Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2017/16 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
dovolání/přípustnost
Cena
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.2017.16.1
Datum podání24.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 436 odst.1 písm.c, § 437, § 439

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.1, § 239


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2017/16 ze dne 29. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti " MIMO, veřejné obchodní společnosti", sídlem Horoměřická 2316/4, Praha 6, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 23 Cdo 5234/2015-206, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2015 č. j. 4 Cmo 175/2014-166 a rozsudku Městského soudu v Praze dne 8. dubna 2014 č. j. 37 Cm 36/2010-137, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti VND Hataš, s. r. o., sídlem Krátká 1449, Přelouč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále že bylo porušeno její vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce (jako žalované) byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (jako žalobkyni) částku 194 374,60 Kč s příslušenstvím; tato částka představuje nárok na slevu z kupní ceny z důvodu vady na zboží (nákladního automobilu), které bylo předmětem kupní smlouvy mezi stěžovatelkou (jako prodávající) a vedlejší účastnicí řízení (jako kupující), jenž odpovídá § 439 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Tento rozsudek byl vydán poté, co byl zrušen první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2011 v této věci, jímž bylo rozhodnuto, že nárok vedlejší účastnice je co do základu důvodný.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve zrušujícím usnesení ze dne 12. 9. 2012 uvedl, že ve věci nebyla posuzována správnost postupu vedlejší účastnice řízení z hlediska úpravy obsažené v § 436 a násl. obchodního zákoníku, zejména z hlediska uplatnění nároku na slevu z kupní ceny. Druhý, nyní napadený rozsudek soudu prvního stupně pak již odvolací soud k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil jako věcně správný.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, když dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelkou uplatněných námitek nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, tzn. nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve shrnula skutkové pozadí posuzovaného sporu, jakož i předcházející průběh řízení před soudy. Poukázala na to, že v dovolání vymezila jako důvod dovolání skutečnost, že odvolací soud (převzav odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) při posouzení věci shledal důvodným žalovaný nárok z titulu uplatnění nároku na slevu z kupní ceny a shledal správnou také výši nároku podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, tedy správně určenou právní normu (obsaženou v obchodním zákoníku) nesprávně vyložil a rovněž nesprávně aplikoval; věc tak byla rozsouzena v rozporu s hmotným právem.

6. Stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně a odvolací soud přisoudily vedlejší účastnici řízení žalovanou částku z titulu práva z odpovědnosti za vady, konkrétně jako slevu z kupní ceny podle § 436 odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku. Pro závěr, že smlouva byla porušena podstatným způsobem, není dle stěžovatelky v řízení žádná opora, do úvahy mohlo dle jejího názoru přicházet pouze právo vedlejší účastnice z nepodstatného porušení smlouvy podle § 437 obchodního zákoníku. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastnice řízení neuplatnila právo z odpovědnosti za vady, nýbrž právo na náhradu škody, což je v rozporu s pravidlem, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároku z vad zboží podle § 436 a 437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu (§ 440 odst. 2 obchodního zákoníku). Stěžovatelka se rovněž (jak lze zřejmě dovozovat z obsahu ústavní stížnosti) neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, který aproboval výši slevy určené podle § 439 odst. 1 obchodního zákoníku jako rozdílu mezi hodnotou zboží bez vad a hodnotou vadného díla, když k určení této výše vyšel ze znaleckého posudku.

7. Podle stěžovatelky je evidentní, že podstata věci je založena na právním posouzení hmotněprávního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, konkrétně na posouzení uplatnění práva z odpovědnosti za vady (s volbou nároku: sleva z kupní ceny) a náhrady škody spočívající v součtu nákladů vynaložených na výměnu části koupené věci. Dovolací soud její dovolání odmítl, místo aby vyřešil právní otázku, zda soudy nižších stupňů rozhodly na základě správné interpretace zákona, kterou stěžovatelka v dovolání nastolila. Tím Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces.

8. Podle stěžovatelky krajský soud a vrchní soud přiznaly vedlejší účastnici právo na slevu z kupní ceny, ačkoli vedlejší účastnice se nepřípustně (§ 440 odst. 2 obchodního zákoníku) domáhala náhrady škody spočívající v nákladech na svévolnou výměnu části koupené věci, ač jí takové právo nepřísluší. I kdyby měla právo na slevu z kupní ceny, nemohlo by toto právo odpovídat částce rovnající se nákladům spojeným se svévolnou výměnou části koupené věci. Právo vedlejší účastnice odpovídající povinnosti stěžovatelky uložené jí soudem přitom vůbec nevzniklo. Krajský soud a vrchní soud tak podle stěžovatelky porušily její vlastnické právo.

9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 6. 2016 stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 301/09 (N 26/56 SbNU 289), který je dle jejího názoru k předmětné věci zcela přiléhavý.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

12. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto, protože stěžovatelka nevymezila (když rozporovala oprávněnost žalovaného nároku jakožto slevy z kupní ceny) žádné z požadovaných kritérií jeho přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. Dovolací soud též neshledal uplatněné námitky (nedostatečné zjištění a nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů, nezjištění podmínek pro výši slevy z kupní ceny vozidla) způsobilými k založení přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

13. K tomu je nutno uvést, že posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující podmínky přípustnosti dovolání vymezené v § 237 o. s. ř., náleží pouze dovolacímu soudu (srov. § 239 o. s. ř.). Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť dle jejího názoru bylo jí podané dovolání přípustné, Ústavní soud se s ohledem na své postavení zaměřil na to, zda napadené rozhodnutí nevykazuje znaky protiústavnosti (např. libovůle, nedostatek odůvodnění či jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť jen v takovém případě by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit. Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.

14. Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání v hranicích daných mu ustanovením § 237 o. s. ř. Aby mohlo být dovolání shledáno přípustným, dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a dále musí vymezit důvod dovolání, tj. takovou právní otázku (otázky), na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a jejíž vyřešení zároveň pokládá za nesprávné (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.). Dospěl-li dovolací soud v rámci uvedeného posuzování k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání splněny nejsou, když stěžovatelka v dovolání nepředložila žádnou konkrétní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., a současně, že další uplatněné námitky nemohly bez dalšího založit přípustnost dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nelze takové závěry dovolacího soudu považovat za porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Z hlediska dalšího postupu Ústavního soudu tato nejasnost v rozlišení předpokladů přípustnosti a následném jejich odůvodnění v rozhodnutí dovolacího soudu (sub 4) mohla mít jen ten význam, zda se tím pro Ústavní soud otevírá možnost následně přezkoumat napadená rozhodnutí městského a odvolacího soudu meritorně (byl-li splněn předpoklad řádného vyčerpání dovolání), nebo takové hodnocení odmítnout pro nepřípustnost (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Ústavní soud, rovněž s ohledem na dovolacím soudem zvolenou formu senátního rozhodnutí (§ 243c odst. 2 o. s. ř.), se přiklonil k první možnosti, tedy nedůvodnosti dovolání (procesní předpoklad byl tedy naplněn).

15. Ve vztahu k napadeným rozsudkům městského soudu a soudu odvolacího je pak nutno konstatovat, že výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv, případně pokud pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takového pochybení se soudy při posouzení oprávněnosti žalovaného nároku podle Ústavního soudu nedopustily; posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, navíc vedenou jen v rovině práva tzv. podústavního. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat ústavní stížností konfrontovaný právní názor z hlediska jeho "správnosti". Pokud stěžovatelka požaduje přehodnocení závěrů těchto soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší (sub 11). V projednávané věci tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval, když zároveň námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení, byly v napadených rozhodnutích řádně vypořádány. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/09, v němž byl posuzován skutkově i právně odlišný případ závazku vzniklého nikoli na základě právního úkonu (zde kupní smlouvy), nýbrž z bezdůvodného obohacení.

16. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních práv, jež stěžovatelka namítala. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru