 navrhli vedlejší účastníci odmítnutí ústavní stížnosti ještě z důvodu, že stěžovatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by současně napadla rozhodnutí dovolacího soudu. Z tohoto důvodu nemohla být dodržena lhůta k podání ústavní stížnosti, jak má plynout z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 3118/10 (ve SbNU nepublikováno).

Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud dne 7. 12. 2010 a 10. 11. 2011 stěžovatelce k případné replice. V replice ze dne 16. 12. 2010 stěžovatelka upozornila, že vedlejší účastníci netvrdí, že by jejich vlastnické právo přešlo na jejich právního předchůdce, ale toto své právo odvozují ze zmíněného správního rozhodnutí. To má být dokladem, že vůlí účastníků zmíněného zápisu nebylo uzavřít dohodu o vydání věci, ale pouze fyzicky předat dům, přičemž je zřejmé, že obecné soudy vůli k uzavření dohody vedlejším účastníkům de facto vnucují, čímž porušují také čl. 36 Listiny. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009 č. j. 28 Cdo 1162/2009-349. V replice ze dne 17. 11. 2011 stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu obsaženým v jeho vyjádření. Důvodem má být to, že Nejvyšší soud i městský soud založily svá rozhodnutí na skutečnosti, která před soudem prvního stupně nebyla žádnou ze stran tvrzena, tedy že došlo k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a že s touto skutečností byla seznámena až při vyhlášení napadeného rozsudku městského soudu. Proto stěžovatelce nezbylo než se k této skutečnosti vyjádřit až v dovolání. Postupem účastníků tak bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka poukázala na to, že namítala a namítá, že předmětný zápis nelze považovat za zmíněnou dohodu, natož za dohodu platnou. Opačný názor, zastávaný účastníky řízení, zakládá porušení jejího práva na ochranu majetku.

Dne 8. 12. 2010 Ústavní soud obdržel vyjádření vedlejších účastníků, v němž se poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 411/99 ze dne 9. 2. 2000 (N 23/17 SbNU 167), ze kterého má plynout, že stěžovatelka není ve věci aktivně legitimována. Vlastnické právo stěžovatelka odvozuje z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., to však na ni nepřešlo a přejít nemohlo, protože právním předchůdcem vedlejších účastníků bylo požádáno o vydání věci v zákonem (o mimosoudních rehabilitacích) stanovené lhůtě. Toto vyjádření již Ústavní soud stěžovatelce k replice nezasílal, neboť je v tomto řízení zcela bezpředmětné. Nejde v něm totiž o to, rozhodnout daný spor namísto soudů obecných, ale zjistit, zda v něm nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, přičemž po případné kasaci napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci mohou tuto svou argumentaci vedlejší účastníci uplatnit v pokračujícím řízení a případně (tedy bude-li vydáno pro ně negativní rozhodnutí) i u Ústavního soudu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl ke kladnému závěru. Neshledal tedy ani důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jak navrhli vedlejší účastníci, neboť ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, přičemž (eventuální) vadu daného návrhu spočívající v tom, že nebylo napadeno rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, stěžovatelka sama odstranila.

Následně Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Dle všeho není sporu o tom, že dojde-li k protestu prokurátora ve smyslu § 31 zákona o mimosoudních rehabilitacích ke zrušení konfiskačního výměru ze strany příslušného orgánu, nedochází k automatickému "obnovení" vlastnického práva dotčené osoby ke konfiskovanému majetku [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2418/2000, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 ze dne 11. 3. 1997 (ST 4/7 SbNU 308) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 344/98 ze dne 29. 9. 1999 (N 132/15 SbNU 251)]. V dané věci tak nedošlo (nemohlo dojít) k obnovení vlastnického práva R. M. k předmětným nemovitostem "přímo", tedy na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru obecního majetku, ze dne 11. 4. 1996 č. j. OOM-PR/561/96 (kterým byl zrušen konfiskační výměr Obvodního národního výboru v Praze, finančního odboru, ze dne 20. 1. 1964 č. j. Fin-3-konf.ř.226/64), a tudíž tyto nemovitosti nemohly ani být předmětem dědictví závětního dědice O. M., právního předchůdce vedlejších účastníků. I když usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 1999 č. j. 22 D 264/98-25 bylo potvrzeno O. M. nabytí zmíněného dědictví a na základě něho byl jmenovaný formou záznamu zapsán do katastru nemovitostí jako (jediný) vlastník předmětných nemovitostí, nemohla tato skutečnost mít ještě za následek zánik vlastnického práva osoby, které do té doby dané právo svědčilo (státu, potažmo obce).

Vzhledem k výše uvedenému nemohl obstát právní názor soudu prvního stupně, že byla "obnovena kontinuita vlastnického práva zůstavitele". Z tohoto důvodu městský soud jako soud odvolací správně zkoumal, zda právnímu předchůdci vedlejších účastníků nesvědčí jiný právní titul, na základě něhož by mohl nabýt vlastnické právo. Přitom dospěl k závěru, že je jím dohoda o vydání věci ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterou s názvem "Zápis o předání domu ..." uzavřela stěžovatelka s O. M. dne 21. 8. 1997. Jak lze ale ze soudního spisu zjistit, vedlejší účastníci, příp. jejich právní předchůdce v soudním řízení nikdy netvrdili, že by vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyl O. M. na základě dohody o vydání věci, natož pak že by touto dohodou měl být uvedený zápis, a odvolací soud podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu účastníkům nesdělil, že je věc možné posoudit po právní stránce odlišně od jejich právního názoru, resp. jinak, než jak ji posoudil soud prvního stupně, a nevyzval je, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností. V důsledku tohoto procesního pochybení nemohla stěžovatelka v odvolacím řízení soudu předestřít svou skutkovou a právní argumentaci, jak ji nyní uplatňuje až v ústavní stížnosti. Poukazuje-li městský soud na princip tzv. neúplné apelace, činí tak v souzené věci zcela nepřípadně, neboť právní předchůdce vedlejších účastníků v řízení před soudem prvního stupně proti podané žalobě nenamítal, že by předmětné nemovitosti nabyl na základě dohody o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tudíž ani stěžovatelka neměla žádný důvod, proč namítat, že k uzavření restituční dohody nedošlo, příp. že je neplatná. Dlužno dodat, že stěžovatelka sice tyto námitky uplatnila v dovolání, Nejvyšší soud se však tímto dovoláním vůbec meritorně nezabýval, přičemž "kvazimeritorně" řešil pouze (právní) otázku, zda odvolacím soudem konstatovaná dohoda o vydání věci může být neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku, a to vzhledem k poskytnutému odškodnění na základě mezivládní náhradové dohody. Otázkou neplatnosti uvedené dohody z jiných důvodů či otázkou, zda vůbec taková dohoda byla sjednána, se dovolací soud nezabýval. Aniž by Ústavní soud musel hodnotit otázku správnosti postupu dovolacího soudu, je zřejmé, že zmíněné pochybení odvolacího soudu v dovolacím řízení napraveno nebylo. Z tohoto důvodu - s odkazem zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06 ze dne 22. 10. 2008 (N 179/51 SbNU 217) - nezbývá než konstatovat, že postupem městského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Další pochybení, které je Ústavnísoud nucen vytknout odvolacímu soudu, je posouzení otázky existence dohody o vydání věci. Ze zcela konkrétních skutečností dané kauzy lze jednoznačně vyvodit, že její aktéři (a nejen ti) jednali v právním omylu, že došlo k "obnovení (kontinuity)" vlastnického práva O. M. V této souvislosti je možno poukázat zejména na právní kroky, které činil O. M., z nichž tato skutečnost zcela jednoznačně vyplývá, jako bylo podání návrhu na dodatečné projednání dědictví či zpětvzetí žaloby na vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ostatně na tomto stanovisku jmenovaný setrvával i daleko později, o čemž svědčí jeho argumentace uplatněná v daném soudním řízení. Do tohoto rámce plně zapadá předmětný zápis o předání domu, kde se hovoří o tom, že toto předání se "provádí" na základě správního rozhodnutí, kterým byl zrušen příslušný konfiskační výměr, přičemž že se O. M. odevzdávají určité doklady týkající se domu a klíče od společných prostor, spolu s tím byl zaznamenán aktuální stav měřidel. Z obsahu daného úkonu tedy lze vyvodit, že mezi jeho účastníky šlo o faktické předání domu, vycházející z (mylného) předpokladu, že se vydává (či přesněji řečeno předává) jeho vlastníkovi. Z uvedeného jednoznačně plyne, že vůle účastníků tohoto úkonu směřovala k faktickému předání, a nikoliv k uzavření dohody o vydání věci. Stěžovatelčina námitka je tedy důvodná.

Hodnocení důkazů tímto způsobem by - bez dalšího - mohlo být shledáno jako skutečně "extrémní", jež v duchu konstantní judikatury Ústavníhosoudu zakládá protiústavnost příslušného soudního rozhodnutí. Této skutečnosti si zřejmě byl vědom i městský soud, neboť svůj závěr o tom, že došlo k uzavření (platné) dohody o vydání věci, podpořil argumentem tzv. legitimního očekávání na straně O. M., jenž se z faktického hlediska ujal vlády nad věcí (předmětnými nemovitostmi), přičemž byl státem - prostřednictvím usnesení obvodního soudu ze dne 27. 7. 1999 č. j. 22 D 264/98-25 - "ubezpečen" o tom, že dalšího restitučního řízení (soudní či mimosoudní) cestou již není třeba. Na straně jedné je třeba pozitivně hodnotit, že uvedený soud vystihl, že danou, nutno dodat komplikovanou věc (a v jejím rámci konkrétně otázku uzavření dohody o vydání věci) nelze posuzovat toliko v rovině "jednoduchého" práva, ale že je třeba vzít v úvahu její ústavněprávní rovinu, na straně druhé se však s jeho závěry Ústavní soud již ztotožnit nemůže. V prvé řadě je třeba odmítnout jeho odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2518/07 (ve SbNU nepublikováno), a to již jen z toho důvodu, že v uvedené věci nemělo u původního vlastníka dojít vůbec ke ztrátě jeho vlastnického práva (Ústavní soud v tuto chvíli ani neřeší otázku souladu daného závěru s výše uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), zatímco v souzené věci obecné soudy vycházely z toho, že na základě konfiskace se vlastníkem předmětného majetku stal stát. Stran argumentu "legitimním očekáváním" Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že dědic může nabýt pouze ten majetek, který (skutečně) náležel zůstaviteli. Účelem dědického řízení je jistě zjistit, o jaký majetek se jedná, nicméně takové "zjištění" nemůže být závazné pro osoby, které ostatně ani nejsou (nemohou být) účastníky dědického řízení. Dědic se tedy nemůže "spoléhat" na to, že rozhodnutí soudu o nabytí dědictví nezvratným způsobem "konstituuje" jeho vlastnické právo, resp. musí počítat s tím, že třetí osoba může zpochybnit vlastnické právo zůstavitele a potažmo jeho (jako dědice). Stejně tak je třeba nahlížet na zápisy v katastru nemovitostí, jež mají pouze deklaratorní povahu. Argumentuje-li městský soud tím, že se právní předchůdce ujal předmětných nemovitostí jako jejich vlastník (také) na základě aktu samotného státu - rozhodnutí o dědictví (a tedy zřejmě v dobré víře), pak i na takové situace pamatuje náš právní řád institutem vydržení zakotveným v § 134 občanského zákoníku, ovšem podmínky daného ustanovení pro nabytí vlastnického práva touto cestou ze strany obecných soudů zjišťovány nebyly.

Vzhledem k postupu obvodníhosoudu jak v dědickém, tak restitučním řízení, příp. i postupu katastrálního úřadu, vzniká pochybnost, zda stát prostřednictvím výše uvedených orgánů mohl vyvolat stav, kdy se právní předchůdce vedlejších účastníků mohl oprávněně cítit jako vlastník předmětných nemovitostí. K tomu je ale třeba uvést, že tato skutečnost nemůže být důvodem pro "zbavení" dřívějšího vlastnického práva osoby, která je odlišná od státu. S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že městský soud neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatelky, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z tohoto důvodu Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru