Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2122/12 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí ne... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Rehabilitace
odškodnění
vojenská a civilní služba
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.2122.12.1
Datum podání07.06.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

198/1993 Sb.

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2122/12 ze dne 24. 1. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Kully, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická ul. 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2012 č. j. 15 C 11/2012-15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2.

Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou mu rozsudkem Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57, jímž byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně a ke ztrátě vojenské hodnosti. Uvedený rozsudek v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 nevedl k uvěznění stěžovatele, nicméně představoval přitěžující okolnost v situaci, kdy byl v roce 1960 z téhož důvodu odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 23. 9. 1960 sp. zn. 3 T 23/60. Rozsudek Vojenského obvodového soudu Ostrava byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 7 Tz 31/2011 v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť žalovaný skutek není trestným činem.

Obvodní soud pro Prahu 2 svůj rozsudek odůvodnil konstatováním, že jelikož nedošlo k omezení osobní svobody stěžovatele, nepřichází v úvahu přímá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Dále s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004 uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), charakter normy speciální, v důsledku čehož "pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější". Rozhodující soud dále zdůraznil, že neshledal výstižnými ani stěžovatelovy výhrady všímající si čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 41 Úmluvy.

V ústavní stížnosti stěžovatel dává najevo, že si je "vědom", že Ústavní soud se tzv. bagatelními věcmi zabývá "jen ve zcela výjimečných případech, kdy jde o hrubé porušení ústavněprávních principů". Dovozuje, že "o takový případ se zde jedná", neboť "případ sám je na samé hranici tzv. bagatelnosti" a "veškerá vysvětlování soudu (i ministerských úředníků) jsou v hrubém rozporu s ústavně garantovanými principy", interpretovanými Ústavním soudem v "obdobné věci" nálezem sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 4. 6. 2012.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústřední výhrada stěžovatele, že jím zpochybňovaný rozsudek koliduje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 4. 6. 2012, neobstojí.

Nosné důvody tohoto nálezu se soustřeďují k úsudku, že vznik nároku na náhradu nemateriální újmy za nezákonné věznění v 50. letech minulého století je třeba - v situaci, kdy odpovídající nároky nepředvídal zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., ani jiná podústavní úprava - odvodit z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona, a je relevantní též ve vztahu k posouzení promlčecích lhůt.

V ústavní stížností napadeném rozsudku se Obvodní soud pro Prahu 2 aplikovatelností čl. 5 odst. 5 Úmluvy výslovně zabýval a dospěl k závěru, že v úvahu nepřichází, a to vzhledem k absenci omezení osobní svobody stěžovatele. Tomuto závěru stěžovatel neoponuje (resp. mu přisvědčuje poukazem na jemu nepříznivý průmět rozsudku Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57 do rozsudku Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 23. 9. 1960 sp. zn. 3 T 23/60), a ani v ústavní stížnosti relevantně neargumentuje, že došlo k porušení jiné přímo aplikovatelné normy ústavního práva.

Možnost materiální (peněžní) satisfakce za nelegitimní omezení osobnostních práv v režimu § 13 obč. zák. (v návaznosti na čl. 10 odst. 1 Listiny) uznal Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006, jehož se stěžovatel v řízení před obvodním soudem rovněž dovolával; v tamější věci byl však stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení civilní služby podle § 272a tr. zákona (v rozhodném znění) trestním příkazem vydaným v roce 1994, tj. mimo období, k němuž obrací pozornost zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jakož i navazující předpisy [viz v širším kontextu zákon č. 261/2001 Sb., interpretovaný judikaturou Ústavního soudu, zejm. nálezem sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007, resp. nařízení vlády vydaná podle § 8 zákona č. 198/1993 Sb., zahrnující úpravu v oblasti důchodové (nařízení č. 51/1994 Sb., č. 622/2004 Sb. a navazující nařízení ohledně příplatků k důchodu), dále jednorázové náhrady a příspěvky (nařízení č. 165/1997 Sb., č. 102/2002 Sb., č. 135/2009 Sb.), odškodnění studentů VŠ vyloučených ze studia z politických důvodů (nařízení č. 122/2009 Sb.) apod.].

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 lze tudíž ve sledovaných souvislostech (kdy k zásahu do osobní svobody stěžovatele rozsudkem Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57 nedošlo) přisvědčit rovněž v poukazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004, pojímajícím zákon č. 119/1990 Sb. coby lex specialis, a témuž se patří připomenout i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2496/10 ze dne 14. 10. 2010 a sp. zn. III. ÚS 1890/11 ze dne 26. 4. 2012.

Jinými slovy, stěžovateli je třeba přesvědčit, že nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 4. 6. 2012 oproti nálezu sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004 uznává, že u osob postižených uvězněním z politických důvodů nemusejí být jedinými právoplatnými nároky ty, které navazují na zákony č. 119/1990 Sb. a č. 198/1993 Sb; podstatnou odlišností oproti nyní projednávané ústavní stížnosti je ovšem právě vztah k čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Dalším specifikem stěžovatelovy věci je omezený význam rozsudku Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. 2 T 352/57, který se měl toliko následně "promítnout" do rozsudku Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 23. 9. 1960 sp. zn. 3 T 23/60. Není totiž vyloučeno argumentovat tím, že stěžovatel měl svoje satisfakční nároky spojovat až s tímto - v pořadí druhým - rozsudkem.

Námitky stěžovatele, vycházející z čl. 36 odst. 3 Listiny, jsou tak vypořádány.

Stěžovateli je známo (viz výše), že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s dalším dovolávaným ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Z řečeného vyplývá, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další).

Z předchozího současně vyplývá, že ani tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, a že jeho výsledek je zatížen výkladovou odchylkou od obvyklých judikatorních standardů. Obvodní soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil (viz výše), a to lze považovat pro shora vymezený ústavněprávní přezkum za podstatné. Aniž by se zde mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Nic zásadního nelze vyvodit ze stěžovatelovy námitky, že "případ sám je na samé hranici tzv. bagatelnosti".

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost usnesením (bez jednání) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2012

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru