Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2064/16 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
trestný čin/vražda
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2064.16.1
Datum podání27.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 140


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2064/16 ze dne 28. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele K. V., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem, sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 7 Tdo 302/2016-70, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2015 č. j. 2 To 37/2015-1073, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2015 č. j. 30 T 1/2015-877, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 3. 2015 č. j. 30 T 1/2015-877 byl stěžovatel shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 let.

3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 6. 2015 č. j. 2 To 37/2015-1073 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že dne 25. 3. 2014 vnikl do domu poškozené, v němž následně až do dne 28. 3. 2014, zejména ve večerních a nočních hodinách, pobýval a užíval věci v něm uložené, přičemž dne 28. 3. 2014 v době kolem 15:30 hodin, kdy do domu nečekaně přišla poškozená a překvapila jej při neoprávněném užívání nemovitosti, stěžovatel, ozbrojen v domě nalezeným loveckým nožem ve snaze zakrýt svůj nelegální pobyt a v úmyslu poškozenou usmrtit, tuto nejméně střední intenzitou síly celkem třikrát bodl, v důsledku čehož poškozená během několika minut až desítek minut zemřela vykrvácením, následně v přesně nezjištěné době až do časných ranních hodin dne 29. 3. 2014, aby zakryl pravou příčinu smrti poškozené, včetně své účasti na ní a přítomnosti v domě, nejméně na jednom místě v domě, a to v blízkosti jejího těla v kuchyni, založil požár, který následně sám dne 29. 3. 2014 v 05:23 hodin telefonicky nahlásil na tísňovou linku, přičemž poškozením domu požárem způsobil hmotnou škodu ve výši 276 880 Kč. Kromě toho po usmrcení poškozené prohledal její osobní věci a odcizil mobilní telefon, jakož i finanční hotovost v řádu stovek Kč, vše ke škodě oprávněných dědiců poškozené, a dále z neoprávněně užívaného domu ke škodě poškozeného odcizil jízdní kolo a lovecký nůž, přičemž činu se dopustil, přestože byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 3 T 14/2005-107, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, z jehož výkonu byl pravomocně podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 3 PP 142/2011.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 7 Tdo 302/2016-70 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel svoji vinu popírá a tvrdí, že v řízení nebyla řádně a přesvědčivě prokázána.

6. Konkrétněji pak stěžovatel zpochybňuje přípustnost znaleckých posudků vypracovaných z oboru kriminalistika, odvětví genetika. Tyto znalecké posudky byly totiž zpracovány na základě opatření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie, odboru obecné kriminality Ostrava ze dne 3. 4. 2014 č. j. KRPT-71006-56/TČ-2014-070071 a ze dne 15. 7. 2014 č. j. KRPT-71006-126/TČ-2014-070071, kterými bylo zadáno vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biologie. Došlo tedy k porušení základního práva na spravedlivý proces, kdy byly vypracovány a v řízení provedeny znalecké posudky z jiných odvětví, než z odvětví, která byla opatřeními policejního orgánu požadována. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudů, že jde toliko o formální nedostatek, nemající žádný vliv na použitelnost obou posudků. Takovéto znalecké posudky nemohou být procesně použitelné, když jde o dvě různá a samostatná odvětví kriminalistiky. Pro odvětví genetika a odvětví biologie jsou vedeni rozdílní znalci, když z jejich seznamů nijak nevyplývá, že znalec z oboru genetiky je "automaticky" znalcem z oboru biologie a znalec z oboru biologie "automaticky" znalcem z oboru genetiky.

7. Dále upozorňuje, že signál mobilního telefonu poškozené byl po její smrti zaznamenán v odlišných částech města, než stěžovatel, ačkoliv tento jej měl mít dle závěru soudu v držení. Soudy se též nezabývaly podobiznou osoby "Zdeněk", kterou stěžovatel nakreslil a předložil a která dle něj může představovat skutečného pachatele. Namísto toho soudy od počátku a bez řádného odůvodnění přijaly domněnku, že žádná třetí osoba neexistuje a z tohoto pohledu hodnotily veškeré prokazované skutečnosti a pro nadbytečnost zamítaly stěžovatelovy návrhy.

8. Stěžovatel též není spokojen s tím, že spolu se spisem je soudu předáván i protokol o podání vysvětlení, byť je jako důkaz nepoužitelný. Soud by tento protokol neměl mít k dispozici, neměl by mít možnost jej přečíst a na základě něho si utvořit jakýsi počáteční obrázek, neboť osoby zde vypovídají bez přítomnosti obhájců, respektive třetích osob a pouze za přítomnosti orgánů činných v trestním řízení. V rozsudku soudu prvého stupně je dokonce zmíněno, že stěžovatel se v rámci podání vysvětlení k usmrcení poškozené doznal.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. Co se týče rozporu mezi tím, že v opatření o přibrání znalců byl uveden obor kriminalistika, odvětví biologie, zatímco vlastní posudky jsou označeny jako vypracované z oboru kriminalistika, avšak odvětví genetika, se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, že pokud jde o pochybení, tak nanejvýše zcela formálního charakteru. Jestliže v rámci postupu orgánů činných v trestním řízení dojde k nějakým nedostatkům, je nutno uvážit jejich závažnost a zda mohly mít vliv na výsledek řízení. Nelze mechanicky, jak to činí stěžovatel, ze sebemenší nepřesnosti dovozovat dalekosáhlé závěry o nepoužitelnosti důkazních prostředků.

13. Jestliže pak stěžovatel uvádí, že telefon poškozené se po její smrti nacházel v odlišných částech města, než on, jde o jeho interpretaci ve věci provedených důkazů, ke které se obecné soudy nepřiklonily a v tomto směru své závěry řádně odůvodnily (srov. zejména podrobný rozbor na str. 58-59 rozsudku krajského soudu). Bylo totiž nutno uvážit, že technologie telefonní sítě GSM umožňuje určit polohu telefonu jen s určitou přesností a stejně tak svědkové, kteří stěžovatele viděli v určité restauraci, si nebyli jistí přesným časem, kdy se tak stalo.

14. Ke stěžovatelovu tvrzení, že soudy od počátku a bez řádného odůvodnění přijaly domněnku, že žádná stěžovatelem uváděná osoba Zdeněk neexistuje a odmítly se zabývat její stěžovatelem nakreslenou podobiznou, kterou přeložil, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tato argumentace se zcela míjí se skutečným obsahem rozsudku krajského soudu. Lze naopak říci, že krajský soud se na posouzení reálnosti existence této osoby výrazně zaměřil, a zhodnocení této stěžovatelovy obhajoby se táhne jako "červená nit" celým rozsáhlým odůvodněním jeho rozsudku.

15. Co se týče protokolu o podání vysvětlení, stěžovatel se mýlí, jestliže tvrdí, že takovýto dokument nemá být založen v trestním spisu. I když protokoly o podání vysvětlení podle trestního řádu zásadně nemohou být ve věci provedeny jako důkaz a jejich obsah nelze v řízení obecně ani předestřít, přesto je jejich existence právní úpravou v trestním řádu předpokládána, a mají svůj smysl, neboť mohou sloužit zejména k úvahám, zda provést výslech určitého svědka a kterým směrem jej vést (srov. Růžička, S., in Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1958). Ve věci nynější je pak podstatné, že soudy své závěry nezaložily, a to ani jen podpůrně, na obsahu žádného protokolu o podání vysvětlení, nýbrž toliko na důkazech procesně zcela způsobilých.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru