Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2043/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilá
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Dovolání
Poškozený
lhůta
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2043.16.1
Datum podání27.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 228, § 265f odst.2, § 265e

89/2012 Sb., § 2959


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2043/16 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezletilé B. G., 2) M. V. a 3) M. S., zastoupených JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016 č. j. 4 Tdo 1402/2015-97, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) obviněného Z. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť jsou názoru, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. 2 T 25/2015 vedlejšího účastníka 2), tj. obviněného Z. B. (dále jen "obviněný"), uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu uložil povinnost nahradit škodu poškozeným, a to stěžovatelce 1) ve výši 4 500 000 Kč, stěžovateli 2) ve výši 1 000 000 Kč, stěžovatelce 3) ve výši 2 000 000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Plzeň, ve výši 10 391 Kč. Poškozené stěžovatele 2) a 3) v souladu s § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě něhož Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 9 To 160/2015 podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Krajský soud mu za jednání vymezené ve skutkové větě rozsudku podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozeným, a to stěžovatelce 1) ve výši 4 500 000 Kč, stěžovateli 2) ve výši 1 000 000 Kč, stěžovatelce 3) ve výši 2 000 000 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Plzeň, ve výši 10 391 Kč. Poškozené stěžovatele 2) a 3) v souladu s § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněný následně napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným stěžovatelům 1) až 3), jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obviněný povinen nahradit poškozené stěžovatelce 1) nemajetkovou újmu ve výši 700 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozenou stěžovatelku 1) odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265m odst. 2 tr. řádu a § 265 tr. řádu poškozené stěžovatele 2) a 3) odkázal se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručená práva tím, že bez bližšího odůvodnění přehodnotil skutková zjištění obou soudů nižších stupňů a vlastní rozhodnutí založil na konstatování, že své nároky dostatečně nedoložili.

6. Stěžovatelé uvádějí, že peněžní prostředky, které jim pojišťovna již vyplatila, jsou povinni z převážné části vrátit, přičemž dále se musejí znovu obrátit na soud a o důvodnosti případné náhrady škody a nemajetkové újmy přesvědčovat jiné soudce.

7. Stěžovatelé mají za to, že Nejvyšší soud nedostál povinnosti státu poskytnout poškozeným ochranu traktovanou v nálezech Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3875/14 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu nepublikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443). Připomínají, že Ústavní soud v posledně zmíněném nálezu konstatoval, že "moderní stát ve své současné podobě demokratického právního státu má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci trestnou činností způsobených škod. [...] Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci náhradě škody na straně poškozeného. [...] Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu."

8. Podle stěžovatelů mínil Nejvyšší soud rozhodnout o celém nároku stěžovatelky 1), avšak formulací závazného právního názoru fakticky vyloučil možnost dosáhnout další náhrady podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Možnost domáhat se náhrady v občanskoprávním řízení by proto pro ni byla nejen zbytečně a neúměrně traumatizující, ale navíc jen čistě teoretická.

9. Nejvyšší soud podle stěžovatelů nedocenil povahu adhezního řízení ani možnost obviněného disponovat řízením, když nepovažoval zpětvzetí dovolání jen vůči výroku týkajícímu se náhrady škody a nemajetkové újmy za přípustné. Neměl-li Nejvyšší soud procesní prostor modifikovat přiznaná práva, nebyl povolán ani k tomu, aby odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Stěžovatelé dovozují, že nebyl-li výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy dovoláním napaden, umožňuje se Nejvyššímu soudu do něj zasáhnout jen ve dvou případech, z nichž ani jeden v posuzované věci nenastal: 1) dovoláním byl důvodně napaden výrok o vině, proto je třeba přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu a další výroky, které mají svůj podklad ve výroku o vině (§ 265i odst. 4 tr. řádu) a 2) náhradově škodový výrok obsahoval vady mající mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání, typicky tedy na správnost výroků o vině a trestu (§ 265i odst. 3 věta druhá tr. řádu).

11. Stěžovatelé namítají, že je-li podáno dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, posléze je však zčásti - a to ve vztahu k výroku o povinnosti obviněného nahradit jím způsobenou újmu - vzato zpět, pak při absenci výslovné zákonné úpravy umožňující rozhodujícímu soudu nepřihlížet k procesnímu úkonu, nebo překročit petit podání, či v zájmu spravedlnosti provést jiné změny napadeného rozhodnutí, a soud na takové částečné zpětvzetí nevezme zřetel, jde o zásah způsobilý porušit základní procesní principy. Jinými slovy, Nejvyšší soud podle stěžovatelů pochybil, pakliže pominul procesní úkon obviněného - částečné zpětvzetí dovolání -ao dovolání rozhodl v původně uplatněném rozsahu. Výklad podaný Nejvyšším soudem považují za formalistický a odporující obsahu spisu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 (N 63/61 SbNU 29)].

12. Posléze stěžovatelé interpretují § 2959 obč. zák. a uvádějí, že toto ustanovení zakládá jejich legitimní očekávání možnosti domoci se skutečně důstojného odškodnění za zaviněné usmrcení jejich blízkého. Ustálená judikatura Ústavního soudu požaduje, aby "přiznaná výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti" [např. nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499) či nález ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15]. V případě odškodnění újmy pozůstalých za usmrcení osoby blízké Ústavní soud považoval za přiměřené přiznání náhrady "v řádu miliónů korun".

13. Podle stěžovatelů Nejvyšší soud nedostál ani závěrům (pozn. nejde o závěry, jde o doporučení), které formuloval ve vlastní Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, a to zejména co do "pomyslné hodnoty zmařeného (byť neskončeného) lidského života". Nejvyšší soud zde odhadl hodnotu zmařeného lidského života na částku cca 10 000 000 Kč s tím, že za výjimečných okolností lze takovou náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšit až na dvojnásobek.

14. Má-li náhrada nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké plnit preventivní funkci, nemůže se dle názoru stěžovatelů pohybovat v částkách více než desetinásobně nižších oproti odškodněním přiznávaným v situacích újmy na zdraví a ztížení společenského uplatnění. V opačném případě totiž soudy svou rozhodovací činností škůdcům "vysílají jasný signál", že usmrcení je v civilním právu postihováno nesrovnatelně slabší sankcí oproti poškození zdraví.

15. Je třeba vzít v potaz, že soudy přiznávají odškodné "v řádech milionů korun" veřejně známým osobám za zásah do jejich osobnostních práv publikováním nepravdivých informací v médiích (kde jsou následky v osobní sféře nesouměřitelně nižší než v případě úmrtí osoby blízké), a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 1879/11 a nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491)].

16. Nejvyšší soud naznal, že základní rozpětí náhrad má činit 240 000 Kč až 500 000 Kč, přičemž tyto závěry - byť by samy o sobě nebyly neudržitelné - zcela neakceptovatelně uplatnil na jejich případ, kdy na jedné straně výslovně konstatoval existenci výjimečných okolností v případě stěžovatelky 1), přesto však rozhodl o několikanásobném snížení původně přiznané (a dokonce již vyplacené) náhrady. Částka přiznaná Nejvyšším soudem pak pouze minimálně převyšuje uvedené rozpětí, pročež není naplněna satisfakční ani preventivně sankční povaha předmětných institutů [srov. zejména nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), usnesení ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 438/14 či usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2223/13 a nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545)].

17. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí výslovně konstatoval existenci výjimečných okolností v případě stěžovatelky 1), když uvedl, že shledal "maximální naplnění požadovaných kritérií na její straně". Přesto však rozhodl o několikanásobném snížení původně přiznané (a dokonce již vyplacené) náhrady nemajetkové újmy. Částka přiznaná Nejvyšším soudem pak pouze o malou část převyšuje náhrady, které tentýž soud dle odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za adekvátní v případech, v nichž žádné zvláštní okolnosti shledány nejsou. V tomto ohledu je dle názoru stěžovatelů odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporné.

18. V případě stěžovatelů 2) a 3) Nejvyšší soud nedostál pravidlu, že musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1574/2015), neboť přehodnotil skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu tím, že pouze uvedl, že své nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy dostatečně nedoložili.

III.

Vyjádření k ústavní stížnosti

19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předeslal, že § 2959 obč. zák. považuje za ustanovení zahrnující vágní, těžko měřitelná kritéria, na něž může mít každý jedinec vlastní názory, které pak vzájemně mohou působit zcela protichůdně. Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že dostál nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545).

20. Nejvyšší soud obracel pozornost rovněž k § 265f odst. 2 tr. řádu, které výslovně zapovídá po uplynutí lhůty podle § 256e tr. řádu měnit mimo jiné rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno. Pojem "měnit" v sobě zcela jistě zahrnuje možnost dovolání zúžit. Nejvyšší soud proto v dané věci byl povinen vycházet z původního písemného znění dovolání obviněného, ve kterém též napadl výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozeným, takže rovněž musel správnost tohoto výroku v rozhodnutí soudů nižších stupňů přezkoumat.

21. K ústavní stížnosti se z vlastního podnětu vyjádřila rovněž obchodní společnost Allianz pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna"). Tvrdila, že jí náleží procesní postavení vedlejšího účastníka, o čemž by Ústavní soud měl usnesením rozhodnout. Obsahové těžiště jejího vyjádření představuje názor, že rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu jsou pro obviněného nepřiměřené, rozporné se zákonem, principem proporcionality, stávající soudní praxí a ve svém důsledku excesivní a pro obviněného likvidační, zatímco rozsudek Nejvyššího soudu je věcně správný.

22. Stěžovatelé v replice konstatovali, že Nejvyšší soud neuvedl nic nového nad rámec odůvodnění svého rozsudku, proto chybí argumentace, na kterou by mohli reagovat.

23. Stěžovatelé se dále vymezili proti požadavku pojišťovny, aby jí bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka, námitkou, že do řízení před Nejvyšším soudem nevstoupila a svá práva v řízení před obecnými soudy nehájila. Proto je nepřípustné, aby svými úkony zasahovala do řízení o ústavní stížnosti. Rozhodnutí Ústavního soudu nedeterminuje její práva ani povinnosti.

24. Ústavní soud se přiklonil k závěru, že pojišťovna nedoložila existenci svého nepochybného právního zájmu na výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti, tj. že by rozhodnutí Ústavního soudu mohlo mít konkrétní dopady do jejích práv (právních poměrů). Za podstatné přitom též považuje, že pojišťovna do řízení před Nejvyšším soudem nevstoupila. Jakkoli není vyloučeno, aby Ústavní soud rozhodl samostatným usnesením (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 a usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16), že konkretizovaným osobám postavení vedlejšího účastníka nepřiznává (srov. § 76 odst. 3 ve spojení s § 42 odst. 3 a § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), v daném případě postačuje dát tuto skutečnost najevo v odůvodnění usnesení, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti.

25. Ústavní soud nepovažoval za potřebné k vyjádření vyzvat obviněného, neboť toto podání by nemohlo mít vliv na výsledek řízení o ústavní stížnosti a lze předpokládat, že by nijak nepřispělo k dalšímu (hlubšímu) objasnění věci, než jak se s ní seznámil z připojeného spisu, ústavní stížnosti a vyjádření účastníka.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

26. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu [plnou moc k zastupování stěžovatelky 1) vystavila její poručnice - stěžovatelka 3)], a ústavní stížnost je přípustná [srov. níže předestřený výklad k nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 17.], neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

27. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

28. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelé od Ústavního soudu nepřípustně očekávají, že závěry Nejvyššího soudu podrobí instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

29. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy - zejména Nejvyšší soud - ve věci stěžovatelů dopustily takových pochybení, které by byly způsobilé založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejich právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

30. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

31. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu.

32. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelům již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

33. První okruh výhrad uplatňovaných stěžovateli se týká možností obviněného disponovat dovolacím řízením.

34. Podle ustálené judikatury změny dovolání podle § 265f odst. 2 tr. řádu je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e tr. řádu, změny provedené poté jsou již bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nebude přihlížet; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 7 Tdo 405/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. 11 Tdo 237/2016.

35. Ústavní soud usnesením ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 konstatoval, že Nejvyšší soud je po uplynutí lhůty k podání dovolání dovolatelem vymezeným rozsahem přezkumu napadeného rozhodnutí vázán.

36. Ústavní soud dal najevo, že je třeba souhlasit i s odkazem ve vyjádření Nejvyššího soudu na § 265h odst. 2 tr. řádu, podle něhož až po uplynutí dovolací lhůty předseda senátu soudu prvního stupně předloží spisy Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud musí rozhodovat za situace, kdy je již nezměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co představuje dovolací důvod.

37. Připustit protisměrný výklad, dovodil dále Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení, by v důsledku znamenalo připustit i takový stav, kdy po předložení věci Nejvyššímu soudu nebo dokonce v době jeho rozhodování bude někde mimo dosah Nejvyššího soudu (např. na poště, u soudu prvního stupně, u odvolacího soudu) podání, které je relevantní z hlediska určení rozsahu dovolání. Takový stav by znamenal značnou nejistotu. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu.

38. Jak se Ústavní soud opakovaně vyslovuje, smyslem právního institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, příp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399) a navazující judikaturu]. Není k dispozici úsudek, že by daná právní úprava a její aplikace Nejvyšším soudem z tohoto účelového vymezení nepřípustně vybočovala.

39. Nejvyšší soud tudíž nepochybil, když vycházel z § 265f odst. 2 tr. řádu, které vyložil tak, že dovolateli neumožňuje po uplynutí lhůty podle § 256e tr. řádu měnit mimo jiné rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, přičemž pojem "měnit" v sobě zahrnuje rovněž možnost dovolání zúžit.

40. Další okruh výhrad uplatňovaných stěžovateli se týká nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy.

41. V prvé řadě se Ústavní soud musí vyjádřit k tomu, že stěžovatelé mají stále možnost se k ochraně svých nároků v té části, v níž nebyli úspěšní v rámci adhezního řízení, obrátit na civilní soudy v občanském soudním řízení sporném. Tato okolnost však a priori nemá účinek ve formě nepřípustnosti ústavní stížnosti. Dle novější judikatury může totiž Ústavní soud výjimečně konstatovat porušení základních práv či svobod jednotlivce výrokem trestního soudu o nároku poškozeného [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 17.]. Ústavní soud z tohoto důvodu nemohl odmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost, což dal najevo výše, nýbrž musel posoudit, jestli jsou námitky vznesené stěžovateli alespoň potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení některého základního práva či svobody již v rámci trestního řízení. Dospěl ovšem k závěru, že ve věci stěžovatelů tomu tak není.

42. Stěžovatelé odvíjí své závěry o porušení základních práv a svobod z předpokladu, že požadovaná náhrada jim byla přiznána v nedostatečné výši [stěžovatelka 1)], či dokonce v adhezním řízení zcela odepřena [stěžovatelé 2) a 3)]. Byť ku podpoře závěru o tomto porušení stěžovatelé snáší celou řadu argumentů různého základu i závažnosti, takto vymezené porušení nepatří, aniž by Ústavní soud předjímal, zda k tomuto porušení došlo či nikoliv, potenciálně mezi taková, u nichž je nutno bezvýhradně trvat na tom, aby byla napravena již v dalším průběhu trestního řízení, a u nichž tedy není možno požadovat, aby se jejich nápravy stěžovatelé domáhali v řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelé spatřují v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu porušení zejména svého práva na soukromý a rodinný život ve výši přiznané částky na náhradě škody a nemajetkové újmy [resp. v případě stěžovatelů 2) a 3) v jejím nepřiznání] a potažmo v jejím odůvodnění. Nenamítají však relevantně, že by Nejvyšší soud zasáhl do tohoto či jiného jejich základního práva nebo svobody ještě jiným způsobem, nezhojitelným ani potenciálně pozdějším přiznáním vyšší částky v řízení ve věcech občanskoprávních.

43. Tím se liší nyní posuzovaná věc od odkazovaného nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), v němž Ústavní soud přistoupil k vydání vyhovujícího nálezu zejména proto, že trestní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil své přesvědčení, že jeden ze stěžovatelů se podílel na dopravní nehodě, při níž doznaly dosti závažné újmy na zdraví děti tohoto stěžovatele, v rozsahu 50 % [srov. body 23. a 24. nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)]. Porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny tak v odkazovaném případě Ústavní soud shledal nikoliv v samotném faktu nepřiznání části nároku, neboť v tomto rozsahu bylo možno dosáhnout nápravy jeho uplatněním v řízení ve věcech občanskoprávních, nýbrž právě v tomto závěru soudu, nadto podle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněného, který měl již sám o sobě citelný dopad do rodinného života stěžovatele, který tak byl orgánem veřejné moci de facto označen za původce újmy na zdraví svých dětí ve stejném rozsahu jako pachatel. Stěžovatelé, jak uvedeno výše, naproti tomu jediné porušení svých základních práv shledávají v nízké (či nulové) částce, jež jim byla na náhradě škody a nemajetkové újmy v adhezním řízení přiznána.

44. Ústavní soud podotýká, že tímto přístupem jsou poškození svým způsobem zvýhodněni oproti hypotetické situaci, v níž by o identickém nároku identickým způsobem rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Pakliže by totiž v občanském soudním řízení dospěl soud k názoru o tom, že uplatněné nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy jsou důvodné toliko zčásti, tedy z identického důvodu, z jakého v adhezním řízení nalézací soud nároky stěžovatelů nepřiznal v plné výši (popř. nepřiznal je vůbec), ve zbytku by jej zamítl se založením překážky věci rozsouzené. V adhezním řízení je - oproti tomu - mohl trestní soud toliko se zbytkem nároku odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a tedy v tomto rozsahu nebyl předmět řízení, resp. předmět nároku, rozhodnutím soudu dosud vyčerpán. V nepřiznaném rozsahu mají tedy stěžovatelé takto novou příležitost přesvědčit o důvodnosti svého nároku znovu civilní soud. Většinu (tvrzených) pochybení v adhezním řízení lze tudíž následně napravit právě v řízení občanskoprávním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), ale nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.

45. Dlužno poznamenat, že stěžovatelé nepolemizují se skutkovými závěry, k nimž dospěly obecné soudy stran inkriminovaného jednání obviněného, a ani jimi přijatou navazující trestněprávní kvalifikací. Neargumentují tudíž relevantně ve prospěch úsudku, že trestní řízení soudy zatížily v daných ohledech vadou spočívající v extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu a provedeného dokazování. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však ve věci stěžovatelů nedošlo, přičemž Nejvyšší soud ústavněprávně akceptovatelným způsobem vycházel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (rozdílný výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy vycházel z odlišného právního posouzení těchto závěrů).

46. Ačkoliv stěžovatelé napadají formálně celý výrok shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy, je zřejmé, že materiálně brojí toliko proti té jeho části, v níž byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních [stěžovatelce 1) Nejvyšší soud částečně vyhověl]. Jelikož soud v případném občanském soudním řízení nebude vázán odůvodněním rozhodnutí soudů v trestním řízení, může samostatně posoudit, zda se shoduje s trestními soudy v tom, že částka přiznaná v adhezním řízení postačuje, případně zda bude na místě, po zvážení všech relevantních kritérií, přiznat stěžovatelům ještě části či celé jejich dosud neuspokojené nároky, nebo nikoliv. Uvedené však Ústavní soud v této chvíli není povolán jakkoliv předjímat.

47. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudem uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudu v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

48. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru