Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2074/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2074.15.1
Datum podání13.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 237, § 259, § 260


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2074/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Fotovoltaická elektrárna Eliška - Čáslav s.r.o., se sídlem Tuchlovice, Hornická 639, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2015, č. j. 4 Afs 56/2015-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 15 Af 436/2012-60, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2012 č. j. 12975/12-1200-505957, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 22. 6. 2011, č. j. 144325/12/178913507710, jímž bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) [dále jen "solární odvod"]. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem, v němž v souladu s právními závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, uvedl, že v předmětném řízení, ve kterém se podle § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce tohoto odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka by mohla být posuzována v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle § 259 daňového řádu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že nález ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), kterým byl zamítnut návrh na zrušení zákonné úpravy solárního odvodu, založil v důsledku svých nejednoznačných právních názorů nerovnost v postavení jednotlivých výrobců solární elektřiny. Nárok na vrácení solárního odvodu totiž přiznal pouze těm z nich, u nichž by v jeho důsledku nastal tzv. "rdousící efekt". Odpověď na otázku, co se rozumí tímto pojmem, zároveň ponechal volné rozhodovací úvaze obecných soudů, které ji s ohledem na jeho nejednoznačnost budou vykládat rozdílně. Jejich judikatura bude roztříštěná, a tedy nepředvídatelná a materiálně nespravedlivá. Pokud jde o výše uvedený závěr Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka jej zpochybňuje, neboť stížnost na postup plátce daně považuje za přípustný prostředek ochrany před jeho nezákonným a protiústavním postupem. Tento soud měl zároveň pochybit tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku v tom smyslu, zda solární odvod není v rozporu s právem Evropské unie. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že solární odvod znamenal zásah do jejího práva vlastnit majetek, jakož i do jejího legitimního očekávání.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013).

Základ ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se samotnou podstatou "solárního odvodu" vycházející z ustanovení § 7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a se závěry obecných soudů o nemožnosti prokazovaní likvidačních účinků solárního odvodu skrze stížnost na postup plátce daně dle ustanovení § 237 daňového řádu, jak v předchozím daňovém řízení stěžovatelka činila.

Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2483/14 a sp. zn. II. ÚS 3639/14. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2483/14, a usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3639/15, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

V projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2483/14, cituje: "Pro posouzení ústavní stížnosti bylo klíčové, že Ústavní soud neshledává protiústavním závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož v rámci řízení o stížnosti proti postupu plátce daně nelze posuzovat tvrzené likvidační dopady aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/14, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 či usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14; všechna citovaná rozhodnutí jsou veřejně přístupná na webové stránce http://nalus.usoud.cz) a v tomto směru se ztotožňuje s jeho argumentací obsaženou v již zmíněném usnesení jeho velkého senátu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57. Od plátce daně, který není orgánem veřejné moci, obecně nelze očekávat, aby prováděl úvahu stran existence případného likvidačního dopadu solárního odvodu vůči jednotlivým výrobcům elektrické energie, a na vlastní odpovědnost tak odvedl státu odvod v menší než zákonem předepsané výši. Prostor pro takovouto úvahu zákon naopak vytváří při rozhodování o prominutí daně podle § 259 daňového řádu, protože právě toto rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci by mohlo vést k tomu, že bude již uhrazený odvod v rozsahu, ve kterém byl prominut, dodatečně vrácen. Skutečnost, že v řízení o stížnosti proti postupu správce daně nelze rozhodnout o úplném nebo částečném prominutí solárního odvodu, znamená, že ostatní námitky stěžovatelky nejsou v projednávané věci relevantní. Ústavní soud proto jen na okraj poznamenává, že se neztotožňuje s jejím názorem, podle něhož Nejvyšší správní soud pochybil nepředložením jí formulované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť takovýto postup by měl své opodstatnění pouze za předpokladu, pokud by správní soudy byly povinny rozhodnout o dopadu odvodu do jejích veřejných subjektivních práv. Tak tomu ale z výše uvedených důvodů nebylo."

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru