Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 207/97Nález ÚS ze dne 25.06.1998Použití § 250f občanského soudního řádu ve zněni platném do 30. dubna 1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/11 SbNU 205
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.207.97
Datum podání12.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb.

143/1947 Sb., § 1, § 5 odst.1

229/1991 Sb., § 4 odst.1

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 207/97 ze dne 25. 6. 1998

N 77/11 SbNU 205

Použití § 250f občanského soudního řádu ve zněni platném do 30. dubna 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

ústavní stížnosti A. P., zastoupené L. P., proti rozsudku

Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 380/96-17, ze dne 26. 3.

1997, ve spojení s návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in

eventum zrušení § 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. a § 4

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to části věty "od 25. února

1948", za vedlejší účasti Pozemkového fondu ČR a Okresního úřadu

v Lounech, takto:

I.Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 380/96-17, ze

dne 26. 3. 1997, se zrušuje.

II.Návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum

zrušení § 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. a § 4 odst. 1

zákona č. 229/1991 Sb., a to části věty "od 25. února 1948", se

odmítá.

Odůvodnění.

Navrhovatelka podala ústavní stížnost, která byla doručena

Ústavnímu soudu dne 12. 6. 1997. Ústavní stížnost byla dále

doplněna podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 9. 1997 a dne

17. 11. 1997, jakož i podáním ze dne 19. 6. 1998. Ústavní

stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28

Ca 380/96-17, ze dne 26. 3. 1997, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu v Lounech, okresního pozemkového úřadu (dále jen

"pozemkový úřad"), čj. 1507/96-R/4668/93/Ver, ze dne 3. 9. 1996.

Napadeným rozsudkem bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její

právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Evropské úmluvy o lidských

právech (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), její právo

vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě, její právo na rovné postavení

a nediskriminování podle čl. 1 a 3 Listiny, čl. 26 Paktu a čl.

14 Úmluvy. Spolu s ústavní stížností podala navrhovatelka i návrh

na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. a in eventum návrh na zrušení

části ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., a to části

věty in fine "od 25. února 1948". Ústavní stížnost byla podána

včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,

sp. zn. 28 Ca 380/96, vedený u Městského soudu v Praze. Ze

spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se

podáním ze dne 29. 1. 1993 domáhala, aby pozemkový úřad podle

zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 243/1992 Sb. rozhodl o vydání

nemovitostí, které se nacházejí na území okresu L., patřily dr.

A. S. a přešly do vlastnictví státu na základě zák. č. 143/1947

Sb., resp. na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. Pozemkový úřad svým rozhodnutím čj.

1507/96-R/4668/93/Ver ze dne 3. 9. 1996 rozhodl podle § 9 odst.

4 zák. č. 229/1991 Sb. tak, že navrhovatelka není vlastnicí

nemovitostí specifikovaných v uvedeném rozhodnutí. Ve svém

rozhodnutí vyšel pozemkový úřad ze zjištění, že nemovitosti,

které jsou předmětem řízení, přešly do vlastnictví státu podle

zák. č. 143/1947 Sb. z vlastnictví dr. A. S. Podle názoru

pozemkového úřadu došlo k přechodu vlastnického práva ze zákona

dnem účinnosti zák. č. 143/1947 Sb., tj. dnem 13. 8. 1947,

přičemž k takové změně vlastnictví nebyla nutná intabulace.

K výhradám týkajícím se platnosti zák. č. 143/1947 Sb. pozemkový

úřad uvedl, že mu nepřísluší posuzovat platnost či neplatnost

zákonů. Protože k přechodu předmětného majetku na stát došlo

v daném případě mimo dobu stanovenou zák. č. 229/1991 Sb., tj.

mimo dobu od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, vyloučil pozemkový úřad

možnost aplikace zák. č. 229/1991 Sb. na daný případ a uvedl, že

předmětné nemovitosti nelze vrátit ani postupem podle zák. č.

243/1992 Sb., který se vztahuje jen na případy pozbytí majetku

podle dekretů prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Protože

nebyly splněny podmínky stanovené zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č.

243/1992 Sb., dovodil pozemkový úřad, že předmětné nemovitosti

nelze vydat podle žádného z obou restitučních zákonů, a proto

považoval za nadbytečné posuzovat, zda jsou u navrhovatelky

splněny i ostatní zákonné podmínky, týkající se jejího postavení

jako oprávněné osoby.

Ústavní soud dále zjistil, že proti citovanému rozhodnutí

pozemkového úřadu podala navrhovatelka opravný prostředek, o němž

rozhodoval Městský soud v Praze. Jádrem podaného opravného

prostředku byl nesouhlas navrhovatelky s právním názorem

pozemkového úřadu na způsob odnětí předmětného majetku státem.

Podle názoru navrhovatelky vlastnictví k předmětným nemovitostem

nepřešlo na stát účinností zák. č. 143/1947 Sb., ale až zápisem

do pozemkových knih na základě knihovního návrhu Zemského

národního výboru v Praze ze dne 7. 7. 1948. Tento svůj názor

navrhovatelka v podaném opravném prostředku podrobně rozebrala

a odůvodnila. Navrhovatelka požadovala, aby Městský soud v Praze

zrušil napadené rozhodnutí a současně, aby tento orgán využil

svého práva podle zák. č. 182/1993 Sb. a předložil Ústavnímu

soudu návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. Městský soud v Praze

na základě podaného opravného prostředku přezkoumal napadené

rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle

§ 250l občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a podle § 9

odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. a dospěl k závěru, že opravný

prostředek není důvodný. Při přezkoumávání zákonnosti napadnutého

rozhodnutí pozemkového úřadu považoval městský soud za

rozhodující posouzení otázky, zda jsou či nejsou splněny podmínky

stanovené v zákonech upravujících restituci zemědělského majetku,

tj. v zák. č. 229/1991 Sb. a v zák. č. 243/1992 Sb. Soud

konstatoval, že v zák. č. 229/1991 Sb. je přesně vymezeno období,

na které se tento zákon vztahuje, a to dobou od 25. února 1948 do

1. ledna 1990. Na základě § 7 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. byl

vydán zák. č. 243/1992 Sb., který sice zasáhl i do období

předcházejícího, ale vztahoval se jen na pozbytí majetku za

podmínek výslovně uvedených v § 2 tohoto zákona, tj. jen na

majetek, kterého vlastník pozbyl podle dekretu prezidenta č.

12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. Výpočet důvodů pro vydání,

uvedený v § 2 zák. č. 243/1992 Sb. je taxativní a nemůže být

rozšířen na jiné případy. Důvody pro vydání nemovitostí podle §

6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. jsou rovněž vypočteny taxativně

a použitelnost cit. zákona je vázána na skutečnost, že došlo

k přechodu vlastnictví v rozhodném období, tj. po 25. únoru

1948. Městský soud v Praze konstatoval dále, že ve věci je

nesporné, že předmětný majetek přešel do vlastnictví státu podle

zákona č. 143/1947 Sb. Soud považoval za nepochybné, že majetek,

na který zák. č. 143/1947 Sb. dopadal, a tím byly i nemovitosti,

které jsou předmětem řízení, přecházel na zemi Českou ze zákona,

tj. účinností zákona, tedy dnem 13. 8. 1947. Stalo se tak tedy

před rozhodným obdobím, tj. před 25. únorem 1948. Soud dále

konstatoval, že se neztotožnil s námitkou navrhovatelky, že

vlastnictví přecházelo v tomto případě až zápisem do pozemkové

knihy na základě intabulačního principu. Tento svůj závěr

odůvodnil Městský soud v Praze tím, že intabulace byla podle §

431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "o.z.o.")

nutná k převodu vlastnictví nemovitých věcí. Podle § 1 odst. 1

zák. č. 143/1947 Sb. však nedocházelo k převodu vlastnictví, ale

k jeho přechodu na zemi Českou, tedy způsobem odlišným od toho,

který uvádí § 431 o.z.o. V ustanovení § 425 o.z.o je stanoveno,

že pouhý právní důvod neposkytuje ještě vlastnictví a že

vlastnictví a všechna věcná práva lze, mimo případy, které zákon

stanoví, nabýti jen právním odevzdáním a převzetím. Jinými slovy,

právním odevzdáním a převzetím nemovitostí, tedy zápisem do

pozemkových knih (intabulace), který měl konstitutivní charakter,

se nabývalo vlastnictví jen tehdy, pokud zákon nestanovil jinak.

Jinými případy, které zákon stanovil, byly přechody majetku podle

některých předpisů vydaných po květnu 1945, které znamenaly

průlom do principu konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih.

Podle těchto předpisů k přechodu vlastnictví docházelo ze zákona

nebo v důsledku autoritativního výroku správního orgánu nebo

soudu. K takovému přechodu vlastnictví se nevyžadovalo zapsání

listiny v pozemkové knize ani hmotné odevzdání nemovitosti.

Záleželo také na příslušném konkrétním předpisu, jakým způsobem

stanovil okamžik přechodu vlastnictví. V daném případě byl právní

stav ohledně předmětného majetku rodu S. nastolen zákonem,

nikoliv aktem soukromoprávní povahy, takže nelze hovořit

o převodu vlastnického práva. Zák. č. 143/1947 Sb. byl speciálním

konfiskačním předpisem, dopadajícím výlučně na majetek hlubocké

větve rodu S., tzv. primogenitury H. V., je tedy třeba při

kvalifikaci způsobu odnětí majetku vycházet přímo ze znění tohoto

zákona. Přechod vlastnictví je zde výslovně zmíněn v ust. § 1

odst. 1 cit. zák. tak, aniž by bylo řečeno, že se tak děje

vkladem vlastnického práva do pozemkových knih. Pokud se

navrhovatelka dovolávala ust. § 4 cit. zákona, pak soud poukázal

na to, že toto ustanovení upravuje jen způsob provedení

knihovního zápisu vkladem vlastnického práva pro zemi Českou,

nelze z něj však dovodit konstitutivní účinky pro právní stav

tímto zákonem založený. Městský soud v Praze dále v odůvodnění

svého rozhodnutí uvedl, že protože došlo k přechodu majetku na

stát dnem 13. 8. 1947 na základě zákona č. 143/1947 Sb., nelze

nemovitosti vydat podle žádného z obou restitučních zákonů

vztahujících se k restituci zemědělského majetku. Použití zák. č.

229/1991 Sb. je vyloučeno proto, že tento přechod vlastnictví

nespadá do rozhodného období, ale došlo k němu před 25. 2. 1948.

Použití zák. č. 243/1992 Sb. je pak vyloučeno proto, že tento

zákon, ač se vztahuje na pozbytí majetku před 25. 2. 1948, netýká

se jiného majetku než toho, kterého vlastník pozbyl podle dekretů

prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. a nelze jej proto

rozšiřovat na majetek odňatý podle zák. č. 143/1947 Sb. Na

základě výše uvedených, stručně charakterizovaných skutečností,

dospěl Městský soud v Praze k závěru, že rozhodnutí pozemkového

úřadu je věcně správné. Městský soud v Praze ve věci jednal bez

nařízení ústního jednání, protože v dané věci správní orgán

vycházel ze správně zjištěného stavu věci, jednalo se jen

o právní otázku restitučního titulu k vydání majetku. Soud ve

věci jednal bez ústního jednání proto, že tato právní otázka byla

již několikrát řešena se stejnými právními závěry i v jiných

rozhodnutích tohoto soudu a že k ní zaujal shodné stanovisko

i Ústavní soud v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 129/94. Vzhledem ke všem

těmto skutečnostem rozhodl Městský soud v Praze tak, že

rozsudkem, čj. 28 Ca 380/96-17, ze dne 26. 3. 1997, potvrdil

napadené rozhodnutí pozemkového úřadu.

Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala

navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru tímto

rozhodnutí, zejména ústavně nekonformním výkladem účinků zákona

č. 143/1947 Sb. bylo porušeno její právo na spravedlivý proces

podle čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Paktu, její právo

vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového

protokolu a její právo na rovné postavení a nediskriminování

podle čl. 1 a čl. 3 Listiny, čl. 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje navrhovatelka

v tom, že Městský soud v Praze při posuzování okamžiku časového

přechodu vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb. dal

přednost výkladu, který je v rozporu s ústavně garantovanými

lidskými právy. Dále porušení tohoto práva spatřuje v tom, že

soud rozhodl ve věci bez ústního jednání podle § 250f o.s.ř.,

ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ. Porušení vlastnického

práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soud jako jediný

argument pro odmítnutí jejích nároků uvedl, že k přechodu

vlastnictví došlo účinností zák. č. 143/1947 Sb. Navrhovatelka se

domnívala, že předložila dostatek argumentů pro závěr, že

k přechodu vlastnictví podle cit. zákona docházelo teprve

okamžikem vkladu vlastnického práva do příslušné evidence.

I v případě, že by argumenty předložené navrhovatelkou nevedly

k jednoznačnému názoru, pokud jde o určení časového okamžiku

přechodu vlastnického práva, je tato otázka přinejmenším sporná,

a v tom případě bylo, podle názoru navrhovatelky, povinností

soudu dát přednost výkladu, který lépe odpovídá představám

o obecné spravedlnosti a ústavně zaručenému právu vlastnit

majetek a právu nebýt diskriminován. Pokud tak soud nepostupoval,

porušil její ústavně chráněné právo. Navrhovatelka se domáhala

odstranění křivd, které byly způsobeny její rodině naprosto

ojedinělým zákonem č. 143/1947 Sb., který zabavil veškerý majetek

této rodiny bez nároku na jakoukoliv náhradu. Zároveň jsou

v současné době napravovány v ČR křivdy způsobené daleko

mírnějším zákonem č. 142/1947 Sb. Vzhledem k tomu, že oba zákony

byly přijaty ve stejné době a jejich právní konstrukce je

obdobná, přičemž za okamžik přechodu vlastnického práva podle

zák. č. 142/1947 Sb. se považuje okamžik zápisu do příslušné

evidence, je při výkladu okamžiku přechodu vlastnického práva

podle zák. č. 143/1947 Sb. používaném dosavadní soudní praxí

navrhovatelka neodůvodněně diskriminována vůči osobám, jejichž

majetek byl zabrán podle zák. č. 142/1947 Sb. Takovéto

diskriminující rozlišení se neopírá o "objektivní a rozumné"

důvody rozlišování mezi obětmi křivd a je tak porušením

garantovaných práv na rovné zacházení. Uvedeným rozdílným

přístupem je navrhovatelka také diskriminována ve srovnání

s osobami, jejichž majetek byl zabrán na základě zákona č.

142/1947 Sb., resp. konfiskován na základě dekretu prezidenta č.

12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Vzhledem k výše uvedeným

skutečnostem navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud nálezem

zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Současně

navrhovatelka ve smyslu § 74 zák. č. 182/1993 Sb. podala návrh na

zrušení zák. č. 143/1947 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1, 3 a 11

Listiny, čl. 26 Paktu, čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového

protokolu. Posouzení otázky platnosti tohoto zákona má zásadní

vliv na oprávněnost restitučních nároků navrhovatelky. Pro

případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s názorem

navrhovatelky, že k přechodu vlastnictví podle zák. č. 143/1947

Sb. nemohlo dojít, resp. že okamžik přechodu vlastnictví

v důsledku zák. č. 143/1947 Sb. nastával až intabulcí, žádala

navrhovatelka zrušení § 4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. část věty

in fine: "od 25. února 1948" pro rozpor tohoto ustanovení s čl.

1 a čl. 3 Listiny a čl. 26 Paktu. Výše uvedeným ustanovením je

navrhovatelka neodůvodněně diskriminována vůči osobám, jimž byl

zabrán majetek na základě zákona č. 142/1947 Sb., a vůči osobám,

jejichž majetek byl konfiskován na základě dekretu prezidenta č.

12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Ústavnímu soudu přísluší

přezkoumávat, zda zákonodárce při stanovení podmínek, které

zakládají nároky na zmírnění křivd, nepřekročil rámec daný mu

Ústavou a mezinárodními závazky ČR, tj. zda nebyly zvoleny takové

podmínky, které zakládají nerovné postavení a diskriminaci

určitých osob. V daném případě má výběr dne 25. 2. 1948 jako

rozhodného dne pro uplatňování nároků vůči navrhovatelce

diskriminující účinky a z tohoto pohledu přísluší Ústavnímu

soudu, aby tuto diskriminující podmínku zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Z jeho

vyjádření vyplývá, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou,

protože namítá skutečnosti, z nichž nelze dovodit porušení

základních práv zaručených Ústavou a Listinou. Městský soud

uvedl, že se zabýval všemi argumenty navrhovatelky postupně tak,

jak byly rozšiřovány a uplatňovány v jednotlivých podaných

opravných prostředcích a ve svých rozsudcích se s nimi ze všech

právních hledisek dostatečně a podrobně vypořádal. Ve vyjádření

dále uvedl, že při posuzování této otázky vycházel i ze

stanoviska, které vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn.

IV ÚS 129/94. Ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti

proto Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku. K věci dále uvedl, že

navrhovatelka nepatřičně poukazuje na porušení ústavního principu

rovnoprávnosti občanů, kterého se dovolává v čl. III stížnosti

s odkazem na čl. XII stížnosti, v němž porušení tohoto principu

dovozuje z porušení práva vlastnit majetek, přičemž podle jejího

názoru toto právo zahrnuje i právo na restituci majetku

odebraného bez náhrady. K tomu soud uvedl, že účelem restitučních

zákonů není napravit křivdy, k nimž došlo vůči všem původním

vlastníkům, kterým byl majetek kdykoliv v minulosti a jakýmkoliv

způsobem odňat. Restituční nároky nenáležejí mezi základní lidská

práva a je na vůli státu, aby v přijatých zákonech stanovil,

v jakém rozsahu a za jakých podmínek přizná právo na restituci

v minulosti odňatého majetku. Městský soud v Praze se vyjádřil

i k tvrzení navrhovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý

proces. Městský soud ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru

byly naplněny podmínky použitelnosti § 250f o.s.ř. (ve znění

platném do 30. 4. 1997), protože v řízení se jednalo výlučně

o posouzení právní otázky a vzhledem k tomu, že tato otázka byla

pravomocně vyřešena již v jiných rozhodnutích téhož soudu s tím,

že ji shodně řešil i Ústavní soud, posoudil Městský soud v Praze

projednávanou věc jako věc jednoduchou. Městský soud v Praze

závěrem svého vyjádření uvedl, že jeho rozsudkem nebyla porušena

základní práva navrhovatelky způsobem, který navrhovatelka uvedla

v podané ústavní stížnosti, a proto navrhl, aby Ústavní soud

ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích

konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší

mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto

orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých

ústavně garantovaných základních práv, přezkoumal Ústavní soud

napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Navrhovatelka spatřovala porušení práva na spravedlivý

proces především v nesprávném posouzení okamžiku časového

přechodu vlastnického práva podle zák. č. 43/1947 Sb., když

Městský soud v Praze dal přednost výkladu, který je v rozporu

s ústavně garantovanými lidskými právy. Ústavní soud se plně

ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze a stejně jako

v usnesení ÚS, sp. zn. IV. ÚS 129/94, ze dne 9. 3. 1995,

konstatoval, že na základě zák. č. 143/1947 Sb. došlo ke změně

v osobě vlastníka majetku, na který se tento zákon vztahoval,

nezávisle na vůli dosavadního vlastníka, a proto je třeba

považovat ze správný závěr soudu o tom, že se jednalo o přechod

vlastnického práva, nikoliv o jeho převod, který by předpokládal

shodný projev vůle převodce a nabyvatele. Intabulace ve smyslu

§ 431 o.z.o. bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem

třeba jen u převodu nemovitostí. Lze tedy přisvědčit závěru

Městského soudu v Praze, že vlastnického práva k nemovitostem

bylo možno za platnosti o.z.o. nabýt i bez knihovního zápisu.

Zápis vkladu vlastnického práva k nemovitostem v případě zák. č.

143/1947 Sb. měl pouze deklaratorní charakter. K přechodu

vlastnického práva k majetku, který je předmětem sporu, a zároveň

také k jeho ztrátě původním vlastníkem, která musela nutně nastat

za týchž podmínek a k témuž okamžiku, došlo i podle názoru

Ústavního soudu ex lege účinností zák. č. 143/1947 Sb. dnem 13.

8. 1947, tedy před "rozhodným obdobím" podle zák. č. 229/1991

Sb., a proto aplikace uvedeného zákona v daném případě nepřipadá

v úvahu.

K tvrzení navrhovatelky, že časovou hranicí restitucí

určenou zák. č. 229/1991 Sb. na 25. února 1948 byla

diskriminována ve srovnání s osobami, jejichž majetek byl zabrán

na základě zák. č. 142/1947 Sb., resp. konfiskován na základě

dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 Sb.,

poukazuje Ústavní soud především na nález Ústavního soudu, sp.

zn. Pl. ÚS 45/97, ze dne 25. 3. 1998, v němž se uvádí, že zákon

č. 243/1992 Sb. je nutno chápat jen jako výjimku související se

specifikem zmíněných dekretů prezidenta republiky, jakož

i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství,

tedy předpis reagující na zvláštní situaci osob, kterým bylo

v padesátých letech navráceno československé státní občanství,

jejichž majetkové nároky však, vzhledem k politickým změnám,

které v mezidobí nastaly, již nikdo neřešil. Pokud jde o namítaný

zák. č. 142/1947 Sb. přisvědčil Ústavní soud názoru Městského

soudu v Praze v tom, že předmětný případ nelze srovnávat se

situací podle zák. č. 142/1947 Sb., protože podle tohoto zákona

přecházelo vlastnické právo k zemědělskému majetku na stát na

základě jiných právních skutečností než ze zákona, a proto

i právní účinky obou zákonů jsou různé. Současně je třeba

připomenout, že ani zařazení tohoto zákona mezi restituční tituly

zák. č. 229/1991 Sb. neumožňuje restituovat majetek, k jehož

odnětí sice došlo postupem podle něho, avšak před rozhodným

obdobím.

Navrhovatelka dále namítala, že k porušení práva na

spravedlivý proces došlo i tím, že Městský soud v Praze rozhodl

ve věci bez ústního jednání podle § 250f o.s.ř. ve znění platném

v době rozhodování, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ,

a neumožnil jí uplatnit v řízení před soudem všechna svá tvrzení

a z nich podle ní plynoucí závěry. I když se, jak je výše

uvedeno, Ústavní soud ztotožňuje s právními závěry Městského

soudu v Praze, které se týkají otázky okamžiku ztráty

vlastnického práva dr. A. S. ve vztahu k majetku, jehož se měl

zákon č. 143/1947 Sb. týkat, nelze pominout, že navrhovatelka

v ústavní stížnosti tvrdí, že veškerý majetek h. větve S. byl

konfiskován již podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č.

108 z roku 1945 Sb., a to ještě před účinností zákona č.

143/1947 Sb., a nabízí k tomuto svému tvrzení důkazy., z nichž

některé byly obsaženy ve spise pozemkového úřadu. Tato svá

tvrzení sice navrhovatelka zdůraznila teprve v řízení před

Ústavním soudem, nicméně na zákon č. 243/1992 Sb. se odvolávala

již v průběhu předcházejícího řízení. Městský soud v Praze však

postupem podle § 250f o.s.ř. neumožnil navrhovatelce předložit

soudu všechna svá tvrzení a důkazy, o nichž tato tvrzení opírá,

čímž byly porušeny principy spravedlivého procesu, zaručované čl.

38 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek se ani

skutkově ani právně nezabýval tvrzeními navrhovatelky, týkajícími

se konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12

a č. 108 z roku 1945 Sb. a uvedenými i v ústavní stížnosti,

nezbylo Ústavnímu soudu než tento rozsudek zrušit, když sám tato

tvrzení, aniž je předtím zhodnotil soud obecný, posuzovat nemohl.

Z uvedeného důvodu proto Ústavní rozhodl podle § 82 odst. 1

a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. tak, jak je ve výroku

uvedeno.

Pokud jde o návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. dospěl

Ústavní soud ke stejnému závěru jako soudce zpravodaj ve věci,

sp. zn. Pl. ÚS 43/96, tj. že napadený zákon v žádném řízení,

které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikován

nebyl. S odvoláním na důvody uvedené v usnesení, sp. zn. Pl. ÚS

43/96, ze dne 13. 5. 1997, proto návrh podle § 43 odst. 1 písm.

c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl

jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Pokud se jedná o návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst.

1 zák. č. 229/1991 Sb., a to v části vyjádřené slovy "od 25.

února 1948", Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tento návrh odmítl

jako návrh nepřípustný vzhledem k tomu, že podle § 35 cit. zákona

se týká věci, o níž již Ústavní soud rozhodl nálezem, sp. zn. Pl.

ÚS 45/97, ze dne 25. března 1998.

Poučení:

Proti nálezu Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru