Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2078/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2078.10.1
Datum podání19.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 13, § 11

85/1996 Sb., § 16

99/1963 Sb., § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2078/10 ze dne 2. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. R., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010 č. j. 16 Co 146/2010-170, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2010, napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

Stěžovatel nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze mu nepřiznal nárok na zaplacení odměny ustanoveného právního zástupce v celkové výši 63 308,- Kč za pět úkonů právní služby, učiněných po pravomocném skončení věci, ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2007 č. j. 41 C 538/2002-68 ustanoven zástupcem žalobkyně A. H. ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř.

Následně Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o žalobě žalobkyně o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR. Městský soud v Praze toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 27. 11. 2007 č. j. 16 Co 333/2007-84 jako věcně správné potvrdil a přiznal stěžovateli částku 31 920,- Kč za právní zastoupení žalobkyně. Současně byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

Dne 15. 4. 2008 podala žalobkyně proti výše označenému rozsudku dovolání. Protože podání žalobkyně postrádalo náležitosti stanovené občanským soudním řádem, vyzval soud prvního stupně žalobkyni usnesením ze dne 6. 5. 2008 a ze dne 29. 9. 2008 k jejich odstranění a doplnění, včetně doložení povinného právního zastoupení.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2009 č. j. 25 Cdo 4850/2008-119 bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.

Usnesením ze dne 14. 12. 2009 č. j. 41 C 538/2002-152 Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal stěžovateli odměnu za zastupování žalobkyně v částce 63 308,- Kč za jím "doúčtované náklady právního zastoupení žalobkyně v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem" za celkem pět hlavních úkonů.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 22. 4. 2010 č. j. 16 Co 146/2010-170 k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli přiznal pouze účelně vynaložené náklady za zastupování žalobkyně po pravomocném skončení věci ve výši 360,- Kč.

Odvolací soud konstatoval, že stěžovateli po pravomocném skončení věci za další zastupování žalobkyně již nenáleží odměna za situace, v níž mu byl doručen rozsudek odvolacího soudu dne 4. 2. 2008 a žalobkyně podala sama dovolání až dne 15. 4. 2008. Stěžovateli tedy muselo být zřejmé, že jakékoli další úkony jím učiněné v souvislosti s podaným mimořádným opravným prostředkem žalobkyně jsou nadbytečné pro opožděnost dovolání. V tomto smyslu měl informovat žalobkyni, neboť po pravomocném skončení řízení skončilo i jeho oprávnění zastupovat žalobkyni, ovšem s tím, že stěžovatel mohl činit ve prospěch žalobkyně jen neodkladné úkony. O této skutečnosti měl stěžovatel informovat soud prvního stupně a uvést, že již není právním zástupcem žalobkyně.

Z těchto důvodů nepřiznal odvolací soud stěžovateli za jím účtované úkony právního zastoupení odměnu, neboť podle jeho názoru nešlo o úkony směřující k účelnému bránění či uplatnění práva žalobkyně. Přiznal mu jen náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s neodkladnými úkony v zájmu žalobkyně, jakým bylo nahlížení do spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24. 6. 2008.

III.

Po přezkoumání usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházejícího řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát v souvislosti s problematikou nákladů řízení konstatoval, že do rozhodování o této otázce Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění o porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr pouze v případě, kdyby úvahy soudu extrémně vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes poměrně široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád soudům v otázce náhrady nákladů poskytuje, zůstává zachován požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí, které musí odpovídat jak formálním podmínkám odůvodnění, tak i průběhu a výsledku předcházejícího řízení.

Rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod toliko ve výjimečných případech; bývá to především tam, kde rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, resp. v těch případech, v nichž se jedná o výraz libovůle soudu, případně za situace, v níž náhradově nákladový výrok není v souladu s průběhem a výsledkem řízení, resp. skutkovými zjištěními. Taková pochybení v dané věci Ústavní soud neshledal.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud vycházel z premisi, že státem hrazená odměna za zastupování soudem ustanoveného zástupce po právní moci rozhodnutí ve věci samé může být přiznána toliko tehdy, je-li nákladem potřebným k účelně vynaloženému uplatňování nebo bránění práva. Tento závěr obecně uznávaný soudní praxí a doktrínou má oporu v ústavně zakotveném právu na právní pomoc vyplývajícím z článku 37 odst. 2 Listiny. Co jsou v konkrétní věci účelně vynaložené náklady řízení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli Ústavnímu soudu (srov. usnesení ÚS ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 692/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Odvolací soud se v projednávané věci od výše uvedené zásady neodchýlil a v napadeném usnesení podrobně vyložil, z jakého důvodu nepovažoval další úkony stěžovatele provedené po pravomocně skončeném řízení za úkony neodkladné, směřující k účelnému bránění či uplatnění práva žalobkyně.

Ústavní soud proto z důvodů vyložených výše ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru