Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2084/19 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odůvodnění
škoda/odpovědnost za škodu
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2084.19.1
Datum podání25.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 420

513/1991 Sb., § 446

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2084/19 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Mannheimer Versicherung AG, sídlem Augustaanlage 66, Mannheim, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 č. j. 23 Cdo 202/2019-642 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018 č. j. 72 Co 522/2017-608, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace České sběrné suroviny, a. s., sídlem Nademlejnská 600/1, Praha 9 - Hloubětín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v pořadí třetím rozsudkem ze dne 12. 6. 2017 č. j. 18 C 255/2009-544 uložil vedlejší účastnici řízení (žalované) povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku ve výši 150 642,50 EUR s příslušenstvím (výrok I.), částku ve výši 1 232,50 EUR s příslušenstvím (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Obvodní soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž nárok stěžovatelky posoudil jako nárok z titulu náhrady škody podle § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Vyšel z toho, že šlo o regresní nárok stěžovatelky na náhradu škody (za pojistné plnění vyplacené za odcizený náklad mědi), kterou stěžovatelka jako pojistitel vyplatila obchodní korporaci Allianz Versicherungs - Aktiengesselschaft (dále jen "Allianz") za svou pojištěnou - obchodní korporaci Silingen GmbH (dále jen "Silingen"), která měla zajistit přepravu mědi převzaté od obchodní korporace RMM Metallhandel GmbH (dále jen "RMM"), jež byla pojištěna u obchodní korporace Allianz. Tuto měď odkoupila vedlejší účastnice řízení od R. K., který náklad mědi odcizil jako jeden z členů organizované skupiny pachatelů. Obvodní soud uvedl, že je sice pravda, že ke škodě došlo již samotným odcizením mědi R. K. a dalšími osobami, avšak bez toho, že došlo k prodeji mědi právě u vedlejší účastnice řízení, by osoby zapojené do trestné činnosti neobdržely finanční plnění, neboť by bylo nereálné, aby k prodeji celého kamionu mědi došlo po částech. Obvodní soud proto uzavřel, že příčinou vzniku škody nebyla jen jediná událost (odcizení kamionu), ale i následné dohodnuté jednání vedlejší účastnice řízení v její provozovně. Odcizení mědi tak bylo pouze jednou z řetězce příčin vedoucích ke škodě. Další příčinou bylo podle obvodního soudu protiprávní jednání vedlejší účastnice řízení, která neprověřila, kdo měď přivezl do provozovny, nezjistila původ mědi apod. Podle obvodního soudu šlo proto o řetězec příčin, které na sebe vzájemně navazují, a vynecháním jedné by škodlivý následek v uvedené podobě nenastal.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. 72 Co 522/2017-608 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Městský soud vyšel (stejně jako obvodní soud) z názoru, že jednání vedlejší účastnice řízení bylo jednou z příčin vzniku škody způsobené ztrátou předmětné mědi. Zdůraznil ovšem, že v mezidobí skutkově i právně téměř identickou věc rozhodl Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 23 Cdo 2539/2016 dospěl k závěru, že škoda byla způsobena obchodní korporaci RMM již ve chvíli, kdy byla měď odcizena, a z pohledu poškozené korporace se nic nezměnilo tím, že pachatelé měď dovezli do České republiky a prodali ji vedlejší účastnici řízení. K újmě v majetkové sféře vlastníka mědi totiž došlo bez ohledu na to, komu ji osoby, které měď odcizily, prodaly. Nejvyšší soud proto v citované věci uzavřel, že koupě mědi vedlejší účastnicí řízení není okolností, bez jejíž existence by škodný následek nenastal, a její jednání tudíž není v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Městský soud dále uvedl, že výše uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou uplatnitelné i v nyní řešené věci, a proto napadené rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2019 č. j. 23 Cdo 202/2019-642 odmítl, neboť žádná z otázek formulovaných stěžovatelkou nemohla založit přípustnost dovolání, když stěžovatelka svoje otázky a argumentaci k nim postavila na vlastním skutkovém tvrzení odlišném od skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka obě svoje otázky [zda lze vykládat okamžik vzniku škody k tíži poškozeného tak, že by se poškozený nemohl domáhat náhrady škody po osobě, která věc poškozeného sice sama neodcizila, nicméně se na škodlivém následku podílela podstatným způsobem tím, že zbavila vlastníka (právního předchůdce žalobkyně) vlastnického práva dalším prodejem této věci a tím i možnosti se domáhat vydání věci po neoprávněném držiteli (první otázka); a zda ten, kdo získal bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. v podobě věci v cizím vlastnictví na základě neplatné kupní smlouvy a tuto věc dále prodal a zbavil tak vlastníka podle § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.") jeho vlastnického práva, není již povinen vydat takto získané bezdůvodné obohacení vlastníku prodané věci, resp. jeho právnímu nástupci, ačkoliv samotnou věc, pokud by nedošlo k jejímu prodeji, by byl povinen vlastníkovi vydat (druhá otázka)] založila na tom, že je právní nástupkyní obchodní korporace RMM, která byla vlastníkem mědi. Na tomto názoru ovšem závěry soudů nižších stupňů postaveny nebyly, neboť na stěžovatelku přešel pouze nárok na náhradu vyplaceného pojistného plnění, který jakožto pojistitelka obchodní korporace Silingen vyplatila obchodní korporaci Allianz, která plnila na základě pojistné smlouvy obchodní korporaci RMM a měla tak regresní nárok vůči obchodní korporaci Silingen, resp. vůči stěžovatelce jako pojistitelce obchodní korporace Silingen.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkový stav a průběh dosavadního řízení před obecnými soudy. Nejvyššímu soudu vytýká, že v usnesení o odmítnutí dovolání vyšel z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v předchozím řízení. Tvrdí, že je právní nástupkyní obchodní korporace RMM, popř. obchodní korporace Allianz. Otázka její aktivní legitimace byla přitom vyřešena v průběhu řízení a až Nejvyšší soud tvrdí opak (totiž, že nebyla právní nástupkyní původní vlastnice). Protiprávním odmítnutím dovolání stěžovatelky jí bylo odepřeno právo na přístup k soudu a současně byl porušen i princip právní jistoty. Vůči rozhodnutí městského soudu namítá, že se věcí v podstatě meritorně nezabýval, když pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v jiném řízení, byť skutkově i právně téměř totožném (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 č. j. 23 Cdo 2539/2016-661). Městský soud však pominul, že skutková zjištění a důkazní situace byla ve stávající věci odlišná. Tímto postupem, aniž by zohlednil rozdíl v provedeném dokazování a skutkovém stavu, zatížil městský soud řízení závažnou procesní vadou. V obecné ústavněprávní rovině týkající se práva na soudní ochranu poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Namítá, že se žádný ze soudů nevypořádal s úvahou, proč by si měla vedlejší účastnice řízení ponechat výtěžek z prodeje ukradené věci, když tuto samotnou věc by byla povinna vydat právnímu předchůdci stěžovatelky, neboť se vedlejší účastnice řízení nikdy nestala vlastnicí kradené věci. Ohledně samotného uplatněného nároku stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15 (N 165/82 SbNU 595), podle kterého - jak uvádí - je zásadní pro určení aktivní a pasivní legitimace § 451 obč. zák.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Ústavní soud předně podotýká, že obsahově obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se již zabýval a nálezem ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1095/18 ji zamítl. V tomto nálezu se vyjádřil mj. i k námitkám, které vznáší stěžovatelka nyní, a Ústavní soud nemá důvod se od jeho závěrů v nyní posuzované věci nikterak odchylovat. Tvrdila-li stěžovatelka, že je právní nástupkyní obchodní korporace RMM, popř. obchodní korporace Allianz, a její aktivní legitimace byla přitom v průběhu řízení vyřešena, přičemž Nejvyšší soud tvrdí opak, pak je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení nedovozoval nepřípustnost dovolání stěžovatelky pro nedostatek jejích tvrzení, že je právní nástupkyní obchodní korporace RMM (vlastnice předmětných slitků), nýbrž proto, že toto právní nástupnictví nevyplývá ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a městským soudem. Podle zjištěného skutkového stavu na stěžovatelku přešel pouze nárok na vyplacení náhrady za pojistné plnění, které vyplatila obchodní korporaci Silingen jako své klientce. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i soudu městského, je přitom jednoznačně zřejmý původ této úvahy. Oba tyto soudy měly za to, že na stěžovatelku přešel toliko nárok společnosti Silingen na náhradu škody, kterou jí způsobily třetí osoby tím, že z ní podvodně vylákaly předmětné slitky, nikoliv však i původní nárok vlastnice těchto slitků (obchodní korporace RMM) k jejich vydání či k uhrazení její hodnoty. Škoda, která vznikla obchodní korporaci RMM byla totiž jiná, než škoda, která vznikla obchodní korporaci Silingen.

9. Stěžovatelka v nyní posuzované věci tak skutečně přehlíží, že její nárok nevychází z původního vlastnického práva obchodní korporace RMM, nýbrž jde o nárok na náhradu škody, který na ni byl převeden v důsledku jí vyplaceného pojistného plnění za jí pojištěnou obchodní korporaci Silingen. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti směšuje pojmy aktivní legitimace a právní nástupnictví, resp. přechod nároku na náhradu škody. Její žaloba totiž nebyla zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace, nýbrž v důsledku absence, resp. přetržení příčinné souvislosti, mezi škodním jednáním a vzniklou škodou, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti, což současně představuje také rozdíl oproti skutkovému stavu řešenému ve stěžovatelkou zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3822/15.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru