Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 205/11 #1Nález ÚS ze dne 07.06.2011Rovnost účastníků řízení o předběžném opatření

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkOdvolání
nemovitost
procesní postup
Předběžné opatření
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 109/61 SbNU 617
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.205.11.1
Datum vyhlášení15.06.2011
Datum podání20.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

48/2010 Sb.

99/1963 Sb., § 220 odst.1 písm.a, § 76 odst.1 písm.e, § 220 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Zásada rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní se uplatní i ve fázi rozhodování o nařízení předběžného opatření. Má-li být předběžným opatřením uložena určitá povinnost, musí mít všichni účastníci řízení reálnou možnost uplatnit před soudem své námitky i tvrzení vztahující se k návrhu na nařízení předběžného opatření, aby je soud mohl promítnout do svého rozhodnutí o nutnosti nařídit předběžné opatření.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky P.S.TRACE, s. r. o. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 6. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu č. j. 5 Cmo 364/2010-156 ze dne 21. 10. 2010 pro rozpor s článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

K odvolání vedlejší účastnice změnil vrchní soud usnesení krajského soudu tak, že předběžným opatřením stěžovatelce zakázal zcizit nemovitosti v jejím vlastnictví. Stěžovatelka spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že její vlastnické právo bylo omezeno předběžným opatřením, proti němuž nemohla podat odvolání a v řízení o němž nemohla uplatnit svá tvrzení a návrhy, neboť jí podání vedlejší účastnice nebyla doručena a stěžovatelka až do doručení napadeného usnesení neměla povědomost o tom, že je proti ní podán návrh na nařízení předběžného opatření a o tomto návrhu se vede řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud s odkazem na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 upozornil, že zásada rovnosti účastníků řízení se vztahuje i na tu část řízení, kdy obecné soudy rozhodují o návrzích na nařízení předběžného opatření. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že v případě, kdy má být předběžným opatřením uložena určitá povinnost, musí mít všichni účastníci řízení možnost uplatnit před soudem své námitky i tvrzení vztahující se k návrhu na nařízení předběžného opatření, aby je soud mohl promítnout do svého rozhodnutí o nutnosti nařídit předběžné opatření.

V dané věci měl dle Ústavního soudu vrchní soud i s ohledem na citovaný nález uvážit, zda by účelu navrhovaného předběžného opatření nemohlo být dosaženo i v případě, kdy by stěžovatelka již v průběhu odvolacího řízení byla vyrozuměna o návrhu na jeho nařízení a bylo jí umožněno se k němu vyjádřit. Případně měl dle Ústavního soudu vrchní soud postupovat v řízení tak, aby dostál své povinnosti zajistit rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Protože v důsledku postupu vrchního soudu došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a rovnosti zbraní ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, bylo napadené usnesení vrchního soudu zrušeno.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011

N 109/61 SbNU 617

Rovnost účastníků řízení o předběžném opatření

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 7. června 2011 sp. zn. III. ÚS 205/11 ve věci ústavní stížnosti P. S. Trace, s. r. o., IČ: 60748974, se sídlem Brno, Vlhká 21, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010 č. j. 5 Cmo 364/2010-156, kterým bylo vydáno předběžné opatření a stěžovatelce bylo zakázáno zcizit v tomto usnesení specifikované nemovitosti, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a SAMAB BRNO GROUP, a. s., IČ: 25524291, se sídlem v Brně, Cyrilská 357/14, jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010 č. j. 5 Cmo 364/2010-156 byla porušena základní práva stěžovatelky na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace návrhu

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. ledna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") z důvodu porušení svých základních práv na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením ze dne 21. října 2010 č. j. 5 Cmo 364/2010-156 změnil vrchní soud usnesení Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") ze dne 25. srpna 2010 č. j. 34 Cm 19/2010-133 tak, že zakázal stěžovatelce zcizit pozemek p. č. 54 a budovu č. p. 106 na pozemku p. č. 54 v k. ú. Podklášteří, zapsané na LV č. 854 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Třebíč, zejména nemovitosti prodat, směnit či darovat třetí osobě. Vrchní soud tímto způsobem rozhodl k odvolání vedlejší účastnice, jejíž návrh na vydání předběžného opatření byl uvedeným usnesením krajského soudu zamítnut.

3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých výše uvedených základních práv v tom, že vrchní soud rozhodl o vydání předběžného opatření, kterým omezil její vlastnické právo, aniž by se proti tomuto rozhodnutí mohla odvolat nebo brojit proti němu opravnými prostředky. Své návrhy a tvrzení ohledně návrhu vedlejší účastnice přitom neměla možnost uplatnit ani v soudním řízení, neboť její podání jí nebyla nikdy doručena a ani o nich neměla povědomost. Za možnost vyjádřit se přitom nepovažuje skutečnost, že jí bylo omylem (což jí bylo k telefonickému dotazu potvrzeno kanceláří příslušného soudu) doručeno usnesení krajského soudu ze dne 7. září 2010 č. j. 34 Cm 19/2010-142 nadepsané slovy "o návrhu na nařízení předběžného opatření", ke kterému se z procesní opatrnosti písemně vyjádřila, že souhlasí s výrokem krajského soudu č. j. 34 Cm 19/2010-133. Stěžovatelce bylo doručeno až napadené usnesení vrchního soudu, kterým bylo návrhu na nařízení předběžného opatření zcela vyhověno a proti němuž nebylo podle poučení přípustné dovolání. V této souvislosti obsáhle cituje právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, a v navazujícím nálezu ze dne 9. února 2010 sp. zn. II. ÚS 2100/08 (N 21/56 SbNU 249), které považuje za relevantní i ve své věci.

II.

Řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u krajského soudu pod sp. zn. 34 Cm 19/2010 a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

5. Z příslušného spisu se podává, že vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovatelce z 12. února 2010 domáhala zaplacení částky 576 963 Kč s příslušenstvím, dále smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení. V průběhu řízení podala návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhala nařízení zákazu zcizit výše uvedené nemovitosti. Poté, co krajský soud návrh zamítl svým usnesením ze dne 25. srpna 2010, podala vedlejší účastnice proti tomuto usnesení odvolání, které, obdobně jako původní návrh na nařízení předběžného opatření, nebylo stěžovatelce ze strany soudu doručeno. Dne 16. září 2010 sice stěžovatelka obdržela usnesení krajského soudu ze dne 7. září 2010 č. j. 34 Cm 19/2010-142, které bylo označeno slovy "o návrhu na nařízení předběžného opatření", jeho obsahem však byla pouze výzva ve smyslu § 114a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, aby se ve lhůtě 20 dnů písemně vyjádřila "ve věci" a aby soudu předložila listinné důkazy, jichž se dovolává (č. l. 159 vyžádaného spisu). Stěžovatelka na toto usnesení reagovala přípisem ze dne 30. září 2010, v němž k návrhu na nařízení předběžného opatření uvedla, že "plně souhlasí s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který ve věci předběžného opatření dne 25. srpna 2010 rozhodl usnesením č. j. 34 Cm 19/2010-133." Dále jí bylo doručeno až napadené usnesení vrchního soudu, a to dne 24. listopadu 2010. Vrchní soud v napadeném usnesení odůvodnil změnu usnesení krajského soudu odkazem na § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

6. Vrchní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedkyně příslušného senátu, přičemž uvedl, že při nařízení předběžného opatření vycházel zcela ze skutkových zjištění krajského soudu. V dané věci nebylo pochyb o tom, že stěžovatelka uznala svůj závazek vůči vedlejší účastnici ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku, jenž byl předmětem žaloby, a současně vedlejší účastnice osvědčila, že žalovaný má v úmyslu nakládat s předmětnými nemovitostmi, když zveřejnil inzerát s nabídkou k prodeji. Návrh byl ze strany krajského soudu zamítnut pouze z důvodu, že dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení bylo sjednáno zajištění formou zajišťovacího převodu práva. S tím se však vrchní soud neztotožnil, protože toto ujednání považoval s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu za neplatné. Rozhodnutí krajského soudu tak změnil pouze z důvodu jiného právního posouzení.

7. V napadeném usnesení sice vrchní soud (podle svého vyjádření) odkázal na § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, jedná se však o obdobnou situaci, jaká je pro rozhodování odvolacího soudu obecně předpokládána v ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Toto ustanovení se přitom uplatní i v případě, kdy odvolací soud nemá k dispozici jiné zákonné ustanovení pro změnu nemeritorního rozhodnutí o předběžném opatření. Lze-li tedy za popsané situace, kdy jde pouze o jiné právní posouzení správně zjištěného skutkového stavu, změnit rozhodnutí meritorní, neměla by být vyloučena ani možnost změnit rozhodnutí soudu prvního stupně o předběžném opatření, byť by se jednalo o rozhodnutí zamítavé.

8. Vedlejší účastnice se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřila.

9. Stěžovatelka ve své replice označila skutečnost, že napadeným usnesením došlo pouze ke změně právního posouzení, za jdoucí k tíži vrchního soudu. Opětovně přitom zdůraznila, že jí nikdy nebyly doručeny ani návrh na vydání předběžného opatření ani odvolání vedlejšího účastníka proti zamítavému usnesení krajského soudu. Především jí ale nebyla dána žádná možnost obrany "proti lživým tvrzením" vedlejší účastnice a obecných soudů, k čemuž dodala, že nikdy neuznala předmětný závazek ani nikdy nezveřejnila žádný inzerát s nabídkou k prodeji předmětných nemovitostí, jenž by mohl osvědčit její úmysl s nimi disponovat. Skutkový stav byl proto zjištěn zcela nesprávně, a to díky tomu, že v řízení nedostala žádnou možnost obrany a soudy prvního i druhého stupně vycházely pouze a jen z tvrzení vedlejší účastnice, což je v přímém rozporu se zásadou rovnosti účastníků před soudem a zásadou spravedlivého procesu.

10. Argumentaci vrchního soudu týkající se aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu považuje stěžovatelka za nepřípustnou, neboť vrchní soud se jejím prostřednictvím snaží "zlehčit" skutečnost, že rozhodoval podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, právě odkazem na § 220 odst. 1 občanského soudního řádu. To podle názoru stěžovatelky implikuje domněnku, zda vůbec tento soud věděl, podle jakého ustanovení rozhoduje. Žádný z uvedených argumentů tedy není s to zhojit objektivní skutečnost, že stěžovatelce byla v řízení upřena základní procesní práva a že vrchní soud svým rozhodnutím porušil její právo na rovnost účastníků řízení a na spravedlivý proces.

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, pročež od něho podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se souhlasem účastníků řízení upustil. Vedlejší účastnice se k žádosti o upuštění od ústního jednání nevyjádřila, přestože byla náležitě poučena ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byl její souhlas s upuštěním od ústního jednání presumován.

III.

Vlastní posouzení věci

12. Po seznámení se s argumentací účastníků řízení a obsahem příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 se Ústavní soud podrobně vyjádřil k důsledkům plynoucím ze zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny pro rozhodování obecných soudů o návrhu na vydání předběžného opatření. Poukázal především na to, že tato zásada se vztahuje i na dílčí část soudního řízení, ve které obecné soudy rozhodují o návrhu na nařízení předběžného opatření. Má-li být předběžným opatřením uložena určitá povinnost, musí mít účastníci řízení možnost uplatnit před soudem ve srovnatelném rozsahu své námitky i tvrzení ve vztahu k předmětnému návrhu na jeho nařízení, aby se tyto mohly relevantním způsobem promítnout do úvahy soudu o jeho důvodnosti (bod 23 citovaného nálezu). Není přitom nutné, aby účastníci v každém okamžiku řízení současně disponovali určitým procesním prostředkem (bod 26 citovaného nálezu). To, zda byla respektována zásada rovnosti účastníků řízení, je totiž třeba hodnotit ve vztahu k celému řízení, příp. určité jeho dílčí části, kterou představuje i řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření.

14. Aby zákonná úprava předběžného opatření dostála uvedeným požadavkům, musí v případě návrhu na jeho nařízení vytvořit dotčenému účastníkovi skutečný procesní prostor pro uplatnění jeho práv, aniž by tím byl současně dotčen účel předběžného opatření, kterým je vedle mezitímní úpravy poměrů účastníků i zajištění efektivnosti případného výkonu soudního rozhodnutí (srov. body 20 a 28 citovaného nálezu). Vycházeje z uvedených ústavněprávních východisek, zrušil Ústavní soud dnem 1. dubna 2011 ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. Toto ustanovení upravovalo jako lex specialis způsob, jakým odvolací soud rozhodne o odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Dopadalo přitom i na situace, kdy bylo předběžné opatření nařízeno až usnesením odvolacího soudu. Dotčený účastník, jemuž byla předběžným opatřením stanovena určitá povinnost, se přitom až do rozhodnutí odvolacího soudu nemusel s ohledem na účel a předmět tohoto předběžného opatření vůbec dozvědět o tom, že byl návrh na jeho nařízení podán, a tedy se k němu nemohl ani vyjádřit (bod 31 citovaného nálezu). Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že adekvátní procesní prostředek, kterým by se domohl přezkumu předběžného opatření, neměl v takovémto případě ani dodatečně (bod 32 citovaného nálezu). Nesoulad ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu se zásadou rovnosti účastníků řízení tak byl dán tím, že za uvedené situace toto ustanovení neumožňovalo odvolacímu soudu vytvořit dotčenému účastníkovi adekvátní prostor pro uplatnění jeho práv v rámci řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, a to např. tím, že by zamítavé, odmítavé nebo zastavovací usnesení soudu prvního stupně z tohoto důvodu zrušil, čímž by vytvořil prostor pro ochranu jeho práv možností podat odvolání proti jeho následnému vyhovujícímu usnesení.

15. Uvedené závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, na jehož podrobné odůvodnění Ústavní soud odkazuje, se vzhledem k obsahu derogačního důvodu promítají i do roviny základních práv účastníků řízení [srov. nález ze dne 9. února 2010 sp. zn. II. ÚS 2100/08, nález ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299), nález ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 2481/10 (N 248/59 SbNU 535)]. Vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu jim přitom nelze upřít relevanci ani v dané věci.

16. Poté, co odvolacísoud zakázal napadeným usnesením stěžovatelce zcizit předmětné nemovitosti, neměla možnost domáhat se přezkumu tohoto rozhodnutí žádným opravným prostředkem. Prostor pro uplatnění jejích námitek jí zároveň nebyl poskytnut ani před vydáním napadeného usnesení. Skutečnost, že stěžovatelce bylo doručeno usnesení č. j. 34 Cm 19/2010-142, nadepsané slovy "o návrhu na nařízení předběžného opatření", na tomto závěru nic nemění, byť na něj reagovala přípisem, kterým vyslovila souhlas "s výrokem krajského soudu č. j. 34 Cm 19/2010-133". Obsahem tohoto usnesení totiž byla výzva k vyjádření se ve věci samé, nikoliv k návrhu na nařízení předběžného opatření, jenž k němu ani nebyl přiložen. Je tedy zjevné, že ke zmínce o návrhu vedlejší účastnice došlo v předmětném usnesení pouze omylem, což nelze považovat za skutečnost odlišující danou věc od výše zmíněných situací, na které dopadají právní závěry obsažené především v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a sp. zn. II. ÚS 2100/08 (k tomu srov. usnesení ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 3333/10; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

17. Bylo povinností vrchníhosoudu zohlednit při svém rozhodování právní závěry obsažené ve výše uvedených nálezech. Ústavní soud připomíná, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/09 sice zrušil § 220 odst. 3 občanského soudního řádu až dnem 1. dubna 2011, výrokem III však pro takto vymezené mezidobí omezil jeho aplikovatelnost tím způsobem, že se "nevztahuje ... na usnesení, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno." Jinými slovy, se dané ustanovení nemá aplikovat v případech, "kdy by takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření, nebo kterým bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny." (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09, bod 40). Smyslem výroku III citovaného nálezu tedy bylo umožnit obecným soudům dostát své povinnosti ochrany základních práv a svobod, které by s ohledem na odklad vykonatelnosti musely být po přechodnou dobu účinnosti zrušeného ustanovení vědomě porušovány jeho aplikací.

18. Vrchnísoud měl tedy uvážit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by byla stěžovatelka vyrozuměna o návrhu na jeho nařízení ještě v průběhu odvolacího řízení, čímž by dostala prostor se k němu vyjádřit. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že takovýto postup není možný, měl v řízení dál postupovat takovým způsobem, aby dostál své povinnosti vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a umožnil stěžovatelce vyjádřit se k předmětnému návrhu jinou procesně relevantní formou. Na základě výroku III předmětného nálezu přitom mohl ochranu uvedeného základního práva poskytnout tím, že by za tímto účelem neaplikoval § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v té jeho části, která umožňuje zrušení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pouze z důvodů podle § 219a odst. 1 občanského soudního řádu. Výsledkem takovéhoto neaplikování by přitom nebylo nic jiného než zrušení napadeného rozhodnutí právě za tím účelem, aby stěžovatelka mohla mít možnost vyjádřit se k návrhu na nařízení předběžného opatření prostřednictvím odvolání se proti následnému usnesení krajského soudu, kterým bude v návaznosti na závazný právní názor vrchního soudu nařízeno předmětné předběžné opatření.

19. Ze všech těchto důvodů Ústavnísoud uzavírá, že v důsledku postupu vrchního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Toto základní právo je přitom podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva chráněno i čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09, bod 22), jenž byl napadeným usnesením rovněž porušen. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru