Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 207/95Nález ÚS ze dne 29.02.1996K rozhodnému právnímu řádu, kterým se řídí věcná práva k nemovitostem a právní poměry dědické podle z. č. 97/1963 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
mezinárodní prvek
Závěť
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/5 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.207.95
Datum podání10.08.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5, § 3 odst.4 písm.a

97/1963 Sb., § 5, § 17


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 207/95 ze dne 29. 2. 1996

N 17/5 SbNU 147

K rozhodnému právnímu řádu, kterým se řídí věcná práva k nemovitostem a právní poměry dědické podle z. č. 97/1963 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 29.2.1996 v senátě

ve věci navrhovatelky A. L., o ústavní stížnosti směřující proti

rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 16 Co 78/95, ze dne

11.4.1995 takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala toho,

aby Ústavní soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 11.4.1995 sp.zn. 16 Co 78/95, kterým byl potvrzen

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.10.1994, sp.zn.

7 C 253/92.

Z ústního jednání i z připojeného spisu Obvodního soudu pro

Prahu 1, sp.zn. 7 C 253/92, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka

podala dne 30.3.1992 žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodou

o vydání věci podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, s tím, že je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2

písmeno e) citovaného zákona, když žalovaným byl B. p. P. 1.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci jednal a dne 15.6.1993 ve věci

rozhodl rozsudkem čj. 7 C 253/92-27 a to tak, že zmíněný B. p. P.

1 je povinen uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání nemovitosti

s tím, že navrhovatelka je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2

písmeno a) zákona č. 87/1991 Sb., když ta také uplatnila v zákonné

lhůtě u povinné osoby výzvu na vydání věci podle § 5 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb. K závěru, že navrhovatelka je oprávněnou

osobou, potom uvedený soud dospěl jak uvedl v odůvodnění svého

rozhodnutí proto, že zjistil, že navrhovatelka je univerzální

dědičkou ze závěti učiněné A. N. ze dne 7.7.1980, přičemž podle

rozhodnutí Okresního soudu ve Villachu ze dne 13.10.1983

navrhovatelka skutečně dědictví nabyla. Na základě odvolání B. p.

v P. 1 ve věci jednal Městský soud v Praze jako soud odvolací

a usnesením ze dne 1.12.1993, čj. 13 Co 405/93-40, rozsudek soudu

I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění

zmíněného rozhodnutí plyne, že odvolací soud se nezabýval

navrhovatelkou jako osobou oprávněnou, ale rozhodnutí Obvodního

soudu pro Prahu 1 zrušil proto, že neměl za zcela objasněnou

otázku přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci znovu jednal a dne 18.10.1994

rozhodl rozsudkem čj. 7 C 253/92-60 tak, že žalobu s návrhem, aby

žalovaný byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání

nemovitostí, zamítl. To proto, že akceptoval námitku vznesenou

žalovaným Bytovým podnikem Praha 1, že žalobkyni nelze považovat

za oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 2 písmeno a) zákona

č. 87/1991 Sb. Uvedl, že v daném případě je sporné, že žalobkyně

se stala dědičkou ze závěti, která nabyla dědictví celé. Má však

za to, že závěť zůstavitelky byla předložena v dědickém řízení až

v červnu 1993 (před soudem v rakouském Villachu) a žalobkyně

v době podání výzvy (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.)

nesplňovala zákonem stanovené podmínky [§ 3 odst. 2 písmeno a)

citovaného zákona]. To proto, že v době výzvy závěť ještě nebyla

publikována a takto tedy nemohla účinně vyzvat žalovaného k vydání

věci, respekt. uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č.

87/1991 Sb. Na základě odvolání navrhovatelky potom znovu ve věci

jednal Městský soud v Praze a ten svým rozsudkem čj. 16 Co

78/95-85 ze dne 11.4.1995 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1,

čj. 7 C 253/92-60, ze dne 18.10.1994 potvrdil. Ve svém rozhodnutí

v podstatě opakoval argumentaci soudu I. stupně, když i on dospěl

k závěru, že závěť byla dědickému soudu oznámena 28.6.1993 a takto:

tedy v době uplatnění výzvy žalovanému ze dne 23.9.1991 a ani do

konce lhůty uvedené v ust. § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

nebyla ještě předmětná závěť do dědického řízení předložena

a žalobkyně tak nesplňovala jednu z podmínek, které by ji činily

osobou oprávněnou dle ust. zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud tak

právně uzavřel, že žalobkyně z uvedených důvodů (pozdní předložení

závěti) nebyla oprávněnou osobou z hlediska znaků nástupnictví po

vlastnici odňatých nemovitostí.

Navrhovatelka ve stížnosti namítala porušení svých základních

práv a svobod, především porušení principu rovnosti v právech (čl.

1 Listiny základních práv a svobod), práva na vlastnictví majetku

a zaručení dědění (čl. 11 odst. 1 Listiny), a zákazu omezování

vlastnického práva s výjimkou omezení ve veřejném zájmu na základě

zákona a za náhradu. K porušení těchto základních práv mělo dojít

postupem uvedených soudů. Poukazuje na to, že soudy ohledně

zmíněných lhůt postupovaly restriktivně, ač ty v duchu

restitučního zákona a dobrých mravů měly užít výkladu

extenzívního. Uvádí, že v jejím případě došlo k předložení závěti

při dědickém řízení a na základě této závěti nabyla celé

dědictví.To se stalo až po podání výzvy k vydání majetku, avšak

před rozhodnutím soudu o restituci. Za zásadní pokládá otázku, zda

je nutné, aby podmínka pro oprávnění podle § 3 odst. 2 písmeno a)

zákona č. 87/1991 Sb. byla splněna před podáním výzvy. V této

souvislosti má za to, že je zapotřebí při těchto úvahách vycházet

z účelu zákona a z pochopení výkladu při aplikační interpretaci

v jednotlivých případech a odmítá dogmatický výklad. Restriktivní

výklad podmínek stanovených pro osoby oprávněné, zaujatý Městským

soudem v Praze, tak pokládá za protizákonný a dovozuje tak

porušení svých práv stanovených v čl. 11 Listiny základních práv

a svobod. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 2. února

1996, podepsaném JUDr. F. I., předsedou senátu 16 Co Městského

soudu v Praze uvádí, že soud při zaujetí právního názoru

respektoval právní názor vyjádřený Vrchním soudem v Praze

publikovaný pod č. 23/1995 Sb. rozh., když nezjistil skutkové

okolnosti, pro které by bylo na místě vycházet z jiného právního

názoru a odchylovat se tak od sjednocení výkladu v obdobně

sporných případech. V čem spatřuje navrhovatelka konkrétní

porušení Ústavy ČR není v ústavní stížnosti uvedeno. Pokud

spatřuje porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že

je rozhodnutím soudu znevýhodněna vůči jiným restituentům, zjevně

směšuje účel restitučních zákonů s otázkou důvodnosti jejího

vlastního nároku. Rovnost subjektů nemůže znamenat pozitivní

rozhodování o nárocích, jejichž zákonné předpoklady nebyly

naplněny. Ten, kdo důvodnost svého nároku neprokáže, není

znevýhodněn vůči jiným restituentům, naopak zvýhodněn by byl,

kdyby ve sporu obstál, byť by mu nárok nesvědčil.

Při rozhodování vzal soud v úvahu i čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a vycházel z toho, že již pojmově nemůže

svým právním názorem porušit vlastnické a dědické právo

navrhovatelky, která v řízení uplatňovala nárok na restituci

vlastnického práva. Šlo o obnovu vlastnického práva, v době

rozhodování soudu ještě neexistujícího, to by totiž mohlo

vzniknout v úspěšném restitučním procesu až jeho konstituováním.

Nemohla být proto navrhovatelka rozhodnutím soudu krácena na svých

vlastnických právech. Stejně tak ani v dědickém právu, neboť

rozhodnutí se platností jí předložené závěti nezabývalo, dovodilo

jen, že navrhovatelka není osobou oprávněnou podle restitučního

zákona.

Obdobně nemohl soud svým rozhodnutím porušit čl. 11 odst. 4

Listiny, když pojem vyvlastnění tam uvedený nelze k projednávaným

skutkovým okolnostem vztahovat. Pokud je ve stížnosti tvrzeno, že

rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.,

je taková výtka zcela nepřiléhavá odůvodnění tohoto nálezu, dle

něhož se nově otevřená lhůta k podání výzvy týká jen osob, které

se až nálezem stanou oprávněnými.

Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla

zamítnuta. B. p. P. 1, jako vedlejší účastník, ve vyjádření ze dne

13.2.1996 odkázal na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí

a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Na tomto místě je nutno připomenout, že Ústavní soud není

vrcholem všeobecného soudnictví a není tak oprávněn zasahovat do

jurisdikční činnosti obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto

také nemůže na sebe přenést právo přezkumného dohledu nad jejich

činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti

postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv

a svobod (čl. 83 Ústavy ČR).

V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že smyslem

restitučních zákonů (a to jako zákonů speciálních) je zmírnit

následky některých majetkových křivd, k nimž došlo ve vymezené

době a to jednáním, které bylo v rozporu se zásadami demokratické

společnosti a lidskými právy. Stát a jeho orgány jsou povinny

postupovat v řízení podle restitučních zákonů, které byly přijaty

právě pro zmírnění následků některých majetkových křivd. Při tomto

procesu je samozřejmě nezbytné vycházet ze speciálních

restitučních zákonů za tímto účelem přijatých. Jedním z nich je

i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který

stanoví oprávněné osoby, kterými jsou v určitých případech vedle

původních vlastníků i další osoby uvedené v citovaném zákoně. Ve

vztahu k občanskému zákoníku tak bylo přijato zákonodárcem

zvláštní ustanovení o právním nástupnictví. Ustanovení § 3 odst.

4 písmeno a) zákona č.87/1991 Sb. [dříve ust. § 3 odst. 2 písmeno

a/ citovaného zákona] potom stanoví v prvém pořadí jako oprávněnou

osobu dědice ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení

a který nabyl celé dědictví. Navrhovatelka prokazovala, že je

univerzální závětní dědičkou po zemřelé E. N. s tím, že to plyne

z předložené závěti i z jejího projednání soudem v rakouském

Villachu. Ze spisů obecných soudů i z výpovědi samotné

navrhovatelky při jednání před Ústavním soudem bylo prokázáno, že

E. N. jako zůstavitelka žila v Rakousku (kam z tehdejší ČSSR

odešla), o rakouské občanství nikdy nežádala a zůstala takto po

celou dobu svého pobytu v Rakousku až do své smrti československou

státní občankou. Tou zůstala i navrhovatelka, která s E. N.

v Rakousku určitou dobu žila. Je také nepochybné, že nemovitý

majetek, který je předmětem restitučního řízení, se vždy nalézal

a nalézá na území tehdejší ČSSR, nyní České republiky. Za této

situace bylo potřebné vzít v úvahu ustanovení mezinárodního práva

soukromého, v daném případě tedy volit postup z hlediska zákona č.

97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, když

mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou,

podle které by v daném případě mohlo být postupováno, neexistuje.

Takto tedy ve smyslu citovaného zákona a jeho § 17 se řídí dědické

poměry právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem

v době smrti. Podle ust. § 44 cit. zákona je dána k projednání

dědictví pravomoc českých soudů tehdy, byl-li zůstavitel v době

smrti českým (československým) občanem. I dle § 5 téhož zákona

věcná práva k nemovitostem se řídí (není-li zvláštním předpisem

stanoveno jinak) právem místa, kde se věc nalézá (lex rei sitae).

Z uvedených ustanovení a s poukazem na zmíněný restituční zákon

plyne, že o předmětné závěti i z hlediska rozhodnutí rakouských

soudů měl rozhodnout příslušný soud České republiky. Podmínku

stanovenou § 3 odst. 4 písmeno a) zákona č. 87/1991 Sb. ("závěť,

která byla předložena při dědickém řízení") lze takto:

v posuzovaném případě považovat za splněnou pouze tehdy, jestli

tak bylo učiněno v souladu s předpisy o mezinárodním právu

soukromém. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 7

C 253/92, i z výpovědi samotné navrhovatelky však plyne, že se tak

nestalo. Zmíněná závěť tedy ve smyslu restitučních předpisů nebyla

předložena a tedy ani potřebným způsobem projednána do této doby.

Navrhovatelka tedy z uvedených důvodů nesplňuje podmínku

stanovenou § 3 odst. 4 písmeno a) zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, a to bez ohledu na jiné důvody,

které ve svých rozhodnutích shledávají obecné soudy.

Nelze než uzavřít, že za dané situace nebyla a ani nemohla být

porušena ustanovení čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, na něž navrhovatelka poukazovala, a proto Ústavnímu

soudu nezbylo než rozhodnout, jak uvedeno ve výroku tohoto

rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. února 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru