Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2060/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
Smlouva
právní úkon/neplatný
pozemek
dovolání/otázka zásadního právního významu
věcná břemena/zřízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2060.11.1
Datum podání13.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39, § 151o odst.1

513/1991 Sb., § 194 odst.5, § 261 odst.6

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2060/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. K. N., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1185/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2008 č. j. 8 Co 363/2008-100 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2008 č. j. 35 C 328/2007-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. července 2011, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že došlo k bezprecedentnímu zásahu do Listinou zaručených práv na pokojné užívání vlastnictví a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí: "Neměli jsme proti sobě ve sporu jen žalobce, ale také soud, který nebyl nestranný. Po celou dobu sporu jsme neustále upozorňovali na nutnost řešit vypořádání pozemků a staveb, za které nenese odpovědnost stěžovatel. Všechny naše námitky nebyly jak Krajským soudem v Ostravě, tak Okresním soudem v Ostravě i Nejvyšším soudem projednány či pokud byly projednávány, tak byly shledány jako nedůvodné. Ve všech těchto skutečnostech spatřujeme porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku také nedodržení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje ochranu vlastnictví."

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel se domáhal žalobou zaplacení částky 26.129,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z částek za dobu a ve výši tam stanovené. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 27. 5. 2003 uzavřela M. H. jako prodávající se stěžovatelem jako kupujícím smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku p. č. 1467/19 o výměře 2870 m2 v katastrálním území Slušovice, přičemž tento pozemek vznikl vydělením části pozemků p. č. 578 o výměře 1978 m2 a p. č. 581/1 o výměře 4703 m2 v katastrálním území Slušovice. Vydělený pozemek obklopuje ze všech stran budovu č. p. 672, stojící na pozemku p. č. 1468, vlastníkem budovy č. p. 672 na pozemku p. č. 1468 byla společnost Kombinát a. s., přičemž vlastnictví k této budově nabyla žalovaná na základě potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby ze dne 13. 3. 2007. Dne 1. 7. 2004 uzavřel stěžovatel jako povinný z věcného břemene se společností Kombinát a. s., jako osobou oprávněnou z věcného břemene, smlouvu, jejímž předmětem je závazek povinného jako vlastníka pozemku p. č. 1468/19 strpět věcné břemeno chůze a jízdy oprávněné jako vlastníka budovy č. p. 672 na pozemku p. č. 1468. Dále vyšel okresní soud ze zjištění, že dne 1. 2. 2005 uzavřela společnost Kombinát a. s. jako prodávající se stěžovatelem jako kupujícím smlouvu, jejímž předmětem je prodej pozemku p. č. 1418/14, p. č. 1418/15, p. č. 1418/16, přičemž tyto pozemky obklopují pozemky p. č. 201/1 a p. č. 201/2 v katastrálním území Neubuz, kdy vlastníkem těchto pozemků a budovy č. e. 28, postavené na těchto pozemcích, je Kombinát a. s. Dne 9. 3. 2005 stěžovatel jako povinný z věcného břemene a společnost Kombinát a. s. uzavřeli smlouvu o věcném břemeni, jejímž předmětem je závazek povinného, jako vlastníka pozemků shora uvedených parcelních čísel, strpět věcné břemeno chůze a jízdy oprávněného jako vlastníka budovy č. e. 28, stojících na pozemcích p. č. 201/1 a p. č. 201/2 v katastrálním území Neubuz. Úplata z věcného břemene byla v případě obou smluv sjednána ve výši 10.000,- Kč měsíčně. Okresní soud na základě těchto zjištěných skutečností dovodil neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 1. 7. 2004 z důvodu rozpornosti s dobrými mravy a z důvodu, že účel smlouvy odporuje zákonu, kdy stěžovatel uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene v době, kdy byl předsedou představenstva společnosti Kombinát a. s., přičemž tuto funkci měl vykonávat v souladu s ust. § 194 odst. 5 obch. zák. s péčí řádného hospodáře. Shora popsaným postupem, dle názoru okresního soudu, takto nepostupoval, neboť nejenže uzavřel kupní smlouvu na pozemek p. č. 1467/19 v katastrálním území Slušovice, který obklopuje budovu ve vlastnictví společnosti Kombinát a. s. č. p. 672 v katastrálním území Slušovice, dále následně také uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, a to za úplatu. Pochybnost vzbuzuje zejména vydělení předmětného pozemku z pozemku stávajícího vlastníka M. H. přesně tak, aby obklopoval pozemek a budovu na něm stojící, ve vlastnictví společnosti Kombinát a. s. Pokud se týká rozporu s dobrými mravy, ze strany stěžovatele se nejednalo o ojedinělý případ uzavření smlouvy v neprospěch společnosti Kombinát a. s. Stejným způsobem totiž uzavřel žalobce smlouvu o zřízení věcného břemene dne 9. 3. 2005, přičemž v tomto případě byla dokonce prodávajícím, který stěžovateli prodal pozemky, na nichž bylo následně zřízeno věcné břemeno za úplatu, společnost Kombinát a. s. Navíc úplata je naprosto stejná, ve výši 10.000,- Kč měsíčně, v obou případech. V prvém případě je výměra pozemku 2870 m2, ve druhém případě pouze 544 m2.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Soudu prvního stupně vytýkal, že nepřihlédl k jeho tvrzeným skutečnostem, zejména se nevypořádal s námitkou stěžovatele, že parcela 1467/9 nevznikla účelově, aby obklopovala budovu č. p. 672, která v době uzavření kupní smlouvy byla ve vlastnictví společnosti Kombinát a. s. Budova byla postavena na uvedené parcele s tím, že nedošlo k vypořádání majetkového stavu budovy a pozemků. Aby se tato situace vyřešila, došlo ke zřízení věcného břemene, aby jednou pro vždy byl majiteli nemovitosti umožněn přístup k nemovitosti přes pozemek. Oddělením její větší parcely vznikla p. č. 1467/9, a tím se řešilo jenom to, že byly od sebe odděleny dva druhy charakteru parcel, parcela v dostihové dráze a parcela se zpevněnými plochami, a dále komunikace, kterou město Slušovice hodlá vykupovat, neboť zde vede pravidelná autobusová doprava. Vzhledem k tomu, že paní H. si cenila zpevněné plochy mnohonásobně výše, došlo k oddělení této parcely, a také proto, že v dostihové dráze měla zajištěný pravidelný nájem, měla požadavek na oddělení parcely, jak vyplývá mimo jiné z přiložené korespondence. Soud se dále nevypořádal s námitkou stěžovatele, že cena byla obvyklá; vzhledem k tomu, že se jedná o zpevněnou plochu, je cena od 1.000 až 3.000,- Kč za m2. Provedení důkazu znaleckým posudkem, který by určil skutečnou cenu, soud odmítl jako neopodstatněný. Soud nevzal v úvahu rovněž námitky žalobce, že jednal s péčí řádného hospodáře, když 1) audit společnosti Kombinát a. s., včetně ovládací zprávy, neshledal žádné porušení obch. zák. a ust. § 194 odst. 5, a 2) nebyla způsobena škoda k tíži Kombinátu a. s., platbu z věcného břemene žalobce neuplatňoval. Podstatnou vadu postupu soudu spatřuje v tom, že nezkoumal skutečnou hodnotu daného věcného břemene a neprovedl důkaz vypracováním znaleckého posudku. Žalovaný upozorňuje na kauzu sp. zn. 50 Cm 16/2007, tento spor však dle názoru odvolatele s tímto sporem nesouvisí. Dále odvolatel namítl v odvolání, že Kombinát a. s. neměl v době zřízení věcného břemene zdroje na nákup předmětného pozemku a žalobce shledával koupí pozemku jiné zájmy, než poškodit společnost Kombinát a. s. Na dostihové dráze vlastní další nemovitosti, zejména ředitelství dostihů a managerský klub, a odkoupením parcely sledoval záměr scelit pozemky, které leží vedle sebe a u ředitelství dostihů a managerského klubu dokončit kolaudaci. Rozhodnutí okresního soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, soud nesprávně zhodnotil věc především s odvoláním na § 39 obč. zák., když se jednalo o obchodní vztah, a proto se zde neuplatní korektiv dobrých mravů, ale poctivého obchodního styku. Rozhodnutím, která vydal okresní soud, dochází k bezprecedentním zásahům do vlastnického práva chráněného ústavou, s totálním omezením smluvní svobody. Jednostranně zvýhodňuje stranu závazku, kdy právo z věcného břemene ponechává v platnosti.

Krajský soud však rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil, když zejména uvedl, že okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění mající význam pro posouzení žaloby stěžovatele a obrany žalovaného. Pokud nebyl v řízení proveden důkaz znaleckým posudkem ohledně ocenění věcného břemene, s ohledem na závěry vyslovené okresním soudem, měl krajský soud za to, že tento důkaz nemá význam pro právní posouzení věci. Krajský soud u odvolacího jednání dále provedl důkaz zápisem ze zasedání představenstva společnosti Kombinát a. s. ze dne 22. 4. 2004, když z tohoto zápisu zjistil, že představenstvo projednalo zřízení věcného břemene jako bod 1 programu jednání, a to zřízení věcného břemene za úplatu ve výši 10.000,- Kč, když Kombinát a. s. je výlučným vlastníkem budovy Trnava č. e. 55 - občanská vybavenost, vystavené na cizím pozemku, označeném jako parcela č. st. 684, vše v obci k. ú. Trnava u Zlína, a kolem dokola je pozemek společnosti ČIBE a. s., který obklopuje p. č. 684 v obci Trnava u Zlína, a zřízení věcného břemene za úplatu ve výši 10.000,- Kč k pozemku, který obklopuje budovu č. p. 672, vystavěné na pozemku p. č. 1468 v obci k. u. Slušovice Dále bylo schváleno udělení generální plné moci paní M. K., člence představenstva společnosti Kombinát a. s., aby jednala jménem společnosti při podpisu smluv o zřízení věcného břemene. Tento zápis podepsala členka představenstva M. K., předseda představenstva Ing. K. N. a členka představenstva R. K.

Odvolací soud uvedl, že okresní soud dospěl ke zcela správným právním závěrům. Dle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Odkázal na ustálenou judikaturu obecných soudů, týkající se institutu dobrých mravů, a uvedl, že vzhledem k této judikatuře má krajský soud za to, že jednání stěžovatele tím, že koupil pozemky, obklopující budovy ve vlastnictví Kombinátu a. s., a tím, že tyto části pozemků vyčlenil od jiných částí souvislých pozemků a následně poté uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene za úplatu, ačkoliv tak činil jako fyzická osoba, přičemž zároveň byl předsedou představenstva společnosti Kombinát a. s., je nepochybně jednáním, které se příčí dobrým mravům, když takto navíc nečinil stěžovatel ojediněle, ale činil tak nejméně ve dvou případech, jak vyplývá rovněž ze spisu sp. zn. 50 Cm 16/2007, vedeného u Krajského soudu v Brně. V případě pozemku, obklopujícího budovu č. p. 6/2 v katastrálním území Slušovice ve vlastnictví Kombinátu a. s., tak postupoval, přestože do té doby měl Kombinát a. s. zajištěn přístup ke své budově přes pozemky M. H., a to zcela zdarma. To, že stěžovatel úplatu za zřízení věcného břemene po společnosti Kombinát a. s., kde byl předsedou představenstva, nepožadoval, považoval odvolací soud za irelevantní.

Pokud se dále týkalo právního závěru okresního soudu, že smlouva je neplatná rovněž proto, že účel smlouvy odporuje zákonu, zejména ust. § 194 odst. 5 obch. zák., neboť stěžovatel nepostupoval s péčí řádného hospodáře, jakožto předseda představenstva společnosti Kombinát a. s., i s tímto závěrem se krajský soud zcela ztotožnil. A pokud se týkalo námitky stěžovatele, že v případě obchodních vztahů nelze aplikovat ust. § 39 obč. zák., ale obchodní zákoník, pak zdůraznil, že ust. § 39 obč. zák. je ustanovením všeobecné povahy, které je jako takové třeba použít i pro oblast obchodních závazkových vztahů.

Odvolací soud dále uvedl, že při posuzování toho, zda i z tohoto důvodu je smlouva o zřízení věcného břemene neplatná dle ust. § 39 obč. zák., tedy pro rozpor se zákonem, je nutno si vždy vyřešit otázku, zda je toto ustanovení třeba považovat za sankci za každý rozpor nebo nesoulad právního úkonu se zákonem, zejména když konkrétní ustanovení, v tomto případě § 194 odst. 5 obch. zák., nemá stanovenou sankci neplatnosti. Pokud se uvažuje o rozporu se zákonem, pak je nutno posoudit intenzitu rozporu se zákonem a přiměřenost sankce. Je tedy třeba posoudit, zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou. To pak vždy záleží na zvážení všech okolností, zejména k čí ochraně je určeno předmětné zákonné ustanovení a především pak je nutno zvážit též následky pro druhou stranu, když je nutno vzít v úvahu zejména ochranu dobré víry druhé strany a ochranu nabytých práv. I z tohoto pohledu měl krajský soud za to, že je nutno tuto smlouvu považovat za neplatnou, protože je v rozporu se zákonem, zejména s ohledem na jednání předsedy představenstva společnosti Kombinát a. s., který zároveň jednal ve svůj prospěch jakožto fyzické osoby.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto, neboť stěžovatel nesplnil svou povinnost formulovat právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Stěžovatel v dovolání pouze odvolacímu soudu vytýkal, že se nezabýval jeho námitkami, popř. že je nesprávně posoudil, dále pak zpochybňoval skutková zjištění. Nejvyšší soud uvedl, že přitom rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno především na závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je proto podle § 39 obč. zák. neplatná. Podle názoru dovolacího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem a neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu. Smlouva o zřízení věcného břemene je z hlediska obchodního práva tzv. absolutním neobchodem, tudíž nelze o takovém smluvním ujednání hovořit jako o jednání vzešlém z obchodněprávního vztahu. Tím spíše dle názoru Nejvyššího soudu není důvod pochybovat o tom, že by předmětná smlouva nemohla být neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Nadto dovolací soud uvedl, že je oprávněn učinit úvahu o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Tak tomu však dle názoru Nejvyššího soudu v daném případě není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 22 Cdo 819/2009, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C7753).

Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když mimo jiné uvádí, že spatřuje porušení svého práva na rovný přístup k soudu v tom, že Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nesplnění povinnosti formulovat relevantní právní otázku. Tím mu byla dle názoru stěžovatele odňata možnost domáhat se svého práva u nestranného soudu. V souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces došlo dle názoru stěžovatele také k neoprávněnému zásahu do Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na vlastnictví. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno také tím, že soudy jednostranně odvodily nepřijatelnost výše úplaty za věcné břemeno, aniž by se zabývaly tím, jaké věcné břemeno není v rozporu s dobrými mravy, zatímco dokazování ohledně existence platné smlouvy o úplatném věcném břemenu a dokazování znaleckým posudkem ohledně výše dosažitelného nájemného byly soudem stěžovateli upřeny. Tímto aktem tedy došlo dle názoru stěžovatele k neoprávněnému zásahu do zaručeného práva na vlastnictví, neboť soudy všech instancí nechaly stěžovateli strpět věcné břemeno chůze a jízdy přes svůj pozemek, avšak sjednanou výši náhrady zrušily. Stěžovatel uvádí, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně zdůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje. V tomto případě se soudy nezabývaly námitkami, neprovedly dokazování znaleckým posudkem, naopak stěžovatel byl vydán jejich libovůli, když samy rozhodly o tom, že cena za strpění břemene chůze a jízdy je nemorální, aniž by provedly důkaz znaleckým posudkem.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Poté, co Ústavní soud přezkoumal všechny okolnosti, včetně napadených rozhodnutí, v kontextu stěžovatelových argumentů, relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu totožné námitky, které již uplatnil v rámci dovolacího řízení, navíc je účelově formuluje ve svůj prospěch, když tvrdí, že právo na spravedlivý proces bylo narušeno také tím, že soudy jednostranně odvodily nepřijatelnost výše úplaty za věcné břemeno, aniž by se zabývaly tím, jaké věcné břemeno není v rozporu s dobrými mravy, zatímco dokazování ohledně existence platné smlouvy o úplatném věcném břemenu a dokazování znaleckým posudkem ohledně výše dosažitelného nájemného byly soudem stěžovateli upřeny. Obecné soudy se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly v rámci odvolacího řízení, když vysvětlily, jak hodnotily jednotlivé důkazy a proč považují dohodu za neplatnou podle § 39 obč. zák. Obecné soudy nijak nevybočily z ustálené judikatury a jasně a srozumitelně odůvodnily, proč považují uzavřenou smlouvu contra bonos mores, příp. contra legem. Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (viz výše).

Zkoumání jednotlivých v ústavní stížnosti zopakovaných námitek, týkajících se skutkového stavu a právní argumentace obecných soudů, tak v souladu se shora uvedenými principy jeho činnosti přesahuje přezkumnou pravomoc Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, svazek 3, nález č. 39).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru