Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2110/07 #1Nález ÚS ze dne 28.05.2009Tzv. opomenuté důkazy v kontextu práva na spravedlivý proces

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudn... více
Věcný rejstříkDokazování
Důkaz
doručování/fikce doručení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 123/53 SbNU 553
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.2110.07.1
Datum vyhlášení04.06.2009
Datum podání13.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 205 odst.2 písm.c, § 205 odst.1, § 101, § 50c odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Mezi základní principy právního státu patří vyloučení libovůle při rozhodování soudů. V případě, že obecné soudy nezhodnotily skutková zjištění, která vyšla v řízení najevo, případně byla namítána účastníky řízení, a dostatečným způsobem neodůvodnily jejich irelevantnost, je takový postup v rozporu jak s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. R. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. 5. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007 č. j. 31 Co 269/2007-139 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Narativní část

Stěžovatelce byl doručován rozsudek soudu 1. stupně, nebyla však zastižena a byla jí zanechána výzva k vyzvednutí zásilky na poště v 15denní lhůtě od doručení. Stěžovatelka podala odvolání ve stanovené lhůtě. Okresní soud odvolání odmítl s tím, že rozsudek byl doručen fikcí a odvolání je opožděné. Stěžovatelka podala odvolání a současně navrhla provedení některých důkazů. Krajský soud usnesením potvrdil odmítavé usnesení prvostupňového soudu. Stěžovatelka uvádí, že se řídila poučením v poštovní výzvě o vyzvednutí zásilky a nebyla poučena o hrozící fikci doručení dle občanského soudního řádu (výzva neobsahovala náležitosti uvedené v § 50c odst. 2 občanského soudního řádu).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud ani na námitky (tvrzení) stěžovatelky, ani na jí navržené důkazy, vůbec nereagoval.

Ústavní soud opakovaně judikoval své závěry, že porušením práva na spravedlivý proces může rovněž být to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Rovněž ohledně práva na řádné (a přezkoumatelné) odůvodnění rozhodnutí, jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces, je možno hovořit o ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03, III. ÚS 258/99, I. ÚS 124/97).

Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 61/94 se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi řízení musí být dána možnost označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů případně navržené důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí.

Výše uvedené závěry, které se týkají zákazu libovůle a práva na řádné odůvodnění rozhodnutí (včetně problematiky opomenutých důkazů), plně dopadají také na stěžovatelčinu věc. Ústavní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009

N 123/53 SbNU 553

Tzv. opomenuté důkazy v kontextu práva na spravedlivý proces

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 28. května 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 ve věci ústavní stížnosti M. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007 č. j. 31 Co 269/2007-139 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 4. 2007 č. j. 8 C 1278/2000-129, jimiž bylo odmítnuto jako opožděné stěžovatelčino odvolání, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007 č. j. 31 Co 269/2007-139 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností ze dne 8. 8. 2007, doplněnou dne 11. 2. 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů a dále se domáhala toho, aby Ústavní soud "nařídil Krajskému soudu v Praze, aby projednal a rozhodl o odvolání stěžovatelky ze dne 29. 3. 2007 proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 11. 2006 č. j. 8 C 1278/2000-111". Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 8 C 1278/2000, ze kterého se podávají tyto relevantní skutečnosti.

Dle doručenky na č. l. 117 spisu byl stěžovatelce dne 1. 3. 2007 doručován rozsudek soudu prvního stupně, avšak stěžovatelka nebyla zastižena, proto jí byla zanechána výzva k vyzvednutí uložené zásilky na poště; stěžovatelka si zásilku převzala dne 15. 3. 2007.

Stěžovatelka podala dne 29. 3. 2007 k poštovní přepravě odvolání proti rozsudku (č. l. 128 spisu). Odvolání bylo usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 4. 2007 č. j. 8 C 1278/2000-129 odmítnuto. Soud konstatoval, že rozsudek byl stěžovatelce doručen fikcí dne 12. 3. 2007; odvolání proti rozsudku mohla stěžovatelka podat nejpozději dne 27. 3. 2007; její odvolání podané na poštu dne 29. 3. 2007 je opožděné.

Stěžovatelka podala odvolání proti usnesení o odmítnutí jejího odvolání a současně navrhla provedení některých důkazů (některé důkazy k odvolání i připojila).

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2007 č. j. 31 Co 269/2007-139 potvrdil odmítavé usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud z obsahu soudního spisu konstatoval, že zásilka s rozsudkem byla dne 1. 3. 2007 uložena na poště a stěžovatelce byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla; stěžovatelka zásilku převzala dne 15. 3. 2007 a dne 29. 3. 2007 předala k poštovní přepravě odvolání proti rozsudku. Dále soud citoval některá ustanovení občanského soudního řádu (§ 201, § 204 odst. 1, § 57 odst. 1, 2 a 3, § 46 odst. 1, 2 a 5, § 50c odst. 1 a 4). Závěrem odvolací soud uvedl, že stěžovatelce byla zásilka doručena fikcí dne 12. 3. 2007, a konec odvolací lhůty tak připadl na 27. 3. 2007; odvolání podané dne 29. 3. 2007 je opožděné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla námitky dvojího typu.

Dle stěžovatelky nebyly splněny podmínky doručení rozsudku fikcí; stěžovatelka uvedla následující argumentaci shodnou s obsahem jejího předchozího odvolání. Dne 1. 3. 2007 nalezla v poštovní schránce poštovní výzvu ze dne 27. 2. 2007 z podací pošty Praha 5 k vyzvednutí zásilky do 14. 3. 2007, dále poštovní výzvu z 1. 3. 2007 z podací pošty Nymburk 1, a dále nevyplněnou soudní výzvu (poučení) o fikci doručení po uplynutí tří dnů. Stěžovatelka se řídila poučením v poštovní výzvě ze dne 1. 3. 2007, že si může zásilku vyzvednout do 15 dnů. Dále uvedla, že z poštovní výzvy z 1. 3. 2007 nebylo zřejmé, že by se jednalo o zásilku obsahující rozsudek soudu prvního stupně, nebylo v ní uvedeno, od kdy byla zásilka uložena, a nebyla v ní poučena o hrozící fikci doručení dle občanského soudního řádu (výzva neobsahovala náležitosti uvedené v § 50c odst. 2 občanského soudního řádu). Při vyzvednutí zásilky dne 15. 3. 2007 se jí poučení o fikci doručení také nedostalo; obálku zásilky hned po vyzvednutí vyhodila. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud se nezabýval jí uváděnými okolnostmi a závadami v poštovní výzvě ani nejasnostmi, že dne 1. 3. 2007 ve schránce nenašla poučení z obálky do vlastních rukou (tj. soudní poučení o hrozící fikci doručení po 10 dnech, vztahující se k zásilce s rozsudkem). Stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila kopii nevyplněné soudní výzvy (poučení) o fikci doručení po uplynutí tří dnů ("jako příklad") a dále pro srovnání způsobu doručování zásilek v Nymburku také kopii poštovní výzvy ze dne 21. 1. 2008, kopii soudní výzvy Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 8. 2006 ve věci sp. zn. 6 C 205/2006 a kopii soudní výzvy Okresního soudu v Nymburce nevyplněnou (jen označenou razítkem).

Druhou námitkou stěžovatelka brojila (také) proti postupu Krajského soudu v Praze. Uvedla, že z jejího odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí jejího odvolání pro opožděnost byl zřejmý návrh na prominutí zmeškání odvolací lhůty, o kterém však Krajský soud v Praze nerozhodl.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Nymburce. Soud prvního stupně uvedl, že trvá na odůvodnění svého usnesení ze dne 6. 4. 2007 a má za to, že i odvolací soud fikci doručení dostatečně vysvětlil.

Okresní soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 5. 2007. Ohledně námitek stěžovatelky o nesplnění podmínek pro doručení rozsudku fikcí (§ 50c odst. 2 občanského soudního řádu) uvedl, že vycházel z faktického stavu, tedy že podmínky pro doručení fikcí byly splněny, neboť doručování prováděl subjekt, který je držitelem poštovní licence, a lze předpokládat, že stěžovatelku (adresátku) v souladu se zákonem poučil o tom, že jí byla zásilka u pošty uložena a jaké budou následky v případě, že si zásilku v určené lhůtě nevyzvedne.

Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud zaslal opis vyjádření obou obecných soudů stěžovatelce. Stěžovatelka podala dne 13. 5. 2008 repliku, ve které uvedla, že vyjádření soudu prvního stupně v podstatě neobsahuje žádnou podstatnou argumentaci. Ohledně vyjádření odvolacího soudu uvedla, že tento soud postavil své rozhodnutí na fikci, že Česká pošta, s. p., jako držitel poštovní licence, doručuje vždy bezchybně, a odvolacími námitkami stěžovatelky se nezabýval.

Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Procesní práva vedlejšího účastenství nebyla přes výzvu uplatněna.

K dotazu Ústavního soudu Česká pošta, s. p., sdělila, že dne 1. 3. 2007 byl u stěžovatelky (adresátky) učiněn pokus o doručení zásilky č. 11994 podací pošty Nymburk 1, avšak z důvodu nezastižení adresátky byla zásilka uložena na poště a adresátce byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Zásilka byla převzata dne 15. 3. 2007; při převzetí nebyla předložena výzva.

III.

Ústavní soud musí připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich činnosti; jako garant ústavnosti může zasáhnout pouze tehdy, pokud obecné soudy vybočí z ústavně daných mezí a zásad spravedlivého procesu.

Podstatou stěžovatelčiny věci je skutečnost, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatelky podané proti prvostupňovému rozsudku, avšak stěžovatelka tvrdí, že podmínky pro odmítnutí jejího odvolání nebyly splněny a odvolací soud se s jejími námitkami v tomto směru nevypořádal.

Ústavní soud se proto zabýval tím, zda nedošlo k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. zda nedošlo k odepření spravedlnosti.

Z obsahu vyžádaného soudního spisu (resp. z výše uvedeného) je zřejmé, že soud prvního stupně, vycházeje z dat o doručení obsažených v soudním spise, odmítl odvolání stěžovatelky, neboť konstatoval jeho opožděnost. V odvolání proti tomuto odmítavému rozhodnutí stěžovatelka vznesla námitky, ve kterých rozsáhle brojila proti závěru soudu prvního stupně, že v jejím případě byly splněny podmínky pro doručení rozsudku fikcí a že její odvolání bylo podáno opožděně (viz výše uvedené námitky obsažené i v ústavní stížnosti); v odvolání navrhla důkazy a některé z důkazů k odvolání připojila. Odvolací soud o odvolání rozhodl tak, že (toliko) konstatoval totéž, co soud prvního stupně; navíc uvedl jen citaci některých ustanovení občanského soudního řádu (uvedeny výše).

Stěžovatelka ve svém odvolání proti odmítavému usnesení soudu prvního stupně evidentně plnila své povinnosti vyplývající z občanského soudního řádu, tedy povinnost tvrdit, v čem spatřuje nesprávnost prvostupňového rozhodnutí, a dále povinnost navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení (srov. zejména § 205 odst. 1, § 101 občanského soudního řádu).

Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud na námitky (tvrzení) stěžovatelky ani na jí navržené důkazy nijak nereagoval. Z jeho rozhodnutí není patrno, že by se obsahem stěžovatelčiných odvolacích námitek jakkoliv zabýval.

Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Ústavní soud opakovaně judikoval své závěry, že porušením práva na spravedlivý proces může rovněž být to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), které v řízení vyšly najevo, tím spíše pokud byly účastníky řízení namítány, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost; Ústavní soud se vyslovil ve smyslu nutnosti reagování soudů na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí. Rovněž ohledně práva na řádné (a přezkoumatelné) odůvodnění rozhodnutí, jakožto jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces, je možno hovořit o ustálené judikatuře Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), nález sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 (N 148/16 SbNU 99), nález sp. zn. II. ÚS 124/97 ze dne 30. 1. 2001 (N 20/21 SbNU 175)].

Již ve svém nálezu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi řízení musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, jakož i označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů případně navržené důkazy neprovedl; pokud tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí.

Výše uvedené závěry, opakovaně judikované Ústavním soudem, které se týkají zákazu libovůle a práva na řádné odůvodnění rozhodnutí (včetně problematiky opomenutých důkazů) plně dopadají také na stěžovatelčinu věc. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenými zásadami je v daném případě markantní, když odvolací soud se obsahem stěžovatelčina odvolání - jejími tvrzeními a navrženými důkazy vůbec nezabýval.

Ústavnísoud dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007 č. j. 31 Co 269/2007-139 došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto postupoval dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Ústavnísoud podotýká, že důvody kasace jsou procesního charakteru, tedy nečiní žádné závěry o relevantnosti té které stěžovatelčiny argumentace v odvolání či o potřebnosti a rozsahu provedení jí navržených důkazů.

Ústavnísoud v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (i obecných soudů) nepřistoupil ke kasaci prvostupňového odmítavého usnesení ze dne 6. 4. 2007 sp. zn. 8 C 1278/2000-129.

V návaznosti na závěry Ústavníhosoudu, kdy byl nucen přistoupit ke kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu, není třeba již rozhodovat o druhém (závěrečném) návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud "nařídil Krajskému soudu v Praze, aby projednal a rozhodl o odvolání stěžovatelky ze dne 29. 3. 2007 proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 11. 2006 č. j. 8 C 1278/2000-111", neboť tímto návrhem stěžovatelka sledovala shodný cíl. Stěžovatelka přitom nenamítala, že by v řízení o jejím odvolání proti prvostupňovému rozsudku docházelo k nepřiměřeným průtahům dosahujícím ústavněprávní závažnosti.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru