Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 205/12 #1Usnesení ÚS ze dne 25.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.205.12.1
Datum podání20.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 205/12 ze dne 25. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 8 To 142/2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 2. 2011 sp. zn. 150 T 33/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 8 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 odst. 2, resp. "čl. 36-40" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců a o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu.

Stěžovatelovo odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 29. 9. 2011 č. j. 6 Tdo 1207/2011-19, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo tím, že soudy výši škody způsobené trestným činem stanovily podle subsidiárního hlediska účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci v předešlý stav, přestože měly postupovat podle prioritního hlediska, jímž je cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, resp. zjistit v jakém rozsahu se v důsledku poškození cena vozidla snížila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 758/2008). Posléze namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu se zásadou in dubio pro reo neuvěřily výpovědím svědků, kteří potvrzovali jeho verzi, a navržené důkazy zamítly bez adekvátního odůvodnění.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další).

Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitku proti závěrům obecných soudů o výši trestným činem způsobené škody (jakožto znaku skutkové podstaty), kterou dříve vtělil do dovolání, a k níž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikuje dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí stěžovatel vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu též proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané ze způsobilého důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné).

Stěžovatel podal ústavní stížnost poté, co bylo rozhodnuto o jeho dovolání, a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitku, již adresoval dříve dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodnou námitku - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu k dalšímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení. Ani případné pozdější "rozšíření" ústavní stížnosti by nemohlo přinést jiné hodnocení, pakliže by se tak nestalo ve lhůtě k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Za zaznamenání zde pak stojí, že ústavní stížnost (odeslaná dne 19. 1. 2012) byla Ústavnímu soudu doručena až v poslední den lhůty k jejímu podání podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (dne 20. 1. 2012), v důsledku čehož nebylo možné stěžovatele ani efektivně vyzvat k rozšíření petitu tak, aby zahrnoval též usnesení dovolacího soudu.

Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu] soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) odmítl.

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2012

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru