Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2099/16 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2099.16.1
Datum podání28.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2099/16 ze dne 29. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Marcely Šerclové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 57, Brno, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 č. j. 26 Cdo 769/2015-145, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Dr. et Mgr. Marie Arnoštové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 769/2015-145, jímž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovné postavení účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dcera vedlejší účastnice) vystupovala v řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, v postavení žalované. Předmětem řízení byla platnost listiny označené jako "Potvrzení", datované dnem 9. 1. 2012 a obsahující podpisy obou účastnic. Podle ní vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce na pořízení bytové jednotky částku 6,6 mil. Kč, dále na její rekonstrukci (další) částku 2 mil. Kč a ta se zavázala, že pro případ, že ji k tomu žalobkyně vyzve, po rekonstrukci jednotky jí do tří dnů od této výzvy poskytnuté peněžní prostředky vrátí nebo jí ve stejné lhůtě převede bytovou jednotku (včetně spoluvlastnických podílů) darovací smlouvou. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 č. j. 15 C 16/2013-77 dospěl k závěru, že Potvrzení nevystihuje žádný právní institut aprobovaný tehdy účinnou právní úpravou, a proto žalobu zamítl.

3. Naproti tomu Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. 10. 2014 č. j. 60 Co 429/2014-114 sice rozhodnutí okresního soudu potvrdil, avšak uvedl, že takové ujednání má charakter smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu § 50a občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), jejíž účinnost byla vázána na odkládací podmínku (splněnou tehdy, jestliže žalobkyně požádá o vrácení poskytnutého obnosu peněz a žalovaná této žádosti ve stanovené lhůtě nevyhoví). Toto ujednání je však absolutně neplatným úkonem pro jeho neurčitost podle § 37 občanského zákoníku.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala vedlejší účastnice řízení dovolání, které Nejvyšší soud výrokem I napadeného rozsudku zamítl. Napadeným výrokem II pak rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelce dle Nejvyššího soudu nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti vedlejší účastnici, jejíž dovolání bylo zamítnuto. Náklady, které žalované vznikly v souvislosti s písemným advokátním vyjádřením k dovolání, nebyly Nejvyšším soudem, s přihlédnutím k obsahu zaslaného vyjádření, posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění stěžovatelčiných práv, neboť se v něm stěžovatelka pouze ztotožnila s argumenty soudů nižších stupňů. V uvedených souvislostech totiž nebylo lze dle dovolacího soudu přehlédnout naprostou stručnost vyjádření, a ani to, že stěžovatelka se pouze ztotožnila s rozhodnutími soudů nižších stupňů a nijak nereagovala na vznesené dovolací námitky.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka označila nákladový výrok II dovolacího soudu za projev libovůle, neboť jde o sofistikované vyprázdnění práva vyjádřit se k podanému dovolání. Dle stěžovatelky není možno přijmout argumentaci porušující právo na rovné postavení účastníků, a tím stěžovatelku sankcionovat za legitimní postup spočívající ve ztotožnění se s přesvědčivou argumentací soudů nižších stupňů. Úvaha dovolacího soudu dle stěžovatelky pomíjí proces vzniku vyjádření, které je výsledkem nikoliv prostého připojení se k procesnímu postoji, dosud zastávanému v řízení, nebo připojení se k právnímu, již zformulovanému a odůvodněnému stanovisku soudu prvního stupně, nýbrž výsledkem zvažování, komparace a myšlenkového vypořádání se s argumenty dovolatele. Z žádného ustanovení procesního předpisu neplyne kritérium stručnosti nebo naopak mnohomluvnosti argumentace, kterou by musel uplatnit druhý z účastníků. Podstata práva vyjádřit se k návrhu protistrany je zvážení, zda a nakolik postačuje pouhé ztotožnění se s odkazem na judikaturu soudů vyšších stupňů, resp. na předchozí rozhodnutí soudu v téže věci. Stěžovatelka namítá protiústavnost úvahy dovolacího soudu, který označil za neúčelné vyjádření spočívající v pouhém ztotožnění se s argumenty soudních rozhodnutí. Jde o přímý protiklad k dalším ustanovením zákona, který zdůrazňuje povinnost účastníků respektovat pravomocná rozhodnutí soudů v konkrétní věci. Stěžovatelka zaujala v daném dovolacím řízení postoj souladný s právem, s nímž se ztotožnil i samotný Nejvyšší soud, což má být hlavním kritériem pro určení účelnosti takového úkonu, a nikoliv jeho rozsah. I přes zjevný úspěch stěžovatelky jí tak bylo odepřeno právo na přiznání náhrady nákladů řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nepřímo popírá i povinnost advokáta dbát pokynů klienta a využívat všechny dostupné prostředky k ochraně jeho práv. Je třeba předpokládat, že i sebestručnější vyjádření, zpracované advokátem, je výsledkem předchozího pečlivého zkoumání stavu řízení a povahy opravného prostředku, k němuž se má vyjádřit. Forma a obsah takového hodnocení není rozhodující. Rozhodující je věcný zaujatý postoj. Stěžovatelka měla navíc povinnost se k dovolání vyjádřit, neboť ji k tomu vyzval nalézací soud. Jen pro úplnost stěžovatelka dodává, že pokud by advokát vzdor výzvě soudu a pokynu klienta příslušné podání neučinil, riskoval by důsledky plynoucí z porušení jeho stavovských povinností. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému výroku II rozsudku Nejvyššího soudu není opravný prostředek přípustný.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. I přes obsáhlé právní úvahy se stěžovatelka fakticky dovolává přehodnocení skutkového závěru Nejvyššího soudu stran neúčelnosti jí podaného vyjádření k dovolání vedlejší účastnice. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této rozhodovací činnosti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 88/05 (N 87/37 SbNU 189), ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443), ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 580/10 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno především obvyklou obecnou podružností dané problematiky ve vztahu k meritu věci. V dané věci navíc Ústavní soud zohlednil rovněž bagatelnost dané věci (náhrada za jeden právní úkon) a skutkovou povahu hlavní námitky, neboť do skutkových závěrů obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případě jejich svévolné povahy.

9. Postup Nejvyššího soudu nelze označit za projev libovůle. Stěžovatelčino právo na právní pomoc, resp. právo vyjádřit se k dovolání jím nebylo nijak vyprázdněno. Nejvyšší soud tato práva nijak neomezil, dospěl pouze k závěru, že stěžovatelce nenáleží náhrada (vyplacená z majetku protistrany) za úkony, které k ochraně svých práv vůbec učinit nemusela, potažmo jimi k jejich ochraně nijak nepřispěla. Takový závěr je dle Ústavního soudu plně ústavně konformní, neboť především brání nepřiměřenému (a tedy protiústavnímu) omezování majetku druhého účastníka řízení. Je přitom zcela nerozhodné, který z účastníků byl v dané věci úspěšný, neboť ani zcela úspěšnému účastníkovi nenáleží právo na náhradu všech, i zcela neúčelných právních úkonů (srov. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Závěr Nejvyššího soudu se neopírá o rozsah jejího vyjádření, jak nesprávně naznačuje stěžovatelka, nýbrž o jeho obsah. Stejně tak nesprávný je stěžovatelčin závěr, že měla povinnost se k dovolání vyjádřit. Povinnost podat neúčelné vyjádření nemá ani advokát, nenutí-li jej k tomu jeho klient. Pokud si podání takového úkonu klient žádá, musí pak sám nést majetkové dopady takového přání. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru