Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 209/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/odměna
Obhajoba
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.209.15.1
Datum podání21.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 209/15 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 30. října 2014 č. j. 4 Tmo 78/2014-749 a usnesení Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež ze dne 5. září 2014 č. j. 73 Tm 27/2014-738, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 21. ledna 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež (dále jen "okresní soud") byla právní zástupkyni stěžovatele přiznána částka 4 280 Kč, v rámci vypořádání nákladů na bezplatnou obhajobu, hrazených státem. Požadovanou částku 25 680 Kč soud obhájkyni nepřiznal s odůvodněním, že tyto náklady vznikly před právní mocí usnesení o stěžovatelově nároku na bezplatnou obhajobu, pročež je stát nehradí dle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením jako stížnost podanou osobou neoprávněnou. Krajský soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením nebyla stěžovatelova práva nijak dotčena, neboť mu nemůže, vzhledem k aplikaci ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, být později uložena povinnost nahradit státu vynaložené výdaje. Předmětné usnesení řeší pouze vztahy mezi advokátem a státem. Z toho důvodu obviněnému nenáleží právo podat proti takovému usnesení stížnost. Takové právo náleží pouze dotčenému obhájci. To vyplývá mimo jiné z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2006 sp. zn. 13 To 477/2006 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 19/2008).

II.

Argumentace stěžovatele

3. Pochybení soudů spočívá dle stěžovatele v nesprávném právním posouzení věci, které ve svém důsledku způsobilo porušení jeho ústavních práv. Krajský soud nesprávně posoudil aktivní legitimaci stěžovatele k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu. Odsouzená osoba je dle stěžovatele oprávněna podat stížnost proti rozhodnutí, jímž se stanovuje úhrada nákladů obhájci, jelikož je osobou takovým usnesením přímo dotčenou. Pokud totiž stát v předmětném usnesení odmítne náklady za některé úkony obhájci uhradit, je k jejich úhradě zavázán na základě plné moci zastoupený obviněný, a to navzdory očekávání naplnění deklarovaného nároku na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel přitom připomíná, že právo zvolit si advokáta náleží mezi základní lidská práva zaručená Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž možnost výběru advokáta je z hlediska práva na účinnou obhajobu upřednostněna před ustanovováním advokátů ex offo. Na daný případ přitom nelze užít závěry krajským soudem zmíněného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, neboť to se týkalo právě trestní věci s ustanoveným advokátem, v níž odsouzený nemá povinnost hradit obhájci státem neuhrazené náklady. Navíc jednotlivé senáty krajského soudu rozhodují tuto spornou otázku různě, čímž se jeho rozhodování stává nepředvídatelným. Okresní soud pak dle stěžovatele pochybil v tom, že přiznal zvolené obhájkyni jen náklady obhajoby vzniklé až po právní moci usnesení o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou. Stěžovatel je toho názoru, že soud rozhoduje o nároku na bezplatnou obhajobu pro celou dobu trestního řízení. Pokud by tomu tak nebylo, musel by ve svém rozhodnutí přesně vymezit, ve kterém okamžiku vznikla sociální a osobní situace žadatele opravňující přiznání nároku, přičemž tento okamžik nemůže být odvíjen od tak nejisté a variabilní události, jako je nabytí právní moci daného rozhodnutí. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy v České republice v minulosti zaujímaly (a některé stále zaujímají) opačné stanovisko k závěrům okresního soudu. V projednávané věci tak u okresního a krajského soudu došlo k podstatné změně praxe bez změny zákonných předpisů. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Za stěžejní ze stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud tvrzení o protiústavním odepření stěžovatelova práva podat stížnost proti usnesení okresního soudu. V první řadě je třeba konstatovat, že touto problematikou se Ústavní soud v nedávné době zabýval a vyjádřil přitom názor, že z ústavněprávního hlediska neexistuje právo obviněného podat stížnost proti usnesení, kterým se jeho obhájci přiznává odměna a náhrada vynaložených nákladů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3364/14 ze dne 28. 1. 2015 nebo část VII usnesení sp. zn. IV. ÚS 278/15 ze dne 19. 2 2015, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Postup soudů, kterým je zamítnuta stížnost podaná stěžovatelem, tak byl Ústavním soudem označen za ústavně konformní. Ústavní soud neshledal důvod, aby se v projednávané věci od tohoto závěru odchýlil. V základu lze pro stručnost zcela odkázat na pregnantní odůvodnění výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu.

7. Uvedené závěry lze vzhledem k částečně odlišné stěžovatelově argumentaci doplnit tak, že Ústavní soud nemohl přisvědčit jeho tvrzení o existenci legitimního očekávání kladného vyřešení otázky aktivní legitimace k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu. Z výše uvedených rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí, které stěžovatel sám Ústavnímu soudu zaslal, měla být právní zástupkyni stěžovatele zřejmá určitá nejednotnost řešení této otázky, pročež bylo dle Ústavního soudu její povinností zvolit mimořádně opatrný procesní postup. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem, že postup krajského soudu by bylo možné označit za judikatorní odklon. Bez ohledu na toto tvrzení je třeba uvést, že rozhodnutí obecného soudu je logicky, srozumitelně a poměrně podrobně skutkově i právně odůvodněno, a to včetně odkazů na relevantní odbornou literaturu a rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Ačkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že se toto rozhodnutí týkalo obhájců ustanovených, nemohl z této skutečnosti stěžovatel dospět k závěru, že nastal stav legitimního očekávání, že u obhájců zvolených bude přístup soudů zcela opačný.

8. Postup a argumentaci krajského soudu považuje tedy Ústavní soud za ústavně konformní, neboť nemůže se stěžovatelem souhlasit, že by jím mohla být ohrožena, či dokonce přímo porušena jeho práva, tím méně ta ústavně zaručená. V tomto směru lze připomenout, že z ústavněprávního hlediska neexistuje nárok na opravný prostředek proti každému rozhodnutí vydanému v trestním řízení (srov. a contrario čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Určitá nejistota stran stěžovatelových práv, kterou současná právní úprava může snad vyvolávat, neohrožuje stěžovatelova ústavní práva v takové intenzitě, vyžadující zásah Ústavního soudu do trestního řízení.

9. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že by majetek obviněného mohl být ohrožen, jestliže stát uhradí pouze část obhájcem požadovaných peněžních prostředků. Ústavní soud je toho názoru, že za úkony učiněné po přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemůže obhájce zásadně legitimně očekávat získání jakýchkoliv peněžních prostředků od nemajetného obviněného, což se promítá i do závěrů ohledně rozhodování o hrazení nákladů na obhajobu. Stejně tak nutno podtrhnout, že bez přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemůže nikdo legitimně očekávat, že by nemusel dostát svým závazkům vzniklým z uzavřené dohody s advokátem o zastupování. Nechá-li se tedy obviněný ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu zastoupit advokátem na základě plné moci, musí si být vědom odpovědnosti (včetně majetkové) za tento svůj krok. Právo na výběr advokáta má jen osoba, která má na jeho zaplacení dostatečné peněžní prostředky nebo jejíž závazky v tomto směru přislíbil uhradit stát. Tomu odpovídá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. bod 152 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, ze dne 15. 6. 2010, č. stížnosti 35555/03).

10. Toliko pro úplnost lze ještě doplnit, že ochranu zájmů obviněného před případnými nekalými praktikami obhájců mohou účinně poskytovat jiné orgány veřejné moci (zejména Česká advokátní komora a soudy v občanskoprávním a správním řízení), nikoliv nezbytně soudy v řízení trestním, a logicky tím méně pak Ústavní soud hodnotící ústavní konformitu takového trestního řízení. Lze tedy uzavřít, že odepřením práva podat stížnost proti usnesení okresního soudu nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod.

11. Za dané situace se již Ústavní soud nezabýval námitkami stran nesprávného hmotněprávního posouzení nároků stěžovatelovy obhájkyně ze strany okresního soudu, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že toto rozhodnutí se stěžovatelových práv bezprostředně nijak nedotýká, takže se stěžovatel dostává do pozice zjevně neoprávněného navrhovatele. Tento názor zaujímá Ústavní soud i v obdobných věcech jako např. v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení, jímž stát přiznává odměnu znalci [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 781/10 ze dne 1. 9. 2011 (N 147/62 SbNU 269) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I v takových případech může Ústavní soud projednat až stížnost proti rozhodnutí, kterým se účastníku soudního řízení ukládá povinnost uhradit určitou částku.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a v části požadující přehodnocení nároků stěžovatelovy obhájkyně podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru