Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2122/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2122.15.1
Datum podání15.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 143 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2122/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015 č. j. 7 Tdo 467/2015-28 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. prosince 2014 č. j. 6 To 402/2014-460, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 15. července 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rovné postavení účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, ústavní zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práva vyplývajícího z čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 8. července 2014 č. j. 3 T 207/2013-432 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 17. srpna 2012 jako řidič jízdní soupravy tvořené traktorem a dvěma přívěsy nesledoval dostatečně provoz před soupravou a přehlédl poškozenou Z. V., sedící u krajnice na stojícím invalidním vozíku, přičemž do ní narazil zadním kolem traktoru, v důsledku čehož byla sražena na zem a na následky způsobených zranění ještě téhož dne v nemocnici zemřela. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 24 měsíců a povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku z oboru dopravy a listinných důkazů zabývajících se zejména schopnostmi a zkušenostmi poškozené při řízení invalidního vozíku. Všechny tyto důkazy vyvrátily dle soudu stěžovatelovu obhajobu, dle níž poškozená najela do dráhy jízdy traktoru. Krajský soud po projednání stěžovatelem podaného odvolání zrušil napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání totožného deliktu, avšak zmírnil uložený trest odnětí svobody na dobu 18 měsíců s odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Ostatní části rozsudku potvrdil. Zejména se plně ztotožnil s argumentací okresního soudu stran otázky stěžovatelovy viny. Následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť skutek, zjištěný soudy nižších stupňů, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí v nedostatečném objasnění věci a pochybeních při dokazování a zjišťování skutkového stavu. Soudy vycházely především z nepodložených domněnek znalce Ing. Rozlivky o možném průběhu dopravní nehody, které vycházely pouze z několika fotografií pořízených na místě činu. Přitom je tento důkaz pro soudy fakticky jedinou oporou závěru o stěžovatelově vině. Naopak ke znaleckému posudku předloženého obhajobou, vycházejícího z vyšetřovacího pokusu provedeného na místě, soudy nepřihlédly. Podstatné okolnosti vzniku nehody a jejího zavinění tak zůstaly dle stěžovatele zcela neobjasněny. Přitom právě bez toho nemůže být stěžovatel odsouzen. Pokud znalec vycházel pouze ze svých odhadů a několika fotografií, jedná se o zásadní pochybení při zjišťování skutkového stavu a soudy nemohou o takové znalecké zkoumání opřít závěr o stěžovatelově vině, především pokud je k dispozici přesnější posudek s opačnými závěry. Zamítnutí důkazních návrhů na upřesnění těchto závěrů je dle stěžovatele nepřípustné. Soudy se dále nezabývaly prohlášeními některých občanů, kteří měli negativní zkušenosti s chováním poškozené v dopravě. V procesu zjišťování skutkového stavu tak vznikly přinejmenším významné pochybnosti o závěru obecných soudů a ty nemohou být, s ohledem na zásadu in dubio pro reo, dávány k tíži stěžovateli. Dále stěžovatel kritizuje i postup policejních orgánů v přípravném řízení, zejména nezajištění klíčových důkazů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží skutečnost, že Ústavní soud není instancí soustavy obecných soudů a nezkoumá tak správnost veškerého jejich postupu. Nezabývá se tedy správností výkladu podústavního práva, ale hodnotí zásadně toliko námitky porušení základních práv a svobod, jimiž dané mantinely byly rozhodujícími soudy svévolně překročeny. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy v jejich obecně přijímaném pojetí.

7. Veškeré stěžovatelem uplatněné námitky brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Tyto oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá explicitně opomenutí některého důkazu, rozporuje však oprávněnost odmítnutí některých důkazních návrhů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. To zejména nalézací soud v dané věci učinil, když velmi podrobně rozvedl, že částečně z důvodu nadbytečnosti a částečně kvůli nemožnosti přesného provedení nemá dle jeho názoru smysl další důkazy provádět. Takový závěr je zcela ústavně souladný, pokud byly v řízení provedeny důkazy tvořící tzv. logicky uzavřený řetězec důkazů a je možné vydat ve věci dostatečně odůvodněné rozhodnutí. To se v daném případě dle Ústavního soudu stalo (viz níže).

8. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatel v tomto směru žádnou námitku nevznesl.

9. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces v projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporoval především správnost znaleckého posudku z oboru dopravy. Zcela však v ústavní stížnosti pominul skutečnost, že obsah tohoto důkazu byl podpořen důkazy dalšími (zejména výpověď očitého svědka nehody a matky poškozené) a nebyl tedy v důkazním řízení osamoceným usvědčujícím důkazem. I kdyby se některé dílčí závěry znaleckého posudku ukázaly nesprávné, s touto námitkou se však nalézací soud v odůvodnění obsáhle vypořádal, měly by obecné soudy stále dostatek důkazů (přiznání stěžovatele stran nedostatku přehledu o provozu, svědectví očitého svědka, důkladné zkoumání zdravotní způsobilosti poškozené, atd.) k vynesení meritorního rozhodnutí, ať již odsuzujícího či osvobozujícího. Uvedené klíčové důkazy nejsou přitom rozporovány ničím jiným, než stěžovatelovými tvrzeními a obhajobou předloženým znaleckým zkoumáním, jež soudy nepovažovaly za hodnověrné důkazní prostředky, a to z důvodů podrobně rozvedených ve vydaných rozhodnutích, takže se na ně odkazuje. Žádný relevantní či kvalifikovaný rozpor mezi důkazy Ústavní soud neshledal.

10. Totéž se týká i dodržení zásady in dubio pro reo. Relevantní v tomto směru nejsou pochybnosti obžalovaného, nýbrž toliko pochybnosti soudu. Ten však vzhledem k obsahu provedených důkazů žádné racionální pochybnosti neměl, když zejména rozpory mezi znaleckými posudky důkladně vysvětlil. Navíc je třeba k znaleckým posudkům uvést, že byly dle Ústavního soudu pouze důkazem podpůrným, a to především z důvodu nedostatku vstupních dat, a faktické nemožnosti provést vyšetřovací pokus v potřebné přesnosti řádu centimetrů, na což poukazuje i nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru