Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2029/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2029.14.1
Datum podání13.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 16, § 24


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2029/14 ze dne 5. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jaroslavy Moravcové, zastoupené Mgr. Blankou Moravcovou, advokátkou, AK se sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9, č.p. 81, 533 54 Pardubice- Rybitví, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2014 č. j. 22 Co 552/2013-355 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 4. 2013 č. j. 5 C 206/2005-310, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (přičemž rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2014 označila nesprávně jako č. j. 22 Co 552/2012-355), vydaná v řízení o náhradu škody.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 10. 4. 2013 rozsudkem č. j. 5 C 206/2005-310 Okresní soud v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") žalované stěžovatelce uložil na základě ustanovení § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, povinnost zaplatit žalobkyni, tj. společnosti Synthesia, a. s., se sídlem v Pardubicích, ve stanovené lhůtě částku 49 701,67 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 36 848,73 s přísl. žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a nákladech České republiky (výrok IV). V odůvodnění nalézací soud poukázal na průběh a výsledky řízení sp. zn. 6 C 123/2002, konaného před ním v jiné věci žalobkyně zastupované stěžovatelkou jako advokátkou, a v níž bylo v důsledku nečinnosti stěžovatelky rozhodnuto rozsudkem pro uznání, jímž byla žalobkyně zavázána zaplatit žalobci částku 80 959 Kč s příslušenstvím, což byla částka o 49 701,67 Kč vyšší (jak bylo zjištěno znaleckým posudkem), než jakou by byla při řádném zastupování v řízení ve věci sp. zn. 6 C 123/2002 žalobkyně povinna žalobci zaplatit.

Dne 27. 2. 2014 rozsudkem č. j. 22 Co 552/2013-355 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky pouze do výroku I a závislých výroků III a IV, rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 5 C 206/2005-310 v části odvolání napadeného výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni částku 36 857,67 s přísl. do zaplacení, potvrdil (výrok I), a v části odvoláním napadeného výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni 12 844 Kč s přísl. do zaplacení, a ve výrocích III a IV, změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení 12 844 Kč s přísl. do zaplacení, zamítl, rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem a nákladech České republiky (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání (podané jen proti výrokům I, III a IV) bylo částečně důvodné. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými a částečně právními závěry nalézacího soudu, zopakoval část dokazování (závěry znaleckého posudku na č. l. 269 a 270) a jednotlivé nároky žalobkyně nově posoudil.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení základního práva dle čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecným soudům vytkla, že "se vůbec nezabývaly námitkami promlčení" a polemizovala s jejich posouzením skutkových zjištění. Polemizovala též se závěry znaleckého posudku Ing. Jiřího Nováka a tím, že soudy zahrnuly do celkové škody i náklady právního zastoupení. Podle názoru stěžovatelky "[s]oudy při svém rozhodování několikrát porušily příslušná ustanovení zejména z. č. 40/1964 Sb. v platném znění a občanského soudního řádu a to zjevně v neprospěch stěžovatelky jako advokátky."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním posouzením její věci nalézacím soudem a odvolacím soudem.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však Ústavní soud neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Ústavní soud připomíná, že v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti výhrady stěžovatelky proti postupu nalézacího soudu měly a mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení, a tomuto požadavku měla být přizpůsobena i struktura její ústavněprávní argumentace. Jelikož v ústavní stížnosti takto stěžovatelka nerozlišovala, její výhrady vůči rozhodnutí nalézacího soudu nebylo možno akceptovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru