Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2114/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
Smlouva o dílo
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.2114.20.1
Datum podání25.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1982


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2114/20 ze dne 26. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PIEDRA UNO a. s., sídlem Lukavecká 1732, Praha 9 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Janem Morávkem, advokátem, sídlem Jeseniova 245/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. 32 Cdo 536/2020-373, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2019 č. j. 15 Co 30/2019-335 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. června 2018 č. j. 13 C 55/2017-273, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MEPAC CZ, s. r. o., sídlem Nebory 547, Třinec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí dne 8. 12. 2015 rámcovou smlouvu o spolupráci (dále jen "rámcová smlouva") a na jejím základě dne 10. 2. 2016 realizační smlouvu o dílo (dále jen "smlouva o dílo"). Podle smlouvy o dílo měla stěžovatelka zaplatit vedlejší účastnici 12 stejných měsíčních splátek ve výši 58 125 Kč bez DPH. Pro nezaplacení některých splátek podala vedlejší účastnice proti stěžovatelce žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka namítala zánik pohledávek vedlejší účastnice z neuhrazených splátek započtením na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti vedlejší účastnicí, která údajně nedodala stěžovatelce objednané výlisky.

3. Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností okresní soud žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částky ve výších 3 × 70 331 Kč s příslušenstvím a 65 082 Kč s příslušenstvím. Podle okresního soudu vznikl vedlejší účastnici nárok na zaplacení dlužných splátek, přičemž obrana žalované spočívající v započtení nároku na náhradu škody nebyla důvodná. V době doručení dopisu ze dne 27. 1. 2017 (v němž stěžovatelka provedla započtení) totiž ještě nebyla pohledávka žalované na tvrzenou náhradu škody ve výši 360 465 Kč splatná, navíc stěžovatelka neuvedla žádná tvrzení vztahující se k započítávané pohledávce ani nedoložila listiny prokazující výši škody. Započtení tak nemělo podle okresního soudu žádné právní účinky. V průběhu řízení sice nabyla splatnosti pohledávka na náhradu škody, stěžovatelka však neprokázala její existenci. Okresní soud dospěl k závěru, že šlo o pohledávku nejistou a neurčitou, což znemožňovalo její započtení proti pohledávkám vedlejší účastnice.

4. K odvolání stěžovatelky potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu. Krajský soud měl za to, že k zániku pohledávek stěžovatelky, v důsledku jednostranného započtení pohledávek podle § 1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník" nebo "obč. zák.") nedošlo, avšak z jiného důvodu, než jaký uvedl okresní soud. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud konstatoval, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační jednání, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možno jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Za neurčitý je pak považován zápočet vzájemných pohledávek obsahující výčet pohledávek započítávajícího a výčet pohledávek toho, vůči němuž jednání směřuje, jsou-li pohledávky stran sečteny tak, že proti jejich celkové hodnotě na straně adresáta zápočtu je započítáván součet pohledávek toho, kdo toto jednání činí; z takto provedeného zápočtu nelze dovodit, které jednotlivé pohledávky započtením zanikly. Za neurčité bylo nutno považovat i kompenzační jednání, při němž je i proti jediné pohledávce započítáván souhrn více pohledávek, které svou výší přesahují tuto jedinou pohledávku. Ani v jednom z výše uvedených případů totiž není zřejmé, které konkrétní dvě pohledávky se "setkávají", a není tak postaveno najisto, která z více pohledávek použitých k započtení by měla zaniknout, případně v jakém rozsahu. Z těchto důvodů podle krajského soudu nemohla obstát stěžovatelčina námitka započtení, která tvrdila započtenou pohledávku v souhrnné výši 360 465 Kč, neboť ta se skládala z několika pohledávek vzniklých z různých skutkových základů. Stejně tak uplatnila vedlejší účastnice několik samostatných a prokázaných pohledávek, pročež nebylo zřejmé, která tvrzená pohledávka stěžovatelky se má započítat na kterou pohledávku vedlejší účastnice.

5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle Nejvyššího soudu nebyl tvrzený předpoklad přípustnosti dán, neboť se krajský soud v otázce určitosti provedených zápočtů neodchýlil od stěžovatelkou poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, naopak z nich výslovně vycházel. Na rozdíl od argumentace stěžovatelky dospěl Nejvyšší soud k závěru, že otázka započítávání pluralitních pohledávek podle občanského zákoníku byla již v rozhodovací praxi řešena, k čemuž poukázal na několik rozhodnutí svých a na dané závěry údajně aprobující usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3223/19. V daných rozhodnutích se Nejvyšší soud přidržel závěrů dosavadní judikatury, podle nichž je započítávání posuzováno tak, jak ve věci učinil krajský soud.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka zejména namítá, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu nevyplývá zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Okresní soud se údajně nezabýval jednotlivými složkami tvrzené náhrady škody, přičemž měl alespoň ke každé složce škody přesně popsat, proč ji považuje za neprokázanou; taktéž měl opomenout důkaz e-mailem stěžovatelky - objednávkou 3 000 ks výlisků.

7. Dále spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že pro případ existence vícero pohledávek na straně stěžovatele z titulu náhrady škody (tzn. pohledávky k náhradě: ušlého zisku, škody ve výši smluvní pokuty a škody ve výši nákladu marného nájezdu kamionu) krajský soud a Nejvyšší soud svévolně a přepjatě formalisticky posoudily započtení nesprávně jako neurčité, když opominuly novou právní úpravu podle § 1982 obč. zák., která výslovně odkazuje na ustanovení a splnění závazků. Stěžovatelka namítá, že pro případ plurality započítávaných pohledávek odstraňuje občanský zákoník dosavadní pochybnosti o judikaturou konstantně odmítané možnosti použít na zánik závazku započtením ustanovení o pořadí zápočtu plnění dlužníkem neurčeného ke splnění konkrétního dluhu z jednoho nebo více závazků. Tím by měl odpadnout i dosavadní požadavek judikatury na určitost právního jednání v případě započtení více vzájemných pohledávek do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké výše započtením zanikají. Neurčí-li započítávající, jak mají proti sobě započítávané pohledávky zaniknout a na které (kterých) má zůstat vzniklé saldo, mělo by být možné postupovat podle § 1932 a § 1933 obč. zák. tak, jako by započítávající provedl namísto zápočtu převody peněz.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání (nikoli již k projednání návrhu s ústavní stížností spojeného - viz dále) příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.

10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Kromě výše uvedeného Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli zákonnosti. Právní posouzení skutkových okolností případu a výklad zákonných norem je především věcí obecných soudů. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je polemikou se skutkovými hodnoceními okresního soudu a právními závěry krajského soudu, potažmo Nejvyššího soudu. Tuto polemiku stěžovatelka vedla již v řízeních před obecnými soudy a s danými argumenty se soudy vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech zjevného ignorování příslušné kogentní normy, případně tehdy, představují-li napadená rozhodnutí zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem svévole, jež postrádá jakékoliv smysluplné odůvodnění. V naznačené ústavněprávní rovině porušení práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

12. Krajský soud i Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnily, proč nebylo možno započíst tvrzené pohledávky stěžovatelky na pohledávky vedlejší účastnice. K námitce stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu (viz výše) krajský soud uvedl, že tvrzené pohledávky nelze započíst "aniž by bylo nutno zkoumat důvodnost jednotlivých nároků žalované na náhradu škody. I kdyby totiž byly tyto nároky důvodné, nemohlo by to (na základě výše zmíněných započítávacích jednání žalované) vést k zániku pohledávek žalobkyně uplatněných". Proto bylo bezvýznamné, zda a do jaké míry se okresní soud zabýval jednotlivými složkami náhrady škody uplatněné k započtení na pohledávky vedlejší účastnice.

13. Stěžovatelka kromě paušálních odkazů na některé nálezy Ústavního soudu, týkající se obecných principů soudní ochrany práv, neuplatnila žádnou bližší ústavněprávní argumentaci ani neuvedla, v čem konkrétně měla být porušena její ústavně zaručená práva. Obsah ústavní stížnosti setrvává v rovině běžných zákonů, přičemž není zřejmé, proč soudy měly údajně bez dalšího postupovat analogicky podle § 1932 a § 1933 obč. zák. Stěžovatelka totiž nejenže neurčila, na které pohledávky vedlejší účastnice má být započteno, nýbrž ani to, které z jejích pohledávek se mají započíst. Oproti tomu je zjevné, že v případě nespokojenosti s výsledky předchozích řízení může stěžovatelka brojit samostatnou žalobou na zaplacení částek, které má za to, že jí po "neúspěšném" započtení vedlejší účastnice dluží.

14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Radovan Suchánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru