Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2016/09 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/nedoplatek
daň/správce daně
platební výměr
správní rozhodnutí
Prekluze
daňová kontrola
Správa daní a poplatků
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2016.09.1
Datum podání30.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4, § 109 odst.3, § 109 odst.2

337/1992 Sb., § 16, § 47


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2016/09 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem AK se sídlem Havlíčkovo nám. 1963, 580 01 Havlíčkův Brod, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2009 č. j. 7 Afs 30/2009 - 129, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. července 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2009 č. j. 7 Afs 30/2009 - 129, a to pro porušení článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2 a článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Ledči nad Sázavou ze dne 9. srpna 2006 č. j. 22566/06/225970/8966 byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 576 000,- Kč. Uvedený dodatečný platební výměr napadl stěžovatel odvoláním. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. května 2005 č. j. 8075/07-1102-709598 bylo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru zamítnuto. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně napadl stěžovatel správní žalobou. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. prosince 2008 č. j. 31 Ca 138/2007 - 104 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. dubna 2009 č. j. 7 Afs 30/2009 - 129 kasační stížnost stěžovatele zamítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho vlastnického práva, neboť v jeho právní věci došlo k překročení lhůty k vyměření daně; stěžovateli vznikla tvrzená daňová povinnost ke dni 31. prosince 2001 a tříletá lhůta pro vyměření daně uplynula dne 31. prosince 2004. Finanční úřad v Ledči nad Sázavou zahájil kontrolu zdaňovacího období roku 2001 až dne 22. září 2005 a dne 9. srpna 2006 vydal dodatečný platební výměr, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 576.000,- Kč. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná), ke kterého stěžovatel dovozuje, že zákonem stanovená lhůta pro zánik práva doměřit daň se má počítat již od konce roku, za který se daňové přiznání podává, tedy v případě stěžovatele ke dni 31. prosince 2001 a nikoliv až od konce roku, ve kterém se daňové přiznání podává.

Stěžovatel je toho názoru, že daňová kontrola byla zahájena po zákonem stanovené lhůtě dne 22. září 2005 a byla ukončena dne 9. srpna 2006 vydáním dodatečného platebního výměru, který byl vydán po lhůtě stanovené zákonem o správě daní a poplatků. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli neústavním způsobem stanovena daňová povinnost zatěžující jeho majetek a došlo tak v konečném důsledku k porušení jeho vlastnického práva, které požívá ústavní ochrany podle článku 11 odst. 1 Listiny.

III.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu k projednávané věci.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 18. listopadu 2010 uvedl, že se v napadeném rozsudku vypořádal - v souladu s dispoziční zásadou - se všemi stížními body obsaženými v kasační stížnosti. Jelikož stěžovatel námitku prekluze práva nevznesl v řízení před správními orgány, ani v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem, nezabýval se Nejvyšší správní soud otázkou této prekluze ani v řízení o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší správní soud uvedl, že v době vyhlášení napadeného rozsudku dne 22. dubna 2009 měl na zřeteli i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, v němž mimo jiné vyslovil, že "vyměření daně nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v ust. § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu citovaného ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení". Nejvyšší správní soud uvedl, že neposuzoval prekluzi z úřední povinnosti, neboť se svou povahou jedná o nezákonnost a nikoliv nicotnost, popřípadě jiný z důvodů výslovně uvedených v ust. § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").

Nejvyšší správní soud poukázal na to, že Ústavní soud až ve svém nálezu ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 1463/07 konstatoval, že je povinností kasačního soudu přihlédnout k prekluzi práva, ex offo. V uvedeném nálezu Ústavní soud uvedl, že: "Otázkou prekluze práva by se měly zabývat z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v ust. § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit." Nejvyšší správní soud dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 1341/08, ve kterém Ústavní soud judikoval, že: "Uplyne-li prekluzivní lhůta uvedená v ust. § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň vyměřena či doměřena, zaniká tím právo státu daň vyměřit či doměřit". Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku ze dne 22. dubna 2009 nemohl vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 1463/2007, neboť tento nález ke dni vyhlášení rozsudku kasačního soudu ještě nebyl vyhlášen.

Vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice, který na ni reagoval svým vyjádřením Ústavnímu soudu doručeným dne 4. května 2011, ve kterém zejména odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 a na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 15/2009-122.

IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho právní věci byla jeho ústavně zaručená práva porušena tím, že došlo k překročení lhůty k vyměření daně, tedy že správce daně doměřil daň, ačkoliv nárok byl prekludován.

K této námitce stěžovatele je však nutno konstatovat, že stěžovatel danou námitku v průběhu soudního (a ani daňového) řízení vůbec neuplatnil, a učinil tak poprvé až v ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci tak o ní nepojednávají, a tudíž je Ústavní soud nemůže (dostatečně) posuzovat z hlediska dodržení principů ústavnosti rozhodování v předcházejícím řízení, přičemž by se neslučovalo ani s postavením tohoto soudu v ústavním systému a s ním souvisejícím vztahem k ostatním orgánům veřejné moci, aby v pozici vůbec prvního orgánu zkoumal jednak skutkové otázky (zejména jde-li o okolnosti provázející daňovou kontrolu) a jednak řešil (primárně) otázky výkladu tzv. jednoduchého práva (tj. zákona o správě daní a poplatků) a jeho aplikace na konkrétní případ (viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 762/09).

V usnesení sp. zn. III. ÚS 762/09 Ústavní soud konstatoval, že i na daný okruh případů, kdy stěžovatel uplatnil námitku prekluze až v ústavní stížnosti, dopadá princip subsidiarity ústavní stížnosti, dle kterého námitky, které mohly (měly) být uplatněny v předchozích právních řízeních, nelze uplatňovat až v řízení o ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 886/09 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1785/10). V uvedeném usnesení Ústavní soud poukázal na to, že případem, kdy stěžovatel uplatnil námitku prekluze až v ústavní stížnosti, se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 668/06. V něm stěžovateli s poukazem na ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, resp. na z něho plynoucí princip subsidiarity ústavní stížnosti vytkl, že danou námitku neuplatnil ve správní žalobě s tím, že ji mohl/měl vznést již v předcházejícím řízení před správním soudem a následně, jak plyne z kontextu odůvodnění tohoto usnesení, i před Nejvyšším správním soudem. Současně zde Ústavní soud vyloučil možnost uplatnění dané námitky až v kasační stížnosti vzhledem k ust. § 104 odst. 4 s. ř. s. a dále vyslovil, že sám Nejvyšší správní soud je při rozhodování věci vázán dle ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. důvody uplatněnými v kasační stížnosti. Tento názor byl (z části) překonán pozdější "nálezovou" judikaturou Ústavního soudu, dle které se obecné soudy musí otázkou prekluze daného práva zabývat z moci úřední, tedy i když takovou námitku žalobce (kasační stěžovatel) v soudním řízení neuplatní, resp. že danou námitku může dotčený subjekt uplatnit kdykoliv v průběhu soudního řízení a obecné soudy se jí musí zabývat a vypořádat se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí. Jde-li ovšem o samotnou otázku aplikace principu subsidiarity v řízení o ústavní stížnosti (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), uvedená judikatura ji nijak neřeší, takže lze ze závěrů vyslovených ve zmíněném usnesení vycházet i nadále.

V projednávané věci námitku prekluze stěžovatel poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti. Jak je zřejmé ze shora předeslaných kompetencí, Ústavní soud se jako orgán ochrany ústavnosti při přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí nezaměřuje na přezkum tzv. jednoduchého práva. Je především na každém účastníkovi řízení, aby dbal o ochranu svých práv a včas využil všech dostupných procesních prostředků; "nedůslednost" účastníka řízení při ochraně jeho práv v řízení u obecných soudů nelze řešit až prostřednictvím ústavní stížnosti, která má pouze subsidiární povahu. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud námitku stěžovatele, dle níž správce daně doměřil daň, ačkoliv nárok již byl prekludován, neshledává relevantní a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru