Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2125/07 #1Usnesení ÚS ze dne 30.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústav... více
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2125.07.1
Datum podání14.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 65


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2125/07 ze dne 30. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila jako soudce zpravodaje mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Nt 228/2006 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 6 To 23/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 183/1992 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítnut v pořadí v téže věci již čtvrtý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 48 T 9/2004. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která však byla zamítnuta výše citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvádí, že v souvislosti se svým návrhem na obnovu řízení požádal o nahlédnutí do příslušného trestního spisu. Stěžovatel tvrdí, že vedle toho požádal rovněž o promítnutí videokazety, na které je zachyceno ohledání místa činu a dále i o poslech CD nosičů, na kterých je zachyceno hlavní líčení v trestní věci, do které návrh na obnovu směřoval. Městský soud v Praze vyhověl pouze žádosti o nahlédnutí do spisu ve smyslu § 65 tr. řádu, avšak další požadavky stěžovatele ponechal bez povšimnutí, ač bez výše uvedených záznamů není obhajoba schopná se jako účastník řádně připravit. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že videokazety a CD nosiče s příslušnými záznamy tvoří součást trestního spisu a přístup k nim lze odepřít jen výjimečně v přípravném řízení, avšak nikoli v řízení před soudem. Dle názoru stěžovatele uvedeným postupem došlo k porušení jeho práva na obhajobu, konkrétně práva, aby mu byla poskytnuta možnost k přípravě obhajoby ve smyslu článku 40 odst. 3 věta první Listiny.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvádí, nalézací soud se dle jeho názoru náležitě nevypořádal se všemi jeho důkazními návrhy a bez odůvodnění je odmítl provést, přičemž stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně zdůraznil, že nalézacímu soudu předložil dva listinné důkazy, které dle jeho přesvědčení jasně potvrzují, že úřední záznam na č. l. 107 a 108 trestního spisu sp. zn. 48 T 9/2004 je padělek, avšak nalézací soud tento důkaz vyhodnotil způsobem zcela svévolným, takže jeho skutková zjištění jsou s výsledkem dokazování v hrubém rozporu. Stěžovatel podrobně poukazuje na údajné logické rozpory, jež skutkové závěry nalézacího soudu dle jeho názoru obsahují a odkazuje na příslušná místa spisového materiálu. Zdůrazňuje, že důkazy uvedené na č. l. 277-300 cit. trestního spisu byly získány protizákonně, resp. v rozporu s článkem 13 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy si při provádění a hodnocení důkazů počínaly selektivně v jeho neprospěch.

II.

Jak je Ústavnímu soudu známo již z řízení ve věci ústavní stížnosti téhož stěžovatele vedené pod sp. zn. III. ÚS 83/05, byl stěžovatel v původním řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2004 č. j. 48 T 9/2004-874, uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z., § 8 odst. 1 tr. z., a § 250 odst. 1 a 4 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Tento rozsudek byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2004 sp. zn. 6 To 88/2004. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že (zkráceně řečeno) s úmyslem pomoci dalším pachatelům vylákat částku minimálně 8,4 milionu Kč, zatelefonoval z výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice ukrytým mobilním telefonem do pobočky Živnostenské banky, a. s. v Praze 1, Na Příkopě, kde se pod smyšleným jménem nejprve u příslušného bankovního úředníka informoval o možnostech výběru hotovosti z účtu společnosti Travel Servis, a. s., a poté stejným způsobem oznámil, že se do uvedené banky dostaví osoba označená jako I. T. (ve skutečnosti spolupachatel stěžovatele M. K.), který je uvedenou společností zmocněn k výběru vysoké částky peněz. Spolupachatel stěžovatele se skutečně do banky dostavil a s pomocí falza notářského zápisu o zmocnění se pokusil peníze vylákat, přičemž byl zadržen policií.

Ústavní soud si ve smyslu ust. § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti a dále spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 228/2006. Vzhledem k tomu, že vyžádaná vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zaslána k replice. Po přezkoumání návrhu stěžovatele, jeho příloh a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Pokud jde o přezkum rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 278 a násl. tr. řádu, Ústavní soud pro stručnost odkazuje na svou obsáhlou judikaturu (v posl. době např. velmi podrobně v rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/07, či v rozh. sp. zn. II. ÚS 1846/07, obě dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci je zřejmé, že se s důkazními návrhy stěžovatele velmi zevrubně zabýval již Městský soud v Praze, který v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a srozumitelně vysvětlil, proč žádný ze stěžovatelem uváděných argumentů nespadá do kategorie důkazů soudu dříve neznámých, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu.

I s odkazem na své vlastní rozhodnutí o starší ústavní stížnosti stěžovatele, směřující proti meritorním rozhodnutím obecných soudů ve věci sp. zn. 48 T 9/2004 (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 83/05), se Ústavní soud se závěry nalézacího soudu plně ztotožňuje. Argumentaci stěžovatele, ať již obsaženou v původním návrhu na povolení obnovy, nebo v samotné ústavní stížnosti, hodnotí Ústavní soud jako nijak nepodložené spekulace o věrohodnosti či přesnosti svědeckých výpovědí, popř. rovněž nijak nepodložená osočení různých osob z komplotu proti stěžovateli.

Pokud jde o listiny založené na č. l. 29 až 30 shora uvedeného spisu, jde o vyjádření vystavená Věznicí Rýnovice na žádost stěžovatele. Oba doklady deklarují, že se dne 3. 11. 2003 u stěžovatele nekonal žádný úkon (prohlídka ložnice ubytovny v rámci VTOS) a že uvedeného dne žádný úkon nerealizoval vyšetřovatel K., resp. kpt. Ing. B. Dle námitek stěžovatele lze na základě uvedených dokumentů prokázat, že telefon zajištěný při prohlídce ložnice stěžovatele není oním telefonem, kterým bylo v rámci trestné činnosti voláno do banky, resp. že vyšetřovatel zmanipuloval úřední záznam v trestním spise, kterým na rozdíl od skutečného stavu věci tvrdil, že v mobilním přístroji Nokia nalezeném dne 22. 11. 2003 byla vložena tzv. účastnická identifikační karta, která slouží pro identifikaci účastníka v mobilní síti (dále jen ,,SIM karta"). Dle stěžovatele SIM karty, zajištěné policií při prohlídce jiných prostor věznice, nejsou SIM karty, z nichž bylo do uvedené banky voláno, neboť vyšetřovatel K. účelově dal stěžovateli SIM karty, aby je v ložnici nechal.

Jak již obšírně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézací soud, nemají uvedené námitky, tzn. otázka, zda zajištěný telefon obsahoval či neobsahoval SIM kartu, pro samo rozhodnutí o vině stěžovatele trestným činem žádnou relevanci. Nalézací soud poukázal na skutečnost, prokázanou v hlavním líčení, že totiž číslo, z nějž bylo do banky voláno, není číslo uváděné na SIM kartě, která měla být v nalezeném telefonu zajištěna. Jak vyšlo v průběhu hlavního líčení najevo, odsouzení si v nezákonně drženém mobilním telefonním přístroji SIM karty vyměňovali. Skutečnost, že ze zajištěného mobilního telefonu bylo voláno do poškozené banky, byla prokázána na základě porovnání tzv. čísla IMEI (tzn. unikátního čísla přiděleného přístroji výrobcem) tohoto přístroje a údajů pocházejících ze záznamu telekomunikačního provozu (blíže viz i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 6 To 88/2004, str. 5). K dalším bodům argumentace stěžovatele lze v podrobnostech pro stručnost plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.

Těžištěm procesně právní argumentace projednávané ústavní stížnosti je námitka, že nalézací soud neumožnil stěžovateli poslech CD nosičů, na kterých je zachyceno hlavní líčení a neumožnil promítnutí videokazety dokumentující úkon ohledání místa činu. K problematice přístupu obhajoby k audiovizuálním přílohám trestního spisu se Ústavní soud obšírně vyjádřil již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 388/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Závěry obsažené v tomto nálezu ohledně práva na přístup ke zvukovým záznamům o průběhu hlavního líčení se vztahují k možnosti stran vznášet konkrétní námitky proti protokolaci či kvalifikovaně brojit proti výpovědím osob vypovídajících během hlavního líčení (z judikatury obecných soudů viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 4 Tz 7/2005). Jak plyne z citovaného nálezu, zpřístupnění audiovizuálních příloh nemusí nutně znamenat poslech v rámci nahlížení do spisu ve smyslu ust. § 65 tr. řádu, ale může se jednat i o poskytnutí kopie nahrávky. Lze dovodit, že nejen z hlediska procesní ekonomie, ale i samotné fyzické proveditelnosti nebude vždy možné zajistit poslech či zhlédnutí nahrávek tam, kde délka takových záznamů dosahuje mnoha (desítek) hodin a kde by doba poslechu v rámci nahlížení do spisu mohla činit i řadu dní. V takovém případě je třeba dát přednost poskytnutí kopie záznamu, jíž pak může obhajoba podrobně studovat i mimo soudní budovu.

V projednávané věci je významné, že stěžovatel požadoval poslech, resp. zhlédnutí záznamů (např. prostřednictvím obhájce) pro účely přípravy návrhu na zahájení řízení dle hlavy XIX. tr. řádu. Jak již Ústavní soud obsáhle vysvětlil v řadě svých rozhodnutí (naposledy velmi podrobně v usnesení II. ÚS 1846/07 dostupném na http://nalus.usoud.cz), řízení o návrhu na povolení obnovy má mimořádný charakter, z nějž vyplývá i odlišná míra uplatnění základních zásad trestního řízení oproti řízením pravomocně neskončeným. Obnova řízení je totiž úzce podmíněna existencí skutečností, resp. důkazů ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, k jejichž zjištění celá první fáze, tzv. řízení obnovovací (iudicium rescidens), směřuje. Nelze proto ve všech konkrétních případech považovat za porušení ústavních práv odsouzeného odepření poslechu či zhlédnutí audiovizuálního záznamu, které zcela zjevně nemůže vést ke zjištění skutečností či důkazů ve smyslu citovaného ustanovení.

Ze spisového materiálu se dále podává, že v projednávané věci stěžovatel žádným způsobem nepřiblížil, jaký význam by poslech či zhlédnutí uvedených záznamů pro návrh na povolení obnovy řízení v jeho prospěch mělo mít, tzn. nevztáhl tento svůj požadavek k žádným alespoň přibližně specifikovaným novým skutečnostem či důkazům. Při posuzování zákonnosti postupu obecných soudů i z hledisek procesní ekonomie nelze přehlédnout ani vyloženě obstrukční charakter chování stěžovatele při opakovaném, takřka neustálém, podávání různých zcela zjevně neopodstatněných či nesmyslných návrhů a stížností státním orgánům, jež je zřejmé ze spisového materiálu a s nímž se měl možnost seznámit i sám Ústavní soud (viz již skončené věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 83/05, IV. ÚS 144/03, II. ÚS 423/03, IV. ÚS 435/01).

S ohledem na výše uvedené nezavdal postup obecných soudů důvod ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru