Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2088/09 #1Usnesení ÚS ze dne 04.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
Obec
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2088.09.1
Datum podání06.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb.

40/1964 Sb., § 13 odst.1

80/1920 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2088/09 ze dne 4. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. J. V., právně zastoupeného JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou, se sídlem AK U Staré pošty 53, Frýdek Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 44/2006-31 ze dne 14. 5. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 175/2007-58 ze dne 30. 4. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3772/2008-85 ze dne 14. 5. 2009, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Mgr. M. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 6. srpna 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům, kterými byly zamítnuty jeho žalobní návrhy, aby soud rozhodl v rámci sporu o ochranu osobnosti o povinnosti vedlejšího účastníka změnit zápis v obecní kronice, zdržet se a odvolat nepravdivá tvrzení, na vlastní náklady si zajistit zveřejnění omluvy vůči stěžovateli v obecním zpravodaji a zaplatit stěžovateli zadostiučinění ve výši 100 000 Kč.

3. Odpovědnost vedlejšího účastníka (v postavení žalovaného) za protiprávní zásah do osobnostní sféry stěžovatele měla vzniknout tím, že vedlejší účastník měl jako obecní kronikář zapsat do obecní kroniky nepravdivé až difamující výroky. Stěžovatel v nalézacím řízení v postavení žalobce i přes výzvu a poučení soudu netvrdil a neprokazoval exces vedlejšího účastníka; stranou žalovanou i nadále ve sporu zůstal jen vedlejší účastník (obec žalována nebyla). Posléze tyto skutečnosti tvrdil, když však zjistil, že by obecní kronika nemusela být z důvodu formální úpravy považována za obecní kroniku, setrval na svém původním požadavku a tvrzených skutečnostech. Obecné soudy dovodily, že jednání vedlejšího účastníka je nutné považovat za jednání za obec, které je obci přičitatelné, a proto není dána pasivní legitimace vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť otázka pasivní legitimace byla dle jeho názoru posouzena v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou.

4. Stěžovatel tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základního lidského práva zaručeného čl. 10 odst. 1 až 3, čl. 17 odst. 1 až 5 a čl. 21 Listiny základních práv a svobod, neboť mu obecné soudy neposkytly ochranu proti (vedlejším účastníkem) uváděným nepravdivým, zkreslujícím či do jeho integrity neoprávněně zasahujícím informacím.

II.

5. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i k obsahu přiložených rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které mu stěžovatel poskytl, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis.

6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, in concreto s aplikací a posouzením předpokladů pasivní legitimace vedlejšího účastníka.

III.

8. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými se měly zabývat (a dle znění napadených rozhodnutí i zabývaly) soudy obecné.

9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

11. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že byl proces veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

12. V rovině právního posouzení věci Ústavní soud dále zkoumá, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací zmíněných ustanovení o. s. ř. a zákona č. 80/1920 Sb., o pamětních knihách obecních, ve znění pozdějších předpisů, jež v dané věci obecné soudy uplatnily. Ústavní soud je přesvědčen, že i tyto požadavky naplněny byly a rozhodnutí shledal i z těchto hledisek ústavně konformní.

13. V souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" měl stěžovatel dbát, aby žalobu podal vůči správnému subjektu; nedodržení postupu stanoveného zákonem nemůže být přičítáno k tíži kteréhokoli státního orgánu.

14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v institutu ústavní stížnost spatřuje jen prostředek, kterým by napravil svůj chybný postup; tento účel však ústavní stížnost nemá.

IV.

15. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru