Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 205/97Nález ÚS ze dne 11.12.1997K metodice posuzování ústavních stížností

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 159/9 SbNU 375
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.205.97
Datum podání11.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 68 odst.2

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997

N 159/9 SbNU 375

K metodice posuzování ústavních stížností

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 11. prosince 1997

ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. V. proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 1997, sp. zn. 30 Ca

277/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města B. ze

dne 19. června 1995, č. j. 98/91/b-RN, o vlastnictví oprávněné

osoby k nemovitosti dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších právních předpisů, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 1997, sp.

zn. 30 Ca 277/95, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. června

1997, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 26. března 1997, sp. zn. 30 Ca 277/95, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města B. ze dne 19. června 1995,

č. j. 98/91/b-RN, o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti dle

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.

Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen ve svých základních

právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 Listiny základních

práv a svobod.

Z obsahu spisu Magistrátu města B., pozemkového úřadu, sp.

zn. 98/91, a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 277/95,

jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou, podanou u Krajského soudu v Brně,

domáhal přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města B., pozemkového

úřadu, ze dne 19. června 1995, č. j. 98/91/b-RN, který neuznal

jeho restituční nárok, uplatňovaný dle zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších právních předpisů, na vydání přesně vymezených

nemovitostí. Důvodem tohoto rozhodnutí je přesvědčení pozemkového

úřadu o tom, že restituční titul, na jehož základě se stěžovatel

domáhá vydání nemovitostí, obsažený v § 6 odst. 1 písm. m)

citovaného zákona dán není, neboť nemovitosti trvale slouží účelu,

pro který byly vyvlastněny.

Krajský soud v Brně, bez předvolání a přítomnosti účastníků,

dne 26. března 1997 rozsudkem č. j. 30 Ca 277/95-19 rozhodnutí

Magistrátu města B., pozemkového úřadu, ze dne 19. června 1995, č.

j. 98/91/b-RN, potvrdil. Ztotožnil se přitom s názorem správního

orgánu, přičemž konstatoval, že pro hodnocení skutečnosti, zda

nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, není

rozhodující, zda je tento účel naplňován společensky jiným

(současným) způsobem (tj. tržně), než jak případně předpokládal

územní plán, vycházející z dnes již neexistujících společenských

poměrů. V daném případě se přitom jednalo o vyvlastnění za účelem

výstavby rekreačního střediska, přičemž bylo prokázáno, že

předmětný objekt nadále slouží k ubytování hromadného charakteru

v rekreační oblasti města B.

Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že mu

nedostatečným skutkovým zjištěním a vycházením z tvrzení povinné

osoby bylo odepřeno řádné uplatnění jeho vlastnických nároků.

Důkazní řízení správního orgánu i soudu považuje za jednostranné

a namítá takový postup v řízení, jež mu neumožnil využít všech

práv účastníka řízení. Ze skutečnosti, že vyvlastněnou nemovitost

v současné době neprovozuje ani investor ani osoba, pro kterou

k vyvlastnění došlo, dovozuje, že tato nemovitost je využívána

k podnikatelským aktivitám a komerčním účelům a neslouží k účelu,

pro který byla vyvlastněna. Ve všech uvedených skutečnostech

spatřuje důvody pro své dotčení na vlastnickém právu, jak vyplývá

z čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 3 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb. podal dne 8. září 1997 Krajský soud

v Brně vyjádření, v němž předseda senátu 30 Ca uvedl, že soud při

posouzení naplnění podmínek vydání věci dle § 6 odst. 1 písm. m)

zákona o půdě vzal za rozhodnou okolnost, že stavba je užívána

v souladu s původním provozně technickým účelem. Nepřihlédl tudíž

ke změněným společensko-ekonomickým podmínkám, které vedly k tomu,

že provoz střediska je zajišťován na základě ekonomického

pronájmu. Jelikož nebyl shledán zákonný důvod pro obnovení

vlastnictví restituenta, soud se ve svém vyjádření neztotožňuje

z předmětnou ústavní stížností, že ve věci došlo k poškození

možného řádného uplatnění vlastnických práv dle čl. 11 Listiny

základních práv a svobod.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94). Prvním je posouzení ústavnosti

aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Dalšími komponenty jsou hodnocení

dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně

konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Jelikož Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není

omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace,

jak plyne zejména z § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

(III. ÚS 232/96), přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu

v Brně v první řadě z hlediska respektování ústavních procesních

kautel.

K interpretaci čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS

5/95 Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého

soudního řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům

umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu,

přičemž "stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět, mimo

jiné, osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání

věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Použití ustanovení § 250f občanského soudního

řádu, ve znění v čase rozhodování Krajského soudu v Brně

v předmětné věci (tj. dne 26. března 1997), mohlo sice být

označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které

bylo možno z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu

aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň ke

správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své

stanovisko k projednávané věci (viz rovněž rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS 57/94 a dalších), a jen tehdy, pokud

se jednalo o jednoduchý případ a šlo-li o posouzení právní otázky

(viz zejména nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 98/94).

K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním

soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne

24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96, jímž dnem

l. května 1997 ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Novela o. s.

ř. (publikovaná pod č. 202/1997 Sb.) pak upraveným zněním § 250f

svěřila možnost rozhodování soudu o správní žalobě bez ústního

jednání do sféry procesní dispozice účastníků řízení.

Ústavní soud se rovněž vyjádřil k otázce povinnosti soudů

řádným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí (III. ÚS 84/94, III. ÚS

355/96), když konstatoval následující: Nezávislost rozhodování

obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném

procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec

představují především principy řádného a spravedlivého procesu,

jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod,

jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím

součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy)

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své

rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s .ř.), a to způsobem,

zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí

vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 277/95

a jeho rozsudku ze dne 26. března 1997 bylo nepochybně zjištěno,

že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu

nepostupoval v souladu s výše citovanými ustanoveními občanského

soudního řádu - rozhodl bez nařízení jednání a skutečnosti, které

jej k takovému postupu vedly, v odůvodnění rozsudku neuvedl. Tuto

skutečnost, tj. zejména absenci odůvodnění postupu soudu dle §

250f o. s. ř., v tehdejším jeho znění, nutno považovat za porušení

čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud rozsudek Krajského

soudu v Brně ze dne 26. března 1997, sp. zn. 30 Ca 277/95, zrušil.

Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před

obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož

zrušením rozsudku Krajského soudu v Brně se vytváří prostor pro

opětovné posouzení rozhodnutí Magistrátu města B. ze dne 19.

června 1995, č. j. 98/91/b-RN, a zároveň se tím stěžovateli

otevírá možnost slyšení před obecným soudem a tím i možnost

uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky

rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud ústavností napadeného

rozhodnutí krajského soudu z hlediska ústavních subjektivních

hmotných práv. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti

nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů,

jinak řečeno, pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním

procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje,

vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy

obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného

soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu

přezkumu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 11. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru