Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 210/98Nález ÚS ze dne 03.03.1999K proporcionalitě mezi ochranou svědka v trestním řízení a zásadou spravedlivého procesu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
mlčenlivost
Svědek
státní tajemství
PoznámkaRozsudek ESLP Krasniki proti ČR z 28. 2. 2006 č. 51277/99: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 a odst.3 písm. d) Úmluvy.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 33/13 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.210.98
Datum podání06.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 41 odst.3, § 55 odst.2, § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 210/98 ze dne 3. 3. 1999

N 33/13 SbNU 241

K proporcionalitě mezi ochranou svědka v trestním řízení a zásadou spravedlivého procesu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 3. 3. 1999 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatele H. K., zastoupeného Mgr. D.

S., Národní 25, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 9. 3. 1998, sp. zn. 4 To 103/98, týkající se procesní vady

stran utajených svědků, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2,

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel pravomocné

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 1998

(4 To 103/98-103) a tvrdil, že tímto rozhodnutím Krajský soud

v Ústí nad Labem jako orgán veřejné moci porušil jeho právo na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy ústavně zaručené

základní právo plynoucí z ratifikované a vyhlášené mezinárodní

smlouvy, kterou je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č.

1/1993 Sb.); podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že obecný

soud II. stupně (obdobně jako obecný soud I. stupně a policejní

orgány činné v přípravném řízení) v jeho trestní věci vyslýchaly

jej usvědčující svědky (J. Ch. a J. N.) pod

utajením (§ 55 odst. 2 tr. ř.), ačkoli pro takový postup podmínky

stanovené zákonem nebyly splněny. Tímto procesním postupem ztížily

orgány veřejné moci jeho obhajobu nad rámec stanovený zákonem,

a proto - též s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská

práva (rozhodnutí ve věci van Mechelen a spol. versus Nizozemí

a další) navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené

rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení

o ústavní stížnosti (§ 76 odst. 1 zákona) k výzvě Ústavního soudu

(§ 42 odst. 4 zákona) se k ní sdělením předsedy dotčeného senátu

(§ 30 odst. 3 zákona) vyjádřil tak, že její vývody odmítl,

poukázal na to, že obsahově totožnými námitkami pojatými do

odvolání stěžovatele do rozsudku soudu I. stupně se jako soud

odvolací zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí k nim zaujal

(odmítavé) stanovisko, a proto, aniž by učinil konečný návrh, na

ně jako dostačující odkázal.

Vedlejší účastník řízení, Okresní státní zastupitelství

v Teplicích, byv o podané ústavní stížnosti a nařízeném ústním

jednání uvědoměn, se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil

a ústního jednání se nezúčastnil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak především

z obsahu spisu obecného soudu (2 T 119/97 Okresního soudu Teplice)

je patrno, že stěžovatel byl stíhán a posléze pravomocně odsouzen

pro trestný čin ve smyslu § 187 odst. 1 tr. z., jehož se - stručně

řečeno - dopustil tím, že od ledna 1996 do svého zadržení (23.

dubna 1997) v Teplicích prodal dvěma osobám drogu heroin o celkové

hmotnosti přes 2 gramy; z inkriminovaného trestného činu byl podle

odůvodnění rozhodnutí obecných soudů usvědčen osobami, jímž drogu

prodal, a které v průběhu celého řízení byly vyslýchány pod

utajením, vždy však v přítomnosti obhájce stěžovatele, byť byla

při těchto výsleších učiněna opatření bránící tomu, aby vyslýchaní

svědci nepřišli s obhájcem do přímého styku; při těchto procesních

úkonech byla obhájci orgány činnými v trestním řízení poskytnuta

možnost plné intervence (viz protokoly z přípravného řízení

a hlavního líčení).

Ústavní soud při posuzování stěžovatelovy ústavní

stížnosti vycházel z přesvědčení, že hodnocení ústavnosti stran

zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv

(svobod) je třeba posuzovat pod několika aspekty; ve smyslu dnes

již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k prvému aspektu

náleží posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu (§ 68

odst. 2 zákona), když dalšími jsou hodnocení dodržení (ústavních)

procesních práv a posouzení ústavně souladné interpretace

a aplikace hmotného práva.

V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod

k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného práva, zatímco

problematikou ústavnosti aplikovaného procesního práva (důkaz

plynoucí z výpovědí svědka vyslýchaného pod utajením) se zabýval

obzvlášť zevrubně a pečlivě, a to jak z podnětu námitek

stěžovatele, tak - a to především - pro aspekty vyplývající

z nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. in Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č.

46, Praha 1995 a ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb.), jímž svého

času Ústavní soud zrušil tehdy platné ustanovení § 55 odst. 2 tr.

ř. a v němž také vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz

provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod

utajením lze pokládat za ústavně souladný.

V intencích označeného nálezu za rozhodující kritéria

ústavnosti zmíněného institutu nutno pokládat jednak dodržení

zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo

toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak),

jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž jak

si je Ústavní soud dobře vědom - při provedení důkazu svědkem pod

utajením nepochybně dochází; Ústavní soud konstatuje, i když si

lze představit procesní úpravu přesnější, že obě vpředu naznačené

zásady zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě

dodržel, a to jak ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., tak

v ustanovení § 209 odst. 2 tr. ř., dle něhož "byl-li v hlavním

líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena podle § 55

odst. 2 tr. ř. učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony

k ověření jeho věrohodnosti".

Ústavní soud nepřehlíží závažnost posuzované

problematiky, v níž dochází ke zřetelné kolizi mezi zásadami

řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze

ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před

vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně

druhé, konkrétněji, neopomíjí kolizi mezi (ústavně zaručeným)

právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života

a zdraví osob vyslýchaných jako svědci.

Již ve zmíněném nálezu Ústavní soud konstatoval, že

naznačenou kolizi lze v moderním ústavním státě řešit jen zásadou

proporcionality, tedy zásadou pečlivého vyvážení obou

v kontrapozici stojících základní práv, s tím ovšem, že tam, kde

zákonodárce dá přednost jednomu z nich, je povinen minimalizovat

zásah do dotčeného práva druhého.

Podle přesvědčení Ústavního soudu zmíněné požadavky

proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti

zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci

soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti

obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně

restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 tr. ř.).

A margo posuzované ústavní stížnosti jeví se potřebné

dodat, že podstata jejího tvrzení směřuje k závěru ostatně zcela

zřetelně vyjádřenému, totiž že s ohledem na způsob dokazování

v přípravném řízení "institut tajných svědků byl zneužit ve

stěžovatelův neprospěch"; s tímto závěrem se však Ústavní soud po

bedlivé úvaze neztotožnil.

S ohledem na to, co bylo vyloženo již dříve, jakkoli

dokazování provedené výslechem svědků pod utajením může

v trestním řízení - v zásadě - zasáhnout do práv obhajoby, rozsah

a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu

nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení posuzovat podle

konkrétních okolností dané věci.

Z obsahu protokolů o výsleších svědků J. Ch.

a J. N. vyslechnutých pod utajením tak, jak jsou založeny

ve spise obecného soudu, je patrno, nejen že těmto procesním

úkonům byl přítomen obhájce stěžovatele, ale že také měl při

provádění těchto důkazů, jak o tom svědčí kupř. jím položené

otázky, zcela neomezenou možnost intervence; lze proto důvodně

usoudit, též s ohledem na provedenou fotorekognici (opakovanou

i v průběhu hlavního líčení), že co do skutkových zjištění

z těchto důkazů plynoucích, nevyvstávají pochybnosti o tom, že

tyto procesní úkony byly provedeny v souladu se zásadami danými

trestním řádem a že tímtéž způsobem byly obecnými soudy

vyhodnoceny. Jakkoli bylo v posuzované věci postavení obhajoby

ztíženo, stupeň tohoto omezení, s přihlédnutím k povaze

odsouzeného trestného činu a již zmíněným okolnostem, nejeví se

nikterak významným a nedosahuje stupně, který by již vykazoval

znaky protiústavnosti, neboť otázka skutečné identity dotčených

svědků nejeví se vzhledem k obsahu jejich výpovědí nikterak

významná a z hlediska úplnosti dokazování je nerozhodná, a to

přesto, že obecné soudy jak I., tak II. stupně při zdůvodnění

svého postupu ve smyslu § 55 odst. 1 a § 209 tr. ř. měly

odůvodnění svých rozhodnutí věnovat větší pozornost a zákonné

znaky při aplikaci označených ustanovení zákona podrobněji

vyložit, než jak se v odůvodněních jejich rozhodnutí stalo.

Ústavní soud ve svých úvahách neopomenul ani judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva, jak se jí stěžovatel dovolával,

a vážil, zda zásady vyložené tímto soudem v případech Doorson nebo

Mechelen lze vztáhnout i k posuzované ústavní stížnosti; po

rozboru stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva

však dospěl k závěru, že až dosud nejde o ustálenou judikaturu na

podkladě interpretace článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a dále, že

označené případy Doorson a zejména van Mechelen již pro svou

povahu nejsou s ústavní stížností stěžovatele a postavením

stěžovatele v řízení před obecnými soudy srovnatelné.

Ze všech těchto důvodů shledal Ústavní soud posuzovanou

ústavní stížnost jako nedůvodnou a jako o takové rozhodl zamítavým

výrokem (§ 82 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 3. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru