Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2112/12 #2Usnesení ÚS ze dne 21.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-sever
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDražba
Důkaz
dovolání/otázka zásadního právního významu
Předkupní právo
převod
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2112.12.2
Datum podání06.06.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 604, § 140

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2112/12 ze dne 21. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 28. května 2009 č. j. 9 C 15/2009-60, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2009 č. j. 18 Co 442/2009-96 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 33 Cdo 428/2010-145, za účasti 1) Okresního soudu Plzeň - sever, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. června 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 28. května 2009 č. j. 9 C 15/2009-60, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2009 č. j. 18 Co 442/2009-96, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 33 Cdo 428/2010-145, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2009 č. j. 18 Co 442/2009-96 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 28. května 2009 č. j. 9 C 15/2009-60, kterým byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou jako prodávající a žalobcem (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") jako kupujícím, tedy, že dnem právní moci rozsudku se uzavírá smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Dále byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované tak, že dnem právní moci rozsudku nabízí žalovaná žalobci ke koupi svůj spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny k předmětným pozemkům. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. března 2012 č. j. 33 Cdo 428/2010-145 jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Okresní soud Plzeň - sever žalobu zamítl, aniž provedl jediný stěžovatelem navrhovaný důkaz, a to navíc za současného téměř doslovného převzetí právní argumentace a skutkových tvrzení žalované. Odvolací soud následně některé z důkazů, které stěžovatel navrhl, provedl, dal však ve svých závěrech za pravdu okresnímu soudu, neboť dle jeho názoru již z pouhých skutkových tvrzení stěžovatele učiněných před soudem prvního stupně vyplývá, že jeho nárok není oprávněný.

Stěžovatel namítá, že uvedeným postupem obecných soudů mu byla odňata možnost skutkově a právně před soudem argumentovat. Neprovedení navrhovaných důkazů před soudem prvního stupně nemohla podle stěžovatele zhojit ani skutečnost, že některé ze stěžovatelem navržených důkazů byly provedeny soudem odvolacím. Krajský soud v Plzni totiž nerespektoval ustanovení § 219a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a věc nevrátil Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu řízení za účelem provedení všech stěžovatelem navržených důkazů, ale naopak sám ve věci rozhodl ve světle uvedené argumentace. Tím Krajský soud v Plzni porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení jako jednu ze základních zásad práva na spravedlivý proces, neboť je-li ke správnému rozhodnutí zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnil, přičemž tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neshledal právně významným, zbavil se své povinnosti meritorně rozhodnout, čímž uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů posuzujících otázku, zda předkupní právo vyplývající ze vztahu podílových spoluvlastníků je výhradně právem osoby, která je vlastníkem podílu na věci, a je nepřevoditelné, a tudíž je nelze nabýt ani příklepem v dražbě.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně dovodil, že předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na jinou osobu (ust. § 604 obč. zák.). Jde o právo, které je přímo spojeno s oprávněnou osobou, tj. s osobou, která je vlastníkem určitého podílu na věci. Takovéto právo, uvedl odvolací soud, je nepřevoditelné, nedá se dědit a nedá se nabýt ani příklepem v dražbě. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně, že tento soud skutečně nemusel provádět důkazy k prokázání tvrzení žalobce, neboť na správnosti věcného rozhodnutí prvoinstančního soudu nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že by odvolací soud důkazy k prokázání tvrzení žalobce provedl.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že v jeho věci meritorně nerozhodl. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud uvádí následující:

V souzené věci přicházela úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Ve vztahu k tomuto napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnosti z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.

Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny založit nemůže.

Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru