Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 206/20 #2Usnesení ÚS ze dne 23.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
mezinárodní prvek
pobyt
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.206.20.2
Datum podání20.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

34/1998 Sb./Sb.m.s., čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 875

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 206/20 ze dne 23. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou, sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 20 Co 359/2018-523, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, a nezletilé Evy P. (jedná se o pseudonym), zastoupené opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 125 Nc 2503/2018 se podává, že rozsudkem městského soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 125 Nc 2503/2018-381 byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na navrácení nezletilé vedlejší účastnice (dcery; dále jen "nezletilá") do místa jejího obvyklého bydliště v obci Č., Ukrajina. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel, první vedlejší účastnice (matka; dále jen "vedlejší účastnice") i nezletilá jsou státními příslušníky Ukrajiny s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu na území České republiky. Dne 17. 8. 2017 vedlejší účastnice s nezletilou odjely z Ukrajiny do České republiky a setrvaly zde. Dne 3. 8. 2018 stěžovatel navrhl, aby byla nezletilá navrácena do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č., Ukrajina. Městský soud návrhu stěžovatele nevyhověl, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že nezletilá nebyla protiprávně přemístěna ve smyslu čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"), neboť do České republiky odcestovala v doprovodu vedlejší účastnice na základě písemného souhlasu stěžovatele s vycestováním. Městský soud vzal za prokázané, že stěžovatel s vedlejší účastnicí sepsali dne 4. 2. 2016 formou notářského zápisu prohlášení, jímž poskytli vzájemný souhlas s dočasným vycestováním nezletilé z Ukrajiny do České republiky v období od 4. 2. 2016 do 4. 2. 2021 v doprovodu rodičů nebo jednoho z nich, přičemž dle souhlasného tvrzení obou rodičů byl tento písemný souhlas v době rozhodování městského soudu stále platný. Městský soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že písemný souhlas byl vydán pouze pro účely jednání s úřady pro získání dlouhodobého, resp. trvalého pobytu pro vedlejší účastnici a nezletilou, neboť nic takového v něm není uvedeno; vyplývá z něj pouze to, že jde o pobyt dočasný a že po jeho skončení se nezletilá vrátí zpět na Ukrajinu. Dále soud poukázal na další důležité skutečnosti (zejména na dřívější výpovědi stěžovatele a vedlejší účastnice v souvislosti s vyřizováním žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu nezletilé a na výpověď jedné ze svědkyň vyslechnutých v tomto řízení), z nichž vyplynulo, že stěžovatel s vedlejší účastnicí projevili společný úmysl usadit se v České republice a žít zde, přičemž za tímto účelem koupili a zrekonstruovali dům v K., kde plánovali rovněž podnikat. Městský soud proto uzavřel, že k přemístění nezletilé do České republiky došlo se souhlasem stěžovatele a v souladu s jejich společnými plány usadit se zde. Závěrem městský soud poukázal mimo jiné na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 12. 2017 č. j. 60 P 184/2017-66, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, na jehož základě byla nezletilá svěřena do péče vedlejší účastnice.

4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu změnil rozsudkem ze dne 27. 11. 2018 č. j. 20 Co 359/2018-424 tak, že nařídil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č., Ukrajina, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; v opačném případě byl stěžovatel oprávněn za tímto účelem nezletilou od vedlejší účastnice převzít. K zajištění bezproblémového návratu vedlejší účastnice a nezletilé krajský soud navrácení nezletilé podmínil splněním řady záruk ze strany stěžovatele, jež jsou podrobněji stanoveny v rozsudku. Krajský soud na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že písemnost označená jako souhlas s vycestováním nezletilé z území Ukrajiny představuje právní úkon sui generis, zpracovaný pouze pro účely cizinecké policie, přičemž tento úkon nevypovídá nic o tom, že by snad stěžovatel byl srozuměn s tím, že vedlejší účastnice bez jeho souhlasu a vědomí převeze nezletilou natrvalo do České republiky. Naopak vedlejší účastnice se sama vyjádřila v tom smyslu, že z Ukrajiny odešla před stěžovatelem, neboť se cítila ohrožená a stěžovatel na ní měl páchat násilí (což však v řízení nebylo prokázáno, neboť úkolem soudu v návratovém řízení nebylo v tomto směru vést dokazování). Na základě předmětného souhlasu s vycestováním proto nezletilá nemohla mít založen obvyklý pobyt v České republice, a bylo nutno naopak rozhodnout o povinnosti jejího návratu na Ukrajinu. K namítané výjimce z povinnosti navrácení dítěte podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy krajský soud uvedl, že v posuzované věci není aplikovatelná; důvody pro případné nenavrácení dítěte je nutno vykládat spíše restriktivně, přičemž v posuzované věci nebyly shledány.

5. Uvedený rozsudek krajského soudu byl k ústavní stížnosti nynější vedlejší účastnice zrušen nálezem ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 428/19 (veřejně dostupným na http://nalus.usoud.cz). Porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu Ústavní soud spatřoval především v tom, že krajský soud vyhodnotil souhlas rodičů s vycestováním nezletilé nesprávně (extrémně rozporně s jeho obsahem), neboť mu přisoudil význam, který z jeho obsahu nevyplýval. Dle Ústavního soudu bylo naopak nutno vůli obou rodičů projevenou v předmětném souhlasu vykládat podle výslovného jazykového vyjádření tak, že nezletilá může v doprovodu jednoho z rodičů (od)cestovat do České republiky bez ohledu na účel výjezdu a pobývat zde po dobu blíže neurčenou, nejdéle však do 4. 2. 2021. Ústavní soud dále zdůraznil, že předmětný souhlas s vycestováním bylo třeba také hodnotit v kontextu s dalšími úkony rodičů nezletilé a posoudit, zda jejich chování nenasvědčovalo postupné realizaci přesídlení rodiny do České republiky. Krajský soud se tak měl v dalším řízení zabývat tím, zda po udělení povolení k trvalému pobytu nezletilé za účelem sloučení rodiny došlo (především s ohledem na jednání rodičů a výslovná vyjádření o záměru žít v České republice) k založení obvyklého bydliště nezletilé v České republice již před jejím odjezdem z Ukrajiny v srpnu 2017. Teprve po určení, kde měla nezletilá v rozhodné době místo svého obvyklého bydliště, bude možno zabývat se dopadem odjezdu nezletilé do práv nynějšího stěžovatele, přičemž omezení těchto práv bude nutno poměřovat důvody, které nynější vedlejší účastnici k odjezdu z Ukrajiny přiměly. Ústavní soud v souvislosti s uvedeným poukázal na dosud nevyvrácená tvrzení vedlejší účastnice o tom, že měla být obětí domácího násilí ze strany stěžovatele, kterému měla být nezletilá přítomna, a zdůraznil skutečnost, že vedlejší účastnici byla po příjezdu do České republiky přidělena policejní ochrana a společně s nezletilou byla ubytována na utajované adrese. V případě, že by v dalším řízení krajský soud zvažoval naplnění podmínek pro uplatnění výjimky z povinnosti navrácení dítěte podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, bude dle Ústavního soudu nutné náležitě zohlednit veškeré pro rozhodnutí důležité skutečnosti, které krajský soud při svém prvním rozhodování opomněl; další rozhodnutí ve věci tak bude moci být učiněno až po důkladné úvaze o životní situaci nezletilé, ve které by se ocitla po případném nařízení jejího návratu na Ukrajinu.

6. Po kasačním nálezu Ústavního soudu ve věci znovu rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 5. 11. 2019 č. j. 20 Co 359/2018-523 tak, že rozsudek městského soudu potvrdil; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud především odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 428/19, jehož právními závěry byl při svém dalším rozhodování vázán. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud vymezil kontext řízení v zásadě shodně jako městský soud, bylo dle krajského soudu nutno potvrdit závěry přijaté v přezkoumávaném rozsudku městského soudu. Obvyklé bydliště nezletilé tak bylo založeno v České republice, neboť, a to zejména, s jejím přemístěním stěžovatel vyslovil souhlas v předmětném souhlasném prohlášení rodičů. Závěr o legitimitě přemístění a pobytu nezletilé na území České republiky byl navíc podpořen komplexem jednání rodičů, jež směřovala k přemístění těžiště zájmů rodiny do České republiky; konkrétně krajský soud poukázal na úmysl rodičů začít zde podnikat, nákup nemovitostí apod. K případnému uplatnění výjimky z povinnosti navrácení nezletilé podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy krajský soud uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno, nepřicházelo již zvažování jejího použití v úvahu.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu o údajném úmyslu stěžovatele a vedlejší účastnice usadit se v České republice a opakuje, že jediným cílem těchto jeho tvrzení bylo získání pobytového oprávnění. Krajský soud se dle stěžovatele při svém v pořadí druhém rozhodování ve věci neřídil pokyny Ústavního soudu, neboť se nezabýval posouzením, kde měla nezletilá v rozhodné době místo svého obvyklého bydliště ani dalšími důležitými okolnostmi věci, když pouze odkazoval na závazný právní názor Ústavního soudu, případně na odůvodnění rozsudku městského soudu. Krajský soud se rovněž v rozporu s pokyny Ústavního soudu nevypořádal s možným použitím výjimky z povinnosti navrácení nezletilé podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, resp. s vyloučením jejího použití v posuzované věci.

III.

Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

9. Usnesením ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 206/20-25 Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilé Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "opatrovník"), neboť ústavní stížností byla napadena rozhodnutí obecných soudů, jejichž závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilé, která má v řízení postavení vedlejší účastnice.

IV.

Vyjádření k věci

10. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

11. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí.

12. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížnost stěžovatele je nedůvodná, neboť Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 428/19 zcela jasně sdělil své právní názory a s argumenty stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti nyní znovu vznášeny, se vypořádal. Krajský soud následně v napadeném rozhodnutí pokynům Ústavního soudu vyhověl. Vedlejší účastnice dále uvedla, že protiprávního jednání, ze kterého ji stěžovatel obviňuje, se nedopustila, neboť s nezletilou do České republiky odjela s jeho písemným souhlasem. Rovněž mu nikdy nebránila ve styku s nezletilou, když dokonce v průběhu řízení byly stěžovateli nabízeny možnosti asistovaného styku, který však odmítal. Protiprávního jednání se dopustil naopak stěžovatel, který vedlejší účastnici nezletilou násilně odebral a pokusil se s ní odjet na Ukrajinu, byl však zadržen policií a následně obviněn. Napadeným rozsudkem krajského soudu nebyla žádným způsobem poškozena stěžovatelova práva, naopak jím bylo napraveno předchozí chybné rozhodnutí tohoto soudu. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta.

13. Opatrovník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je dostačující. Krajský soud pod vlivem právního názoru Ústavního soudu dospěl ke shodným závěrům jako městský soud, přičemž tyto závěry v odůvodnění dostatečně reprodukoval. K tvrzenému porušení práva na rodinný život doplnil, že je pravdou, že cílem Haagské úmluvy je zabránit odtržení dítěte od jednoho z rodičů jeho protiprávním přemístěním do jiného státu. Bylo-li však shledáno, že se v době přemístění obvyklé bydliště nacházelo v České republice, musel krajský soud nevyhnutelně dojít k závěru, že nezletilá protiprávně přemístěna nebyla, a nebylo proto možno nařídit její navrácení. Opatrovník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

14. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel zopakoval, že předmětný souhlas s vycestováním byl vedlejší účastnicí zneužit, přičemž žádné tvrzené vazby na Českou republiku, o které se opírá závěr soudu o místě obvyklého bydliště nezletilé, stěžovatel ani ostatní účastníci řízení neměli a nemají, neboť bylo prokázáno, že se zde zdržovali minimálně a dlouhodobě tu nikdy nepobývali. Uvádí-li vedlejší účastnice, že stěžovateli nebránila ve styku s nezletilou, nezakládá se toto tvrzení na pravdě; stěžovatel neví, kde se nezletilá zdržuje a nemá s ní žádný kontakt. Závěrem stěžovatel vyjádřil podezření, že vedlejší účastnice žije s policistou, který evidentně ovlivňuje řízení. K zaslanému vyjádření opatrovníka se stěžovatel v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 125 Nc 2503/2018. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

17. Lze shrnout, že podstatu stěžovatelovy stížnostní argumentace tvoří námitka nedostatečného posouzení věci krajským soudem, který dle přesvědčení stěžovatele pouze odkázal na ve věci dříve vydaný nález sp. zn. III. ÚS 428/19 a na odůvodnění rozsudku městského soudu, aniž by sám věc náležitě posoudil a v rozhodnutí přijatý závěr přesvědčivě zdůvodnil.

18. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí jedním ze základních atributů řádného procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů, vyloučit libovůli a zajistit legitimitu soudního rozhodnutí zejména v očích účastníků soudního řízení. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla též protiústavnost (viz nález ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16). Takového pochybení se však krajský soud v posuzované věci i přes níže uvedené nedopustil.

19. Je pravdou, že se stěžovatelem lze sdílet jisté výhrady ke způsobu, jakým krajský soud přistoupil k odůvodnění napadeného rozsudku, kdy nebylo možno zejména přehlédnout, že jeho většinová část je tvořena obsáhlým pojednáním o teoretických východiscích problematiky určování obvyklého bydliště (body 9 až 24 rozsudku krajského soudu), aniž by však s nimi bylo ve vztahu k posuzované věci jakkoliv dále pracováno, přičemž odůvodnění rozhodnutí v částech, jež obsahují hodnocení věci samé, je naopak dosti stručné. Ústavní soud je však i přesto toho názoru, že namítané nedostatky nepředstavují dostatečný důvod pro přistoupení k jeho opětovnému kasačnímu zásahu.

20. I přes uvedené výtky totiž nelze pominout, že napadené rozhodnutí není prvním a jediným rozhodnutím ve věci, a nelze na ně proto nahlížet odděleně, nýbrž je nutno je hodnotit v souvislostech s celým předchozím průběhem řízení. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodoval znovu poté, co byl jeho první rozsudek zrušen zde opakovaně zmiňovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 428/19. Ústavní soud v něm předně podal výklad souhlasného prohlášení rodičů s vycestováním nezletilé (viz bod 54 nálezu), jenž byl v dalším řízení pro krajský soud závazný, a zdůraznil nutnost hodnocení uvedeného prohlášení v kontextu s dřívějším chováním rodičů, jež mohlo nasvědčovat postupné realizaci legálního přesídlení rodiny do České republiky. Vycházel-li proto krajský soud v dalším řízení z uvedeného závazného právního názoru, jenž navíc odpovídal závěrům, které v řízení učinil již městský soud, nepochybil, když na tyto závěry v odůvodnění svého rozhodnutí toliko odkázal s tím, že je považuje za "jasné, výstižné, srozumitelné a přesvědčivé", aniž je sám opětovně přehodnocoval.

21. Stěžovatel rovněž namítal, že se krajský soud v rozporu s pokyny Ústavního soudu nevypořádal s možným použitím výjimky z povinnosti navrácení dítěte podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, resp. s vyloučením jejího použití. K tomu však Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy krajský soud dospěl v souladu s městským soudem k závěru, že nezletilá nebyla vedlejší účastnicí přemístěna na území České republiky protiprávně, nýbrž na základě souhlasného prohlášení rodičů a v souladu s jejich společnými plány (přičemž k samotnému tomuto závěru Ústavní soud nemá i přes stěžovatelův nesouhlas výhrad), nebylo možno již uvažovat o nařízení navrácení nezletilé podle čl. 12 Haagské úmluvy, a tedy ani zvažovat naplnění podmínek pro případné uplatnění výjimky z povinnosti navrácení ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Krajský soud tak v tomto ohledu nepostupoval v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 428/19, neboť v něm uložená povinnost zvažovat podmínky pro uplatnění uvedené výjimky byla Ústavním soudem stanovena pouze pro případ, že by krajský soud opět dospěl k názoru, že nezletilá byla přemístěna protiprávně, a že je tudíž nutno nařídit její navrácení.

22. Nezbývá tak než uzavřít, že napadený rozsudek krajského soudu stěžovatelem tvrzenými vadami netrpí a i přes výše zmíněné dílčí nedostatky jeho odůvodnění z ústavněprávního hlediska obstojí; stěžovateli se tak porušení shora uvedených ústavně zaručených práv a svobod nepodařilo prokázat.

23. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru