Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 204/98Usnesení ÚS ze dne 11.11.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifik... více
Věcný rejstříkVyhoštění
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.204.98
Datum podání04.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 57

141/1961 Sb., § 259 odst.3

209/1992 Sb., čl. 8


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 204/98 ze dne 11. 11. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 204/98

Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.S.,

zastoupeného advokátem Mgr. D.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 5 To 65/98, spolu s návrhem na zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Řízení o návrhu na zrušení ust. § 139 odst. 1 tr. ř. se zastavuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která po odstranění formálních vad splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 30, § 31, § 34 odst. 1, 2, § 72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 1998 (sp. zn. 5 To 65/98), jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. října 1997 (sp. zn. 3 T 158/97) ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a ve smyslu ust. § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o uložení úhrnného trestu v trvání 7 roků, se zařazením do věznice s ostrahou a dále bylo nově rozhodnuto o uložení trestu vyhoštění.

Současně s podanou ústavní stížností stěžovatel navrhoval zrušení ust. § 139

odst. 1 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, s odůvodněním, že toto ustanovení trestního řádu spojuje nabytí právní moci rozsudku pouze se skutečností, že proti rozhodnutí již není možné podat odvolání. S ohledem na stávající praxi obecných soudů však dochází často k tomu, že písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí je doručováno obžalovaným, resp. odsouzeným až po uplynutí 60denní lhůty jako zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti. V tomto pak stěžovatel spatřoval porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) Evropské úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

Ve svém dalším podání adresovaném Ústavnímu soudu a doručeném dne 29. 7. 1998 stěžovatel svoji ústavní stížnost doplnil a vzal zpět svůj návrh na zrušení ust. § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodnutím obecného soudu, jímž bylo rozhodnuto o uložení trestu vyhoštění, došlo k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,

čl. 8 odst. 1, 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 písm. a), b) Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení citovaných ustanovení mezinárodních paktů a Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že trest vyhoštění mu byl uložen až v rámci odvolacího řízení, kdy již nebyla jiná soudní instance, která by mohla takovéto učiněné rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry odvolacího soudu, zejména v otázce uložení trestu vyhoštění.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a za jakých podmínek je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Pokud jde o tvrzená porušení uvedených článků mezinárodních paktů a Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo a svoboda tak, jak jsou v citovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a mezinárodních paktů zaručeny, a jak byly opakovaně Ústavním soudem v jeho judikatuře vyloženy.

Ze samotné ústavní stížnosti a spisového materiálu, který si Ústavní soud pro své rozhodnutí vyžádal, jednoznačně vyplývá, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodoval z podnětu odvolání státního zástupce a zákonným postupem (§ 259 odst. 3 tr. ř.) rozhodl o uložení jiného trestu než soud I. stupně. Respektoval-li obecný soud a Ústavní soud nezjistil, že by tomu tak nebylo, ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele a postupoval-li dle trestního řádu (zákonným postupem), nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto nezbývá, než tvrzení stěžovatele, uvedená v jeho ústavní stížnosti, hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudů obecných a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994, apod.).

Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná a tato zjevná neopodstatněnost plyne jak ze samotné povahy důvodů podané ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé a o návrhu na zrušení části zákona bylo rozhodnuto dle ust. § 67 odst. 1 zákona per analog.

Pokud jde o výtku stěžovatele stran 60denní lhůty ve vztahu k doručování rozhodnutí obecnéhosoudu, s ohledem na novelu zák. č. 182/1993 Sb., provedenou zák. č. 77/1998 Sb., nebylo nutno se touto námitkou věcně zabývat.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části zákona [§ 139 odst. 1 písm. a) tr. ř.], pak v této části ústavní stížnosti Ústavnísoud řízení zastavil z důvodů stanovených v ust. § 67 odst. 1 zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru