Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2064/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ú... více
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
byt/vyklizení
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2064.15.1
Datum podání10.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb.

89/2012 Sb., § 2236


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2064/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky RPG Byty, s. r. o., se sídlem Gregorova 3/2582, Ostrava-Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Lucií Kempnou, advokátkou se sídlem Preslova 9, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2015 č. j. 11 Co 214/2015-29 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2015 č. j. 35 C 61/2015-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 10. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména pak právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí, a dále právo na to, aby jí byla poplatková povinnost uložena v mezích zákona, podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci s tím, že časové prodlení by mělo negativní dopady na její hospodaření a že hrozí riziko vzniku škod.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud")

byl - v řízení proti žalované Ireně Svítkové o vyklizení bytu - zamítnut stěžovatelčin návrh na vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 3 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho názorem, že přeplatek na soudním poplatku nevznikl, neboť byl vybrán ve správné výši 5 000 Kč, a to podle položky 4 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, tvořícího přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "Sazebník"), přičemž - s poukazem na ustanovení § 2236 občanského zákoníku, dle něhož je třeba byt chápat jako část domu - odmítl tvrzení stěžovatelky, že by mělo být postupováno podle položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku a že by tak poplatek měl činit 2 000 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka s uvedenými závěry vyjádřila nesouhlas, a to v prvé řadě s ohledem na historickou genezi soudní praxe, dle které byl pouze v období roku 2013 vybírán soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, a to z toho důvodu, že novela zákona o soudních poplatcích byt výslovně označila za nemovitost (§ 6a odst. 6), ovšem po vypuštění této věty novelou s účinností od 1. 1. 2014 (představovanou zákonem č. 293/2013 Sb.) krajský soud již v průběhu roku 2014 danou otázku vyřešil "ve prospěch" položky 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku a v tomto smyslu se ustálila i rozhodovací praxe obecných soudů v Moravskoslezském kraji. Pokud se krajský soud od této rozhodovací praxe odchýlil, porušil ustanovení § 13 občanského zákoníku a její základní práva, jak jsou výše označena.

4. Následně stěžovatelka předestřela svou vlastní argumentaci ve prospěch dosavadního výkladu, v níž poukázala jednak na definici nemovitosti či nemovité věci v zákoně o soudních poplatcích (a to v souvislostech, jak uvedeno výše), jednak na to, že byt nezapsaný jako samostatná jednotka v katastru nemovitostí jako součást jiné věci nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu, a také na skutečnost, že by výše soudního poplatku měla odrážet (zde nižší) náročnost sporu, jakož i na negativní sociální dopady, jež bude uplatnění vyšší sazby mít. Současně stěžovatelka namítla porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, kdy krajský soud změnil rozhodovací praxi, aniž by bylo vydáno závazné rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž (negativní) hodnocení, zda je judikát vhodným adeptem k zápisu do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemůže mít na posouzení dané otázky vliv. Dále stěžovatelka poukázala na hrozbu vysokých škod, jež jí vzniknou, resp. budou narůstat v případě "neplatičů" v důsledku průtahů řízení o vyklizení bytů, protože se v nich budou řešit spory o výši soudního poplatku, navíc její finanční plán s takovými výdaji nepočítá, přičemž v roce 2014 bylo podáno 772 žalob na vyklizení bytu, což představuje částku 2 316 000 Kč, jež by bylo třeba navíc zaplatit. Stěžovatelka také poukázala na ustanovení § 498 odst. 2 a § 1159 občanského zákoníku, dle nichž byt sám o sobě nemovitou věcí není, přičemž krajský soud prý nepřípustně okruh nemovitých věcí rozšířil, a opomenul i to, že za řízení o vyklizení bytu a vyklizení stavby, která obsahuje více bytů, by se vybíral soudní poplatek ve stejné výši.

5. Závěrem stěžovatelka uvedla, že položka 4 odst. 1 písm. a) Sazebníku by neměla být vůbec použita na případy vyklizení, že vybírání vyššího poplatku postihne sociálně slabé osoby, přičemž poukázala na několik konkrétních případů, a že se daná změna nedotkne jen jí, ale celé řady dalších subjektů; hlavní problém nespatřovala v tom, jaká má být výše soudního poplatku, ale jakým (nepředvídatelným) způsobem obecné soudy rozhodly, když krajský soud ustoupil ze svého právního názoru, aniž by své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. Obsahově shodnou ústavní stížností, směřující rovněž proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 3 000 Kč, zaplaceném v řízení o vyklizení bytu, se již Ústavní soud zabýval a z důvodu zjevné neopodstatněnosti ji odmítl usnesením ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1512/15.

9. Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu se s názorem II. senátu plně ztotožnil, nezbylo mu, než - s odkazem na závěry vyslovené ve výše uvedeném rozhodnutí - souzenou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. O žádosti stěžovatelky ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru