Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2050/16 #1Usnesení ÚS ze dne 30.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2050.16.1
Datum podání27.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915, § 913


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2050/16 ze dne 30. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2016 č. j. 64 Co 129/2015-526, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého A. K. a 2) M. S. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, jakož i čl. 32 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. l. 2016 č. j. 64 Co 129/2015 - 526 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 C 284/2013-394 ve výrocích o určení otcovství vedlejšího účastníka 2) [dále též "otec"], o svěření nezletilého vedlejšího účastníka 1) [dále též "nezletilý", "syn"] do výchovy stěžovatelky jako matky (dále též "matka"), a ve výrocích o nákladech státu a o povinnosti vedlejšího účastníka 2) zaplatit soudní poplatek. Ve výroku o výživném byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že vedlejší účastník 2) je povinen přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 1) částkou 40 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem, z toho částku 20 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky a 20 000 Kč měsíčně na účet vedený u Komerční banky, a. s., a že dluh na výživném za dobu od 5. 8. 2013 do 31. 1. 2016 činí 499 456,50 Kč a vedlejší účastník 2) je povinen jej zaplatit do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám stěžovatelky. Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník 2) je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 35 211 Kč a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Městský soud přihlédl zejména k tezím vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Plně se ztotožnil s názorem Ústavního soudu, že každý člověk je schopen objektivně využít s jistou mírou racionality jen určité množství peněžních prostředků a blaho dítěte nelze nahlížet jen finanční optikou. Dle názoru městského soudu za situace, kdy je nezletilý ve věku cca 2,5 roku, je předčasné uvažovat o jeho připadném možném studiu na univerzitě v USA či na jiné světové univerzitě, kde se platí školné. Soud musí vždy vycházet ze zjištěných poměrů učastníků, přičemž za současné situace nemá nezletilý zvýšené výdaje, nenavštěvuje žádné předškolní zařízení a nemá zvýšené výdaje se zdravotním stavem, ani jinou zájmovou činností. Městský soud dospěl k závěru, že částka odpovídající podle § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), (pro výživné do 31. 12. 2013) a § 913 odst. 1, § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), (pro výživné od 1. 1. 2014), odůvodněným potřebám nezletilého činí 40 000 Kč měsíčně. Na běžné výživné stanovil částku 20 000 Kč měsíčně s tím, že takto stanovené výživné plně saturuje potřeby nezletilého ve věku 2,5 roku, který nemá zvláštní náklady. Ohledně další částky 20 000 Kč postupoval městský soud v souladu s § 917 občanského zákoníku a vedlejšímu účastníkovi 2) uložil tuto částku platit na účet nezletilého.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na § 915 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 je nutné rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní možnou, potencionální. Dle uvedeného nálezu je nutno přihlédnout k též k životní úrovni, kterou rodič skutečně realizuje a na této skutečně realizované úrovni musí být životní úroveň rodičů a dětí zásadně shodná.

5. Stěžovatelka poukazuje na to, že před obecnými soudy bylo prokázáno, že otec nezletilého je jedním z nejbohatších lidí na světě, který spolu se svou rodinou žije více než nadstandardním způsobem života odpovídajícím výši jeho majetku. Z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň podobné. Stěžovatelka připouští, že mezi výživným oprávněného a majetkovými poměry povinného nemusí být přímá úměra, v případě, že rodič realizuje svoje právo a nastaví své rodině vysokou životní úroveň, nemůže znevýhodňovat své nemanželské dítě nastavením nepoměrně nižší životní úrovně.

6. Stěžovatelka dále poukazuje na § 858 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že je to právě rodič, kdo rozhoduje o nastavení určité životní úrovně rodiny. Nastavení životní úrovně rodiny či rodiče nelze odtrhávat od práva rodiče, jakožto nositele rodičovské odpovědnosti, na výchovu dítěte v rámci jím preferovaných životních hodnot. Zájmem otce nezletilého rozhodně není vychovávat své děti ve skromnosti, naopak vedlejší účastník 2) využil svého subjektivního práva zvolit způsob a metody výchovy tak, že nastavil své dceři nadstandardní životní úroveň. Životní úroveň nezletilého z důvodu přiznání nízkého výživného mu neumožňuje žít takovým stylem života, který by jej ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi a mezi jednotlivými dětmi navzájem. Smyslem právní úpravy výživného je zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o dítě starali. V případě že by nezletilý žil spolu se svým otcem, měl by z jeho strany celoživotně zabezpečené nadstandardní podmínky, rovněž jako jeho dcera.

7. V případě, že nejlepší zájem dítěte je třeba vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot, přičemž je nutno přihlížet k právům rodiče na ovlivňování hodnotové výchovy svých dětí, pak je podle stěžovatelky třeba dovodit, že ze strany otce nezletilého nemateriální hodnoty zcela absentují. Otec nezletilého nevykonává svou rodičovskou odpovědnost a do dnešního dne svého syna nikdy neviděl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9.Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s výší výživného, které má otec dle napadeného rozsudku mětského soudu nezletilému synovi platit. Stěžovatelka je toho názoru, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, a to s životní úrovní skutečně rodiči realizovanou.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

13. Podle § 96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez závažného důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

14. Dle § 913 odst. 1 občanského zákoníku jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 cit. ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

15. V souladu s § 915 odst. 1 občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

16. V předmětné věci městský soud změnil rozsudek obvodního soudu o výši výživného, které je otec povinen platit na nezletilého syna. Městský soud při stanovení výše výživného vyšel ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, když přihlédl především k závěru Ústavního soudu, že výše tvořených úspor by měla být taková, aby umožnila dítěti v první řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu startovního bydlení, případně dalších racionálních výdobytků, avšak vytvoření finančních úspor by nemělo mladého člověka vést k životu odtrženému od reality a životu v blahobytu bez vlastního přičinění. Městský soud dále vzal v úvahu závěr Ústavního soudu, že nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale vedle odpovídajícího materiálního zajištění je třeba též ponechat dítěti motivaci k získání odpovědnosti za svůj vlastní život, nabytí pracovních návyků, jeho individuální potřeby, náklady na studium, případně školné, na sociální a kulturní využití, sportovní využití apod. Z uvedeného městský soud dovodil, že za situace, kdy je nezletilý ve věku cca 2,5 roku, je předčasné uvažovat o jeho případném možném studiu na univerzitě ve Spojených státech amerických či na jiné světové univerzitě, kde se platí školné. Soud musí vždy vycházet ze zjištěných poměrů učastníků, za současné situace nemá nezletilý zvýšené výdaje, nenavštěvuje žádné předškolní zařízení a nemá zvýšené výdaje se zdravotním stavem, ani jinou zájmovou činností. Tyto závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

17. Ústavní soud konstatuje, že městský soud při rozhodování o výši výživného na nezletilého vzal v úvahu nejen příslušná zákonná ustanovení, ale i právní závěry vyslovené ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, které přiměřeně aplikoval s ohledem na poměry zjištěné v předmětné věci.

18. Ústavní soud k námitkám stěžovatelky opětovně poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, ve kterém se rovněž uvádí, že stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Ústavní soud poukázal na to, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by šlo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi. Podle náhledu Ústavního soudu se lze v souvislosti s projednávanou problematikou pozastavit též nad tím, že tvorbou příliš vysokých úspor by mohlo docházet k zakládání neúměrné nerovnosti mezi dětmi vyrůstajícími v rámci tradiční rodiny a dětmi nacházejícími se mimo ni.

19. Ústavní soud v uvedeném nálezu dále uvedl, že výchova k finanční gramotnosti dítěte byla provázána s určitou ekonomickou realitou. Podle názoru Ústavního soudu není povinností rodičů v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli díky své majetkové situaci schopni. Výše tvořených úspor by měla být v zásadě taková, aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu "startovního" bydlení, případně dalších racionálních výdobytků. To však pochopitelně nebrání rodičům v tom, aby dobrovolně a podle svého uvážení zvolili k zajištění svého potomka přístup komfortnější. Ústavní soud vyšel ve svých úvahách z obecné lidské zkušenosti, podle níž zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí ve svém důsledku k pravému opaku, a to k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci nutící člověka usilovat o svůj vlastní úspěch a místo v životě.

20. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci bylo rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Městský soud přihlédl především k zájmům nezletilého, a to zejména k zájmu na řádné výchově nezletilého, a to při zohlednění zjištěných poměrů nezletilého. Ústavní soud připomíná, že do budoucna není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

21. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí městského soudu odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru