Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 205/98Nález ÚS ze dne 11.02.1999K okamžiku právních účinků u restitučních rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/přechod/převod
legitimace/procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 22/13 SbNU 155
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.205.98
Datum vyhlášení11.02.1999
Datum podání05.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.4 písm.a

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 205/98 ze dne 11. 2. 1999

N 22/13 SbNU 155

K okamžiku právních účinků u restitučních rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě , bez ústního jednání, ve

věci ústavní stížnosti J. F., proti rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, za

vedlejší účasti ing. M. M., takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 4. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla

doručena Ústavnímu soudu dne 5. 5. 1998 a směřuje proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18.

2. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve

Svitavách, čj. 10 C 1133/96-18, ze dne 22. 9. 1997, jímž bylo

určeno, že žalobce ing. M. M. je vlastníkem v rozhodnutí

specifikovaných nemovitostí. Ve vztahu k další specifikované

nemovitosti bylo řízení zastaveno. Podle názoru navrhovatele bylo

uvedeným rozhodnutím porušeno jeho základní právo zakotvené v čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy,

sp. zn. 9 C 920/93, 7 C 901/96 a 10 C 1133/96, vedené u Okresního

soudu ve Svitavách.

Ze spisu, sp. zn 10 C 1133/96, Ústavní soud zjistil, že

navrhovatel ústavní stížnosti měl v řízení před obecnými soudy

postavení žalovaného, proti němuž žalobce ing. M. M. podal žalobu

na určení svého vlastnického práva k nemovitostem parc. č. 5409

louka, 5411/1 les, 5412/2 louka, 5413/1 les, 5414/2 louka, 5415

louka, 5416/1 louka, 5417/2 role, 5418/1 pastvina, 5419/1 role,

5420/1 role, 5422/1 zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního

úřadu Svitavy pro k.ú. Polička. Ústavní soud dále zjistil, že

předmětné pozemky byly původně ještě s dalšími nemovitostmi

(zemědělská usedlost) žalobcem převedeny kupní a darovací smlouvou

ze dne 2. 3. 1966, registrovanou rozhodnutím bývalého Státního

notářství ve Svitavách ze dne 17. 5. 1966, čj. RI 175/66, na

rodiče žalovaného.

Ze spisu, sp. zn. 9 C 920/93, Okresního soudu ve Svitavách

Ústavní soud zjistil, že žalobce uplatnil podle zák. č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o půdě") nárok na vrácení výše

specifikovaných nemovitostí proti rodičům žalovaného, tj.

účastníkům původní kupní a darovací smlouvy ze dne 2. 3. 1966.

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitávách, čj. 9 C 920/93-23, ze dne

17. 1. 1994, byla žaloba zamítnuta proto, že žalovaní ke dni

účinnosti zák. č. 183/1993 Sb. nebyli vlastníky předmětných

nemovitostí. Žalovaní totiž darovací smlouvou ze dne 2. 11. 1992,

registrovanou rozhodnutím bývalého Státního notářství ve

Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne 30. 11. 1992, převedli předmětné

nemovitosti na svého syna J. F. (navrhovatele v řízení před

Ústavním soudem). Okresní soud z uvedené skutečnosti dovodil, že

žalovaní rodiče nejsou pasivně legitimováni. Vzhledem k tomu, že

žaloba v zákonné lhůtě nebyla podána proti jinému subjektu, soud

ji výše uvedeným rozsudkem zamítl. K odvolání žalobce rozhodoval

ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, čj. 17 Co

299/94-61, ze dne 31. 8. 1994, změnil rozsudek soudu I. stupně

tak, že zrušil kupní smlouvu ze dne 2. 3. 1966 v té části, kterou

byly na žalované rodiče bezúplatně převedeny předmětné

nemovitosti. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud

uvedl, že jádrem sporu byla otázka, zda nárok na zrušení smlouvy

v té části, kterou byly pozemky bezúplatně převedeny (§ 8 odst.

4 písm. a) zákona o půdě) má být uplatněn vůči původním účastníkům

(kontrahentům) smlouvy, o jejíž zrušení jde, či proti osobě, která

ke dni 1. 7. 1993 pozemky vlastnila, i když kontrahentem nebyla.

Krajský soud na rozdíl od soudu I. stupně zaujal stanovisko, že

pokud zákon tuto otázku výslovně neupravuje, předpokládá, že nárok

musí být uplatněn vůči tomu, kdo byl účastníkem smlouvy. Na

základě uvedeného názoru pak rozhodl tak, jak výše uvedeno.

Současně však připustil, že zůstala nevyřešena otázka, jaký je

právní osud darovací smlouvy ze dne 2. 11. 1992, kterou byly

předmětné nemovitosti převedeny z rodičů na syna. K dovolání

žalovaných jednal ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj.

3 Cdon 1432/96, ze dne 16. 4. 1996, dovolání zamítl. Vzhledem

k tomu, že žalobce v původním odvolání proti rozsudku soudu I.

stupně podal žalobu i proti synovi žalovaných a odvolací soud

vyslovil svou nepříslušnost k tomuto návrhu, jednal ve věci dále

Okresní soud ve Svitavách, který usnesením, č.j. 9 C 920/93-90, ze

dne 30. 7. 1996, přistoupení syna J. F. na straně žalovaných

připustil. Protože však proti žalovaných rodičům bylo řízení již

pravomocně ukončeno, vyloučil Okresní soud ve Svitavách usnesením,

čj. 9 C 920/93-97, ze dne 30. 8. 1996, žalobu proti J. F.

k samostatnému řízení.

Ústavní soud dále zjistil, že tato věc byla v samostatném

řízení vedena, pod sp. zn. 7 C 901/96, u Okresního soudu ve

Svitavách. Usnesením, čj. 7 C 901/96-7, ze dne 4. 11. 1996, byla

připuštěna změna žalobního petitu tak, že žalobce se domáhal

určení, že na žalovaného nepřešlo vlastnické právo

k specifikovaným nemovitostem. Rozsudkem Okresního soudu ve

Svitavách, čj. 7 C 901/96-9, ze dne 4. 11. 1996, byla žaloba

zamítnuta. Soud I. stupně opřel svůj výrok o názor, že na určení,

jak bylo formulováno v návrhu petitu, není naléhavý právní zájem,

protože podle takto formulovaného petitu by nemohl být proveden

zápis do katastru nemovitostí. Žaloba měla znít na určení, že

žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Současně soud I.

stupně uvedl, že uvedené rozhodnutí není překážkou věci pravomocně

rozsouzené pro event. další žalobu na určení. K odvolání

navrhovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové

rozsudkem, čj. 17 Co 23/97-23, ze dne 15. 4. 1997, tak, že

rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se ztotožnil se s jeho

právními závěry.

Žalobce podal novou žalobu na určení vlastnického práva,

která byla projednávána v řízení, pod sp. zn. 10 C 1133/96,

u Okresního soudu ve Svitavách. Soud I. stupně konstatoval, že na

žalovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem, který byl

prokázán tím, že z provedeného dokazování bylo jednoznačně

zjištěno, že v katastru nemovitostí je vyznačen ve vztahu

k předmětným nemovitostem jiný vlastník než žalobce. Dále soud I.

stupně vzal za prokázaná tvrzení, která byla výsledkem řízení

vedeného, pod sp. zn. 9 C 920/93, téhož soudu, tj. že kupní

a darovací smlouva uzavřená dne 2. 3. 1966 mezi žalobcem a rodiči

žalovaného byla v části, týkající se bezúplatného převodu

předmětných nemovitosti zrušena. Soud I. stupně dále konstatoval,

že pravomocný rozsudek ve věci, sp. zn. 9 C 920/93, byl pro soud

závazný i do té míry, do jaké byla jako předběžná otázka

posuzována soudem možnost, zda rodiče žalovaného mohli darovací

smlouvou na žalovaného převést předmětné nemovitosti. Pokud bylo

pravomocně rozhodnuto o zrušení nabývacího titulu rodičů

žalovaného, pak nezbývalo, podle názoru soudu I. stupně, než

uzavřít, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce

a žalovanému vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčit

nemůže. K námitce žalovaného, že je mu vlastnické právo odnímáno

zcela bez jeho účasti jako vlastníka, což je v rozporu s čl. 11

odst. 4 Listiny, soud I. stupně uvedl, že žalovaný byl účastníkem

tohoto soudního řízení a bylo mu plně umožněno bránit svá práva.

Je pravda, že žalovaný nebyl účastníkem řízení ve věci vedené

u Okresního soudu ve Svitavách, pod sp. zn. 9 C 920/93, v němž

bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé. Soud I. stupně však uvedl, že

v řízení, probíhajícím před ním, mělo rozhodnutí vydané v řízení,

sp. zn. 9 C 920/93, povahu pouze jednoho z důkazů, kterými se soud

zabýval při řešení předběžné otázky. Na základě výše uvedených

skutečností a právních závěrů proto Okresní soud ve Svitavách

rozsudkem, čj. 10 C 1133/96-18, ze dne 22. 9. 1997, žalobě vyhověl

a vyslovil, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných

nemovitostí, a současně ve vztahu k nemovitosti par. č. 5422/1

v k.ú. Polička řízení zastavil. Žalovaný proti uvedenému rozsudku

podal odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové,

který rozsudkem, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, napadený

rozsudek potvrdil ve výroku I. a III. (náklady řízení) a ve vztahu

k výroku II. ponechal rozsudek nedotčen. Krajský soud se ztotožnil

se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu I. stupně.

V odůvodnění dále poukázal na skutečnost, že restitučním

rozhodnutím, kterým byla odstraněna protiprávnost zásahu do

vlastnického práva, se navrací věc do původního právního vztahu

s právními účinky ex tunc (poukázáno na nález Ústavního soudu č.

131/1994 Sb.). Z tohoto právního závěru pak odvolací soud dovodil,

že smlouva uzavřená mezi žalobcem a právními předchůdci žalovaného

v rozsahu zjištění přestala existovat a tak se na ni také hledí

s účinky ke dni jejího uzavření. Pak je také nutno, uvedl odvolací

soud, vycházet z toho, že rodiče žalovaného platně na něho

vlastnictví k nemovitostem nemohli převést, když sami nebyli

vlastníky.

Žalovaný podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, ústavní

stížnost, kterou se dovolává ochrany svého vlastnického práva

podle čl. 11 odst. 1 Listiny, protože podle jeho názoru mu

napadeným rozsudkem bylo vlastnické právo odejmuto, což je podle

čl. 11 odst. 4 Listiny možné jen ve veřejném zájmu a za náhradu,

a současně mu bylo odejmuto i právo se tomuto vyvlastnění bránit,

tedy právo na ochranu svého vlastnického práva (čl. 11 odst. 1

Listiny). Jako hlavní argument pro podporu svého tvrzení

stěžovatel uvádí darovací smlouvu uzavřenou mezi ním a jeho rodiči

ze dne 2. 11. 1992, registrovanou rozhodnutím bývalého Státního

notářství ve Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne 30. 11. 1992.

Uvedené rozhodnutí státního orgánu nebylo nikdy zrušeno ani

nepozbylo závaznosti v důsledku aplikace zákonného předpisu a je

tedy stále platné a účinné. Dále stěžovatel poukázal na

skutečnost, že vůči němu nebylo vydáno žádné rozhodnutí ve smyslu

§ 8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě a přesto je pravomocným

rozhodnutím soudu určeno, že vlastníkem nemovitostí je někdo jiný,

a to v důsledku řízení, v němž stěžovatel nebyl účastníkem.

Namítal, že rozsudkem soudu je mu fakticky vlastnické právo

k předmětným nemovitostem vyvlastněno, aniž se mohl účinně bránit.

Současně připomenul, že návrh původního žalobce podle § 8 odst.

4 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb. byl vůči němu uplatněn až 25. 2.

1994, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění tohoto

nároku a posléze byl dokonce změněn tak, že o tomto nároku vůbec

nebylo rozhodnuto. Na základě výše uvedených skutečností proto

stěžovatel žádal, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18.

2. 1998, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K výzvě Ústavního soudu sdělil navrhovatel podáním, doručeným dne

25. 1. 1999, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve věci,

protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění předmětné

věci.

K žádosti Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na

zahájení řízení Krajský soud v Hradci Králové, který je účastníkem

řízení. Z jeho vyjádření vyplývá, že považuje ústavní stížnost za

nedůvodnou. Svoje stanovisko opírá o skutečnost, že rozhodnutí

o registraci smlouvy státním notářstvím mělo sice za následek

účinnost smlouvy a na základě registrovaných smluv prováděla

geodézie zápisy do evidence nemovitostí, avšak rozhodnutí

o registraci nevylučovalo žaloby na neplatnost smlouvy. Krajský

soud dále uvedl, že ani skutečnost, že stěžovatel nebyl účastníkem

řízení vedeného, pod sp. zn. 9 C 920/93, u Okresního soudu ve

Svitavách, nemohla být důvodem pro zamítnutí žaloby. Naopak právě

tato okolnost dokládala naléhavý právní zájem oprávněné osoby na

určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Pro

podrobnější odůvodnění se Krajský soud v Hradci Králové odvolal na

odůvodnění svého rozsudku ve věci samé. Závěrem pak krajský soud

navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Současně i vyslovil

svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci, protože od

tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení

řízení i vedlejší účastník, který v řízení před obecnými soudy měl

postavení žalobce. Podle názoru vedlejšího účastníka nedošlo

k porušení vlastnického práva navrhovatele, protože ten,

v postavení žalovaného před obecnými soudy, se pouze bránil

dopadům oprávněného restitučního řízení, a to s využitím všech

možností. Ze strany navrhovatele se jedná o nepochopení

restitučního řízení, jestliže se formálními důvody snaží

zpochybnit napravení křivd a bezpráví v rozhodném období vzniklých

na straně vedlejšího účastníka. V další části vyjádření pak

vedlejší účastník uvádí své stanovisko k jednotlivým tvrzením

navrhovatele, přičemž tato tvrzení zpochybňuje uváděním odlišného

právního názoru. Závěrem pak vedlejší účastník navrhuje, aby

ústavní stížnost byla v plném rozsahu zamítnuta.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

této činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, došlo-li

pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jeho byl navrhovatel

účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolává ochrany svého

základního práva, zakotveného v čl. 11 Listiny, přezkoumal Ústavní

soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Jádrem ústavní stížnosti navrhovatele na ochranu svého

vlastnického práva, které mu, podle jeho názoru, svědčí na základě

darovací smlouvy ze dne 2. 11. 1992, registrované rozhodnutím

bývalého Státního notářství ve Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne

30. 11. 1992, proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové, jímž bylo vysloveno, že vlastníkem předmětných

nemovitostí je vedlejší účastník, je spor o určení, k jakému

časovému okamžiku má účinky pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení

kupní a darovací smlouvy ze dne 2. 3. 1966 v té části, kterou byly

na rodiče navrhovatele převedeny bezúplatně předmětné nemovitosti.

Navrhovatel vychází ze stanoviska, že rozhodnutím soudu o zrušení

části kupní a darovací smlouvy není dotčena darovací smlouva ze

dne 2. 11. 1992, kterou nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem on,

navíc, když tato smlouva byla registrována rozhodnutím bývalého

státního notářství a toto rozhodnutí nikdy nebylo zrušeno. Naproti

tomu Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí vycházel

ze stanoviska, že právní účinky rozhodnutí, jímž byla zrušena část

kupní a darovací smlouvy nastávají ex tunc, tj. od samého počátku,

a proto nemohlo dojít k platnému uzavření darovací smlouvy mezi

navrhovatelem a jeho rodiči.

Ústavní soud při posuzování rozhodného okamžiku pro nabytí

účinků u takových rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, která

chápe restituce jako odstranění protiprávnosti při převodu

vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva,

a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními

účinky ex tunc. Právní účinky restituce nastávají ex tunc, a proto

restituce není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností

obnovit původní právní stav.

Při aplikaci těchto právních závěrů na předmětnou věc je

jednoznačně patrné, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové,

čj. 17 Co 299/94-61, ze dne 31. 8. 1994, jímž byl změně rozsudek

soudu I. stupně tak, že krajský soud zrušil část kupní a darovací

smlouvy ze dne 2. 3. 1966, jíž byly předmětné nemovitosti

bezúplatně převedeny z vedlejšího účastníka na rodiče

navrhovatele, byla tato část smlouvy zrušena s účinky ex tunc, tj.

ke dni svého uzavření. V důsledku tohoto rozhodnutí je vlastníkem

předmětných nemovitostí vedlejší účastník a na rodiče navrhovatele

je nutno pohlížet tak, jakoby vlastnického práva k těmto

nemovitostem nikdy nenabyli. Pod zorným úhlem uvedeného právního

závěru pak darovací smlouva uzavřená mezi rodiči navrhovatele

a navrhovatelem dne 2. 11. 1992 je neplatná, protože darující

smluvní strana (rodiče navrhovatele) touto smlouvou převáděla na

obdarovaného (navrhovatele) více práv než sama měla. Rozhodnutí

bývalého státního notářství, jímž byla uvedená darovací smlouva

registrována, je v této souvislosti bez právního významu vzhledem

k tomu, že titulem pro nabytí vlastnictví není rozhodnutí státního

notářství, ale smlouva sama. Pokud je darovací smlouva neplatná,

nemůže být právně závazné ani registrační rozhodnutí.

Jestliže tedy Krajský soud v Hradci Králové v napadeném

rozhodnutí, čj. 17 Co 646/97-32, ze dne 18. 2. 1998, potvrdil

rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, čj. 10 C 1133/96-18, ze dne

22. 9. 1997, jímž bylo vysloveno, že vedlejší účastník je

vlastníkem předmětných nemovitostí, nelze jeho rozhodnutí

považovat za porušení vlastnického práva navrhovatele. Na základě

výše uvedených závěrů je nutno konstatovat, že navrhovateli ze

zápisu v katastru nemovitostí, provedeném na základě darovací

smlouvy ze dne 2. 11. 1992, registrované rozhodnutím bývalého

Státního notářství ve Svitavách, čj. RI 2604/92, ze dne 30. 11.

1992, svědčilo pouze zdánlivé vlastnické právo k předmětným

nemovitostem, protože právní titul, na jehož základě byl zápis

proveden, je neplatný. Krajský soud v Hradci Králové proto rozhodl

správně, jestliže připustil zásadní právní význam pro vedlejšího

účastníka na určení, že právě jemu svědčí vlastnické právo

k předmětným nemovitostem.

Na základě posouzení všech rozhodných skutečností a s ohledem

na výše uvedené právní závěry rozhodl proto Ústavnísoud tak, jak

je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 11. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru