Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2027/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
exekutor
odměna
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.2027.20.1
Datum podání18.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89

330/2001 Sb.

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2027/20 ze dne 19. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého nám. 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2020 č. j. 20 Co 11/2020-30, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl usnesením ze dne 5. 11. 2019 č. j. 79 Nc 1685/2009-21 o zastavení exekuce vedené stěžovatelem, jako pověřeným soudním exekutorem, a současně výrokem III. tohoto usnesení rozhodl, že se mu nepřiznává náhrada nákladů exekuce. Městský soud dovodil nedostatek pravomoci rozhodce, který vydal předmětný exekuční titul - rozhodčí nález, a zastavil tak exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění.

3. K odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením, napadeným touto ústavní stížností, usnesení městského soudu. Krajský soud zjistil, že exekuce byla pravomocně nařízena dne 1. 10. 2009 podle rozhodčího nálezu sepsaného rozhodcem Mgr. Ondřejem Skalkou v Praze dne 30. 4. 2009 sp. zn. E/2008/06471. Krajský soud vycházel z toho, že při zastavení exekuce nahradí náklady účastníků podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ten, který zastavení zavinil. Při rozhodování o nákladech exekuce neshledaly městský soud ani krajský soud zavinění na straně některého účastníka řízení. Oprávněná při podání exekučního návrhu dne 2. 7. 2009 totiž byla v dobré víře ve správnost svého postupu vůči povinnému vedoucímu k vydobytí nároku vyplývajícího ze vzájemného závazkového vztahu, přičemž o kvalitách předkládaného exekučního titulu nebyl důvod pochybovat. Oprávněné nebylo možno vytknout, že nepředjímala změnu soudní judikatury a svá práva z rozhodčího nálezu realizovala nuceným vymáháním. Krajský soud poukázal na nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861), ve kterém Ústavní soud "uzavřel, že rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je okamžik vydání usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, tedy den 11. 5. 2011". Podle krajského soudu si nejpozději ke dni uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, k němuž došlo 20. 10. 2011, oprávněné subjekty musely být vědomy skutečnosti, že z příslušných důvodů neplatné rozhodčí doložky nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Proto si ani oprávněná při zahájení exekučního řízení dne 2. 7. 2009 nemohla být vědoma rizika možného zastavení exekuce pro absenci vykonatelného exekučního titulu; nelze tudíž na její straně spatřovat zavinění zastavení exekuce, pro které by ji měla být uložena náhrada nákladů exekuce.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel zejména namítá, že napadené usnesení je ve výroku, jímž mu nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce, v rozporu s kogentním ustanovením § 3 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Z tohoto ustanovení podle stěžovatele původně vycházel i Ústavní soud ve svých rozhodnutích o tom, že náhrada nákladů exekutora musí být zajištěna. Napadeným rozhodnutím tak měl být v důsledku porušen princip nezávislosti exekutorů. Stěžovatel poukazuje na to, že v jeho případě nejde o situaci, v níž zákonné nároky soudního exekutora nebyly fyzicky uspokojeny např. z důvodu nemajetnosti povinného nebo jeho úmrtí, ale o soudní odepření zákonem zaručeného práva na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce. Stěžovatel se domnívá, že ani neměl možnost pokusit se o uspokojení svých nároků, jelikož mu nebyly přiznány.

5. Krajský soud údajně dále pominul, že byl-li povinný v exekučním řízení úspěšný, měl by náklady exekuce nést oprávněný. Odůvodnění napadeného usnesení má proto být vnitřně rozporné. Podle stěžovatele je sice pravdou, že oprávněný nemohl předvídat změnu judikatury mající za následek neplatnost rozhodčí doložky, nicméně ji podle stěžovatele nešlo ani zcela vyloučit, jelikož se příslušná judikatura rychle a podstatně vyvíjí. Oprávněný přitom má údajně s rozhodčími doložkami velkou zkušenost a je v této oblasti poměrně erudovaný; nadto vedl exekuci i po 20. 10. 2011, od kdy musel být obeznámen s judikaturou v oblasti rozhodčích doložek. Nynější oprávněná osoba však na základě postoupení pohledávky vstoupila do řízení až v roce 2019, čímž se krajský soud nezabýval. Krajský soud též nezohlednil recentní judikaturu ve věcech zavinění zastavení exekučního řízení oprávněným, k čemuž stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841). Podle této judikatury má být v obdobných případech údajně zavinění zastavení exekuce na straně oprávněného, který "nezachoval potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále když přistoupil k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými; a jednak při provádění exekuce [...]".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl posuzovat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích též opakovaně zdůraznil, že exekutor nemusí mít vždy zajištěnu náhradu nákladů exekuce (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3152/16 nebo ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1431/16). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám (srov. usnesení ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2400/17, ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17 nebo ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11). Již v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983 ve věci van der Mussele proti Belgii č. 8919/80 bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17 nebo výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11). Z uvedeného též plyne, že použití a význam stěžovatelem poukazovaného § 3 odst. 1 exekučního řádu nejsou v kontextu naznačených ústavněprávních kautel bezbřehé; v opačném případě, při nepochybné náhradě nákladů řízení exekutorovi by tyto náklady nelogicky mohl nahrazovat i účastník, který zastavení řízení nezavinil.

11. Vyjma polemik, které jsou převážně bezvýznamné (např. obeznámenost oprávněného s problematikou rozhodčích doložek) nebo byly v napadeném usnesení a shora uvedenými postuláty vyvráceny (činnost exekutora vždy za úplatu nebo údajná nemožnost pokusit se o uspokojení svých nároků), stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém však byla situace od nyní posuzované věci poněkud odlišná. Nálezem Ústavní soud zrušil mimo jiné i rozhodnutí stěžovatele samotného, kterým byla zastavena exekuce a povinnému bylo uloženo nahradit náklady exekuce. Tato exekuce přitom byla zastavena na návrh povinného, který shledal nedostatek pravomoci rozhodce vydat exekuční titul, a to se souhlasem oprávněné. Stěžovatelem citovaná pasáž nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17 (viz výše bod 5 in fine) totiž pokračuje konstatováním, že "návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněné s tímto návrhem povinného na zastavení exekuce lze vyvozovat (předpokládat) její obeznámenost s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců". Dané okolnosti však ve zde napadeném rozhodnutí nebyly přítomny, pročež nelze závěry citovaného nálezu bez dalšího "mechanicky" použít, natož vyvozovat zavinění zastavení exekuce oprávněnou.

12. V nyní posuzované věci dospěl městský soud k nutnosti zastavit řízení z úřední činnosti, a to na základě sdělení stěžovatele o vstupu jiné oprávněné osoby do řízení. Stěžovatel sám si proto mohl a měl být vědom závěrů judikatury majících za následek neplatnost rozhodčí doložky, přičemž v tomto ohledu žádných kroků neučinil. Opačný náhled obecných soudů, zastávaný stěžovatelem, by znamenal, že výkon činnosti stěžovatele je prakticky bezrizikový a za každých okolností lze oprávněnému nebo povinnému uložit nahradit exekutorovi náklady exekuce.

13. Krajský soud dostatečně a srozumitelně odůvodnil, že oprávněná byla v dobré víře v platnost rozhodčí doložky a pravomoc rozhodce; Ústavní soud neshledal nepřezkoumatelnost daného odůvodnění ani jiný ústavněprávní nedostatek. K námitce, že se krajský soud nezabýval vstupem nabyvatele pohledávky za povinným do řízení lze toliko uvést, že není zřejmé, proč tak měl podle stěžovatele činit, byla-li právě v návaznosti na sdělení stěžovatele o změně účastníka na straně oprávněné exekuce městským soudem zastavena.

14. Na posuzovanou věc se proto plně uplatní výše uvedená hlediska, podle nichž nemusí být exekutorovi v odůvodněných případech vždy přiznána náhrada nákladů exekuce, jak ostatně dovodily i obecné soudy na základě ústavně souladného použití § 89 ex. řádu (neboť nelze uložit náhradu nákladů exekuce účastníku, který její zastavení nezavinil). Stejně tak ze své povahy tato věc, týkající se pouze "nákladového" výroku rozhodnutí obecného soudu, nedosahuje požadované ústavněprávní intenzity, v jejímž rámci by Ústavní soud mohl shledat porušení základních práv či svobod.

15. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony, při uplatnění ústavních principů a hodnotových východisek. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).

16. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Radovan Suchánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru