Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2071/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KSZ Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
p... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
trestní stíhání/zahájení
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
vazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2071.11.1
Datum podání14.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 71 odst.3, § 71 odst.4, § 71 odst.6, § 72 odst.1, § 72 odst.3

40/2009 Sb., § 209 odst.1, § 209 odst.4 písm.a, § 209 odst.5 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2071/11 ze dne 11. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 11 To 177/2011, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 0 Nt 913/2011, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 11 Nt 883/2011, a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 2 KZV 1/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (vrchní komisař Policie České republiky Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV, Hradec Králové, detašované pracoviště Náchod) usnesením ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. KRPH-15829/TČ-2009-050080, zahájil trestní stíhání stěžovatele (a spoluobviněných P. B., J. B. a M. M.) pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [spoluobviněný P. B. byl tímto usnesením obviněn též pro zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2011, č. j. 0 Nt 796/2011-8, z důvodů podle § 67 písm. a) a b) tr. řádu se započtením vazební lhůty ode dne 18. 1. 2011 od 6:05 hod.

Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 0 Nt 913/2011, rozhodl tak, že podle § 72 odst. 3 tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 11 To 177/2011, podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu napadené usnesení Okresního soudu v Hradci Králové zrušil a nově rozhodl, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu se zamítá, neboť i nadále trvá důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu.

Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 2 KZV 1/2011, rozhodla s poukazem na § 71 odst. 1 a odst. 2, věta druhá, trestního řádu, že u stěžovatele nadále netrvá důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu, a s poukazem na § 71 odst. 3 a § 72 odst. 1 tr. řádu, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu trvají nadále.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 11 Nt 883/2011, stěžovatelovu stížnost proti uvedenému rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové s poukazem na § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl a dále rozhodl tak, že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nelze nahradit vazební důvod dohledem probačního pracovníka a podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu "se nabídka slibu obviněného nepřijímá".

V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že:

1. Orgány činné v trestním řízení sice "před zahájením trestního stíhání" provedly "velmi rozsáhlé šetření", avšak "žádnými důkazy nebylo prokázáno", že by se dopustil trestného činu. "Určitou výjimku" představuje "poslední výpověď spoluobviněného B.", která připouští jeho jen "minimální konkrétní účast" na jednotlivých útocích a byla učiněna až po vydání usnesení napadených ústavní stížností, přičemž je "nevěrohodná" pro motivaci "tlakem policie, aby (obv. B.) sehrál roli spolupracujícího obviněného".

2. Rozhodující orgány opomenuly, že podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 394/04, I. ÚS 515/04, IV. ÚS 226/05 a IV. ÚS 389/05) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 26. 7. 2001 ve věci Iljikov v. Bulharsko, stížnost č. 33977/96, rozsudek ze dne 15. 11. 2001 ve věci Olstowski v. Polsko, stížnost č. 34052/96, a rozsudek ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rochlinová v. Rusko, stížnost č. 54071/00) nelze důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu ztotožnit s pouhou hrozbou vysokého trestu, přičemž v procesním stadiu, kdy není skončeno shromažďování důkazů podstatných pro úvahy o individualizovaném trestu, je nutno za relevantní brát spíše spodní hranici trestní sazby a pouze ve zcela přesvědčivě doložených případech je přípustné zohlednit i úvahy o trestu vyšším. Odpovídající dokazování zůstává přitom na orgánech činných v trestním řízení a nelze požadovat po osobě držené ve vazbě, že nemůže být považována za podezřelou ze závažného trestného činu.

3. Okresní soud se nezabýval nabídkou písemného slibu s poukazem na existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu a krajský soud se v usnesení ze dne 17. 5. 2011 s touto nabídkou vypořádal pouze obecným poukazem na charakter trestné činnosti a jeho údajnou nedůvěryhodnost. Stíhaná majetková trestná činnost však efektivní uplatnění nabídky písemného slibu nevylučuje a zpochybňování věrohodnosti "není ničím podloženo".

4. Usnesení rozhodujících orgánů jsou nepřezkoumatelná, neboť podezření, že se dopustil stíhané trestné činnosti, odůvodňují pouze vyjádřením státního zástupce, který není nestranný, a-v případě krajského soudu - nepřijatelným konstatováním, že ji "páchat mohl". Rozhodující orgány tudíž svá usnesení odůvodnily jen "povšechně a všeobecně", což koliduje s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 103/99 nebo IV. ÚS 689/05), a to tím spíše, že jde o věc vazební, kde se zřetelem k otázce omezení osobní svobody je nutno brát v potaz všechny relevantní okolnosti zvlášť pečlivě. Za "prakticky nic neříkající" stěžovatel považuje zvláště usnesení Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2011 a navazující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2011.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle § 71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu [vazební důvod ve smyslu § 67 písm. b) Krajský soud v Hradci Králové z usnesení Okresního soudu v Hradci Králové nepřevzal], nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva.

Tento názor však Ústavní soud nesdílí.

Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Podle § 71 odst. 3 a 4 tr. řádu platí, že jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

Podle § 72 odst. 3 tr. řádu má obviněný právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí soud neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů, rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. a) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) ve spojení s § 71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícím orgánům však vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Ad 1/ Rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost.

Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že orgány činné v trestním řízení podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, přičemž poukazovaly na množství listinných důkazů (oznámení poškozené České spořitelny, a. s., úvěrová dokumentace k předmětným hypotečním úvěrům, včetně žádostí o smlouvy o úvěru, potvrzení o zaměstnání a nájemních smluv dokazujících příjem z pronájmu bytových domů, dále znalecké posudky zpracované spoluobviněným P. B. jako ocenění zajišťovacích prostředků k jednotlivým úvěrům, vyčíslení způsobené škody, výslechů jednotlivých žadatelů o úvěr, dalších listinných důkazů dokumentujících tok finančních prostředků poskytovaných poškozenou, resp. znalecké posudky Ing. R. K., znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, který provedl ocenění všech prodávaných a úvěrovaných nemovitostí), resp. na výpovědi konkretizovaných osob a konstatovaly též, že jde o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost (která - zjednodušeně řečeno - měla zahrnovat získávání hypotečních úvěrů na základě nadhodnocených zástav), jejíž vyšetřování nadále probíhá.

Stěžovatelovy námitky týkající se "poslední výpovědi spoluobviněného B." jsou bezcenné, neboť na ní rozhodující orgány svá usnesení nezaložily (jde o důkaz získaný až po vydání těchto usnesení).

Stěžovatelova kritika skutkových zjištění, které orgány činné v trestním řízení přijaly, představuje polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy, která však přehlíží, že Ústavní soudu není další instancí v systému obecného soudnictví.

Ad 2/ Stěžovatelem připomínaná rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s napadenými usneseními nekolidují. Rozhodující orgány odhadly v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" [§ 67 písm. a) tr. řádu] - oproti stěžovateli jinak - výši hrozícího trestu, nikoli však neúnosně.

Orgány činné v trestním řízení koncipovaly své úvahy ve věcné souvislosti se zločinem, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce Ústavní soud (srov. kupř. nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3) identifikoval s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných zločinů" podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku (resp. dříve "zvlášť závažných trestných činů" podle § 41 odst. 2 tr. zákona). Uvedené zákonné ustanovení přitom zvlášť závažné zločiny definuje coby úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podle Ústavního soudu lze pak "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

Přitom právě ze shora uvedeného vymezení zločinu, z jehož spáchání je stěžovatel obviněn a ke kterému trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí přesahující osm let (a který tak spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů dle § 14 odst. 3 tr. zákoníku), ve spojení s konkrétními okolnostmi případu stěžovatele v napadených usneseních uvedených [tj. s faktem, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, která měla být páchána organizovaně, po dlouhou dobu a s vysokými zisky, včetně způsobení vysoké škody mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu (ve výši 75 623 897 Kč)], rozhodující orgány vyvodily ústavně konformní závěr, že - bude-li stěžovatel uznán vinným - je možné předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

Obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu; tyto relevantní skutečnosti nicméně stěžovatel nedoložil, a ve prospěch udržitelnosti protichůdného úsudku nevede polemiku ani v ústavní stížnosti.

Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, pak usuzuje, že tomuto požadavku v souzené věci orgány činné v trestním řízení dostály. Jejich argumentací - ve spojení s vymezením skutkové podstaty zločinu, jehož se měl stěžovatel dopustit - je tak možné považovat za dostatečně prokázané a odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu"; nejedná se tak jen o typovou "hrozbu vysokého trestu", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující.

V tomto kontextu lze připomenout, že každá ze skutkových podstat - demonstrativně uvedených v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu - vzhledem k tomu, že jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládají samy o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat; v daném případě tak předmětné důvodné obavě z jednání předvídaného v § 67 písm. a) trestního řádu svědčila již sama "hrozba vysokým trestem".

Ad 3/ Krajskému soudu v Hradci Králové nelze též efektivně vytýkat, že nemožnost nahradit vazební důvod "jiným opatřením" dovodil z charakteru trestné činnosti a ze stěžovatelovy "nedůvěryhodnosti". Samotná "majetková povaha" trestné činnosti uplatnění těchto opatření samozřejmě nevylučuje, nicméně orgány činné v trestním řízení poukázaly na řadu konkrétních okolností (viz výše) představujících ústavně konformní základ pro stěžovatelem oponovaný úsudek. Stěžovatel též nezpochybnil závěr krajského soudu, že o eventuálním slibu nebylo možné rozhodovat pro jeho "nekonkrétnost".

Ad 4/ Kritiku týkající se "nepřezkoumatelnosti", "povšechnosti a všeobecnosti", resp. "nic neříkajícího" odůvodnění adresovat napadeným rozhodnutím, jak učinil stěžovatel, efektivně rovněž nelze, a podrobnostech postačí poukázat na nosné důvody těchto usnesení, rekapitulované výše. Konstatováním, že stěžovatel stíhanou trestnou činnost "mohl páchat", doplněným o připomenutí důkazních pramenů, krajský soud dal jen najevo, že respektuje presumpci neviny.

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru