Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2030/09 #1Nález ÚS ze dne 26.04.2012Odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu a posouzení otázky zásadního právního významu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Bezdůvodné obohacení
dovolání/otázka zásadního právního významu
nájemné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 92/65 SbNU 237
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2030.09.1
Datum vyhlášení03.05.2012
Datum podání31.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 671

526/1990 Sb., § 5 odst.1

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 157 odst.2, § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Posouzení, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., plně přísluší dovolacímu soudu. To však tento soud nezbavuje povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit a respektovat právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Pokud dovolací soud postupuje v rozporu s těmito požadavky, dopouští se libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny a porušuje základní právo účastníka řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky, Hlavního města Prahy, zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. 4. 2012 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 2329/2007-109, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Narativní část

V řízení před obecnými soudy vystupovala stěžovatelka v pozici žalované; bylo jí přitom uloženo zaplatit žalobkyni určenou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakožto soudu dovolacího, stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýkala především to, že v něm vůbec nebyl zohledněn obsah stěžovatelkou podaného dovolání, a to z hlediska vymezení otázky zásadního právního významu. Dovolací soud se prý touto právní otázkou nezabýval, nijak ji ve svém usnesení nezohlednil a zabýval se právní otázkou zcela jinou, čímž připravil stěžovatelku o právo na řádné projednání její věci před soudem.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu konstatoval, že posouzení „zásadního významu“ právní stránky případu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je věcí nezávislého soudního rozhodování; posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů plně přísluší Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Zároveň je však Ústavní soud oprávněn přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

V daném případě dovolací soud tvrdil, že nebyla splněna podmínka dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spočívající v tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; argumentoval tím, že, „rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s konstantní judikaturou soudu“. Tento argument však byl zcela nepřiléhavý, neboť v rozhodnutích, která dovolací soud označuje za „konstantní judikaturu“, se ve skutečnosti řešily zcela jiné otázky, než je ta, kterou stěžovatelka nastolila v nynější věci. Bylo možno souhlasit s námitkou stěžovatelky, že se odpověď na předmětnou právní otázku v rozhodnutích nižších soudů v nynějším případě a v judikatuře Nejvyššího soudu (či v odborné literatuře) lišila.

Ústavněprávní relevanci měla také skutečnost, že dovolací soud porušil povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit, což je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujících libovůli při rozhodování. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu bylo kusé a nevystihovalo řádně podstatu řešeného problému. Pokud obecný soud takto postupuje, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny.

Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Naopak odmítl zrušit napadená rozhodnutí nižších soudů, neboť je na dovolacím soudu, aby řešil stěžovatelkou nastolenou otázku a aby v případě, že v postupu soudů nižších instancí shledá pochybení, zjednal nápravu sám.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2030/09 ze dne 26. 4. 2012

N 92/65 SbNU 237

Odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu a posouzení otázky zásadního právního významu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 2329/2007-109, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007 č. j. 13 Co 377/2006-90, 13 Co 378/2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2005 č. j. 23 C 128/2002-57, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit žalobkyni stanovenou částku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a N. M. jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 2329/2007-109 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2009, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 4 odst. 1, článkem 11 odst. 1, článkem 36 odst. 1, a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

2. Nejvyššímu soudu, jakožto soudu dovolacímu, vytýká stěžovatel především to, že ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil obsah stěžovatelem podaného dovolání z hlediska vymezení otázky zásadního právního významu, o niž v dané věci šlo. Dovolací soud se prý uvedenou právní otázkou vůbec nezabýval, nijak ji ve svém usnesení nezohlednil a zabýval se právní otázkou zcela jinou, čímž připravil stěžovatele o právo na řádné projednání jeho věci před soudem.

3. Pochybení nalézacího a odvolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že namísto toho, aby v občanskoprávním sporu rozhodly o výši bezdůvodného obohacení, o jehož vydání byl stěžovatel žalován, uložily tyto soudy stěžovateli jakousi "občanskoprávní sankci", která vůbec neodpovídá podstatě právního institutu bezdůvodného obohacení tak, jak je upraven občanským zákoníkem. Tyto soudy odmítly provést stěžovatelem navrhovaný důkaz - znalecký posudek o výši obvyklého nájemného za pronájem pozemku - a při určování výše bezdůvodného obohacení vycházely nesprávně z maximální hranice nájemného stanovené cenovým výměrem Ministerstva financí.

II.

4. Z obsahu ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků a vedlejší účastnice, z obsahu napadených rozhodnutí a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 128/2002, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

5. Před Obvodním soudem pro Prahu 1 probíhal pod sp. zn. 23 C 128/2002 občanskoprávní spor mezi žalobkyní N. M. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") a žalovaným hlavním městem Prahou (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o zaplacení částky 1 353 240 Kč. Zaplacení této částky je požadováno žalobkyní na žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaný užíval v období od 1. 5. 2001 do 30. 4. 2004 bez právního důvodu pozemek parc. č. 2360 v k. ú. Hostivař ve vlastnictví žalobkyně, tvořící součást rekreačního území tzv. Hostivařského lesoparku.

6. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2005 č. j. 23 C 128/2002-57 bylo žalobě vyhověno. Výši bezdůvodného obohacení určil nalézací soud jako ekvivalent nájemného zemědělské půdy, stanoveného výměrem Ministerstva financí na částku 30 Kč/m2/rok, což odpovídá při dané výměře pozemku částce 451 080 Kč za rok.

7. Prvoinstanční rozsudek napadl žalovaný odvoláním. V něm mj. zpochybnil výpočet výše bezdůvodného obohacení poukazem na to, že výše nájemného zemědělské půdy je ve výměru Ministerstva financí, o nějž se nalézací soud opírá, stanovena pouze jako maximální hranice nájemného. Podle názoru žalovaného mělo být určeno tzv. obvyklé nájemné. Při jednání před odvolacím soudem, konaném dne 7. 3. 2007, předložil žalovaný jím vyžádaný posudek znaleckého ústavu NOVOTA, a. s., kterým bylo obvyklé nájemné daného pozemku vypočteno částkou 9 578,70 Kč za rok.

8. Odvolací soud sice provedl důkaz posudkem znaleckého ústavu NOVOTA, a. s., avšak dospěl k závěru, že pro stanovení výše bezdůvodného obohacení není výše obvyklého nájemného rozhodná. Za relevantní pro určení výše nájemného pokládal odvolací soud částku 30 Kč/m2/rok, stanovenou výměrem Ministerstva financí. K námitce žalovaného, že jde toliko o maximální hranici ceny, uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku doslova: "Vydání bezdůvodného obohacení je třeba chápat jako občanskoprávní sankci za to, že je pozemek užíván bez jakéhokoli důvodu, a bylo pouze na žalobkyni, zda bude požadovat plnou náhradu či nikoli, přičemž byla limitována pouze uvedenou částkou 30 Kč za jeden metr čtvereční a rok. Pokud se rozhodla tuto částku požadovat, je třeba tento její požadavek respektovat." Rozsudkem ze dne 7. 3. 2007 č. j. 13 Co 377/2006-90, 13 Co 378/2006 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dva dovolací důvody:

a) Důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci") spatřoval dovolatel mj. v tom, že soudy první a druhé instance nesprávně posoudily podstatu právního institutu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku jako specifickou "občanskoprávní sankci", u které není třeba brát ohled na to, zda žalobcem požadovaná částka odpovídá obvyklé ceně za užívání věci. Stěžovatel uvedl, že ačkoliv ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že z titulu bezdůvodného obohacení má být za užívání pozemku bez právního důvodu vydána vlastníku pozemku částka odpovídající výši obvyklého nájemného, dospěly v této věci soudy prvního a druhého stupně k závěru, že určení výše odpovídajícího nájemného "je pouze na žalobkyni", přičemž tato výše je limitována toliko horní hranicí maximální ceny stanovené výměrem Ministerstva financí. Ve skutečnosti, že judikatura obecných soudů posuzuje tuto otázku nejednotně, spatřoval odvolatel argument pro úsudek, že jím vymezená otázka "principu určování výše rozsahu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku" má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolací soud by se k ní měl vyslovit.

b) Důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ("řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci") spočívá podle dovolatele v tom, že soudy prvního a druhého stupně nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro stanovení výše bezdůvodného obohacení a neprovedly k této otázce navrhované důkazy, resp. k provedenému důkazu (posudku znaleckého ústavu NOVOTA) vůbec nepřihlédly.

10. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 2329/2007-109 dovolání podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., "neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s konstantní judikaturou soudu".

III.

11. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 30. 9. 2009 odkázal na svou argumentaci uvedenou v napadeném usnesení.

13. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 2009 rekapituluje dosavadní průběh řízení a setrvává na argumentech uvedených v napadeném rozhodnutí. Zdůrazňuje zejména, že stanovená výše plnění byla odvozena od cen platných pro nájem zemědělské půdy podle výměru Ministerstva financí. Soud vyšel z maximální částky 30 Kč za m2, protože ji "pokládal za občanskoprávní sankci postihující žalovaného za to, že pozemek ve vlastnictví žalobkyně fakticky užívá bez jakéhokoli právního důvodu". Soud prý "v tomto směru respektoval vůli žalobkyně, která se rozhodla od žalovaného tuto částku jako bezdůvodné obohacení požadovat".

14. Obvodní soud pro Prahu 1 nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.

15. Vedlejší účastnice ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 14. 10. 2009 popisuje, jakým způsobem se dotyčný pozemek, patřící její rodině, stal v roce 1964 součástí lesoparku Hostivař. Protože žalovaný prý "pozemek odcizil ..., nemůže se dovolávat snížení nájemného". Určení výše náhrady ve výši horní hranice stanovené výměrem Ministerstva financí pokládá vedlejší účastnice za souladné "s principem spravedlivé náhrady". V dodatečném vyjádření ze dne 27. 10 2009 poukazuje na to, že v analogické věci sp. zn. II. ÚS 97/03 Ústavní soud ústavní stížnost podanou hlavním městem Prahou odmítl. V dalším vyjádření ze dne 24. 8. 2010 vedlejší účastnice doplňuje skutkové údaje o konstatování, že "Rada zastupitelstva hl. m. Prahy" přijala dne 13. 1. 1998 usnesení č. 21, podle něhož stanovila roční nájemné za nájem svých pozemků částkou 30 Kč/1 m2; jestliže tedy stěžovatel sám pronajímá své pozemky za tuto pevnou cenu, bylo by prý nelogické, aby v případech, kdy je v pozici nájemce, bylo nájemné nižší. Vedlejší účastnice nesouhlasí se stěžovatelovou námitkou, že dovolací soud odůvodnil své odmítavé rozhodnutí velmi stručně, a tudíž nedostatečně; protože dovolací soud odkázal na obsáhlou judikaturu v analogických věcech, bylo by prý opakování dřívější argumentace "naprostým formalismem".

16. Stěžovatel ve své replice ze dne 30. 7. 2010 zaujímá stanovisko k podaným vyjádřením účastníků a vedlejší účastnice, přičemž setrvává na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti. Některé části vyjádření vedlejší účastnice pokládá stěžovatel za nové důkazní návrhy; k tomu podotýká, že dodatečné dokazování až v řízení před Ústavním soudem, jímž by se měla napravit absence dokazování v předchozím řízení před obecnými soudy, je "zcela vyloučeno".

IV.

17. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl všemi účastníky a vedlejšími účastníky poskytnut (zčásti konkludentně) a věc bylo možno dostatečně posoudit na podkladě spisového materiálu; proto bylo od ústního jednání upuštěno.

V.

18. Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

19. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

20. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny může ze strany obecných soudů docházet mimo jiné formou zjevných interpretačních excesů určité vyšší míry závažnosti - např. výkladem a aplikací právních předpisů, jež nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, resp. jsou výrazem zjevného neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, anebo jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K porušení tohoto základního práva na soudní ochranu dojde také tehdy, jestliže obecný soud neodůvodní své rozhodnutí vůbec nebo zcela nedostatečně nebo jestliže se v odůvodnění náležitě nevypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi.

21. Právě k takovému pochybení ústavněprávní relevance v této věci došlo.

22. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je zdůvodněno mj. tím, že není naplněna podmínka podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ("napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam"), "neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s konstantní judikaturou soudu".

23. K tomu lze poznamenat:

Ústavní soud setrvává na své konstantní judikatuře, z níž vyplývá, že "posouzení ,zásadního významu' právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů" [k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95 ze dne 23. 8. 1995 (U 19/4 SbNU 345), nález ve věci sp. zn. III. ÚS 104/96 ze dne 19. 9. 1996 (N 84/6 SbNU 105), nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001 (N 170/24 SbNU 261), usnesení ve věci III. ÚS 338/04 ze dne 14. 9. 2004 a další; veškerá tato i dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz].

24. Zároveň však Ústavní soud vždy dodává, že je oprávněn přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

25. V tomto případě pochybil dovolací soud tím, že se vůbec nezabýval a nevypořádal s otázkou, kterou mu dovolatel předložil k posouzení, tj. otázkou "principu určování výše rozsahu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku". Dovolatel upozornil na to, že předchozí ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že z titulu bezdůvodného obohacení má být za užívání pozemku bez právního důvodu vydána vlastníku pozemku částka odpovídající výši obvyklého nájemného, zatímco v jeho věci dospěly soudy prvního a druhého stupně k závěru, že pro určení výše odpovídajícího nájemného je rozhodná toliko výše nároku uplatněná žalobkyní, přičemž tato výše je prý limitována toliko horní hranicí maximální ceny stanovené výměrem Ministerstva financí.

26. Dovolací soud v rozhodnutí tvrdí, že není splněna podmínka podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spočívající v tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; argumentuje tím, že, "rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s konstantní judikaturou soudu". Tento argument je však zcela nepřiléhavý. V rozhodnutích, která dovolací soud označuje za "konstantní judikaturu" (v rozsudku Nejvyššího sp. zn. 33 Odo 396/2004, v usnesení téhož soudu sp. zn. 33 Odo 1064/2005, v usnesení sp. zn. 32 Odo 872/2003), se ve skutečnosti řeší zcela jiné otázky, než je ta, kterou dovolatel nastolil v nynější věci. V uvedených věcech byla posuzována především otázka, zda obci, která prohlásila pozemky v cizím vlastnictví za veřejné prostranství užívané obyvateli obce jako park, vzniká bezdůvodné obohacení a zda je obec povinna zaplatit vlastníkovi pozemku nájemné. Soudy v těchto věcech zodpověděly tuto otázku kladně - je však třeba dodat, že výši finančního ekvivalentu bezdůvodného obohacení stanovily soudy podle principu obvyklého nájemného, vyčísleného znalcem. Z uvedeného je zřejmé, že ve věcech, na něž odkazuje Nejvyšší soud, nebyl problém, jaká má být výše nájemného, coby ekvivalentu bezdůvodného obohacení, vůbec řešen, resp. byl použit způsob určení obvyklého nájemného, jehož se dovolává stěžovatel; způsob určování výše nájemného podle cenového výměru Ministerstva financí nebyl ve zmíněných sporech vůbec zvažován.

27. Je přitom třeba dodat, že námitka, uplatňovaná žalovaným v průběhu civilního sporu - totiž že ve výměru Ministerstva financí je regulovaná cena stanovena pouze jako maximální hranice nájemného, nikoliv jako závazná pevná cena - je plně oprávněná. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, jsou ceny určeného druhu zboží stanoveny cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální. Výměry Ministerstva financí vydané v rozhodné době (č. 01/2001, č. 01/2002) stanovily roční nájemné za nájem pozemků vždy toliko jako ceny maximální, což ovšem znamená, že je možno určit v konkrétním případě i nižší nájemné.

28. Je třeba přitakat námitce stěžovatele, že názory na to, jak určovat výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu, totiž buď jako ekvivalent obvyklého nájemného, nebo jako fixní nájemné určené vlastníkem pozemku v limitech určených cenovým výměrem Ministerstva financí, se v judikatuře Nejvyššíhosoudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2578/98, 25 Cdo 845/99, 25 Cdo 2715/2002, 25 Cdo 2715/2002) a v judikatuře nižších soudů, představované rozhodnutími v nynější kauze, liší. Právní nauka zastává názor, že má jít o ekvivalent obvyklého nájemného (viz např. Švestka, J., Jedlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník, Komentář. 10. vyd. Praha: C. H. Beck 2006, str. 824). Dovolatelem uplatněný požadavek, aby se k této otázce vyslovil dovolací soud, je z hlediska subjektivního základního práva na soudní ochranu zcela legitimní.

29. Ústavněprávní relevanci má rovněž skutečnost, že dovolacísoud porušil povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit, což je jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování [viz plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 71 odůvodnění]. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu je kusé a nevystihuje řádně podstatu řešeného problému. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

30. Ústavnísoud vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhu stěžovatele zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

31. S odvoláním na subsidiaritu ústavněprávní ochrany však Ústavnísoud neshledal důvod k tomu, aby přikročil též ke kasaci rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jak stěžovatel navrhoval. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem Nejvyššího soudu [srov. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Je tedy na dovolacím soudu, aby řešil stěžovatelem nastolenou otázku a aby v případě, že v postupu soudů nižších instancí shledá pochybení, zjednal nápravu sám. Návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 byl proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnut.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru