Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2012/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
advokát/ustanovený
Odvolání
Dovolání
opravný prostředek - řádný
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2012.14.1
Datum podání12.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 201, § 236, § 138, § 30


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2012/14 ze dne 7. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Lumíra Kláska, zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Ostrava, Olivova 553/3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2014, č. j. 1 Co 10/2014-385, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2013, č. j. 23 C 48/2012-365, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2014, č. j. 23 C 48/2012-407, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2013, č. j. 1 Co 180/2013-246, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2013, č. j. 23 C 48/2012-157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Ústavním soudem byly z vyžádaného spisového materiálu zjištěny následující skutečnosti.

3. Stěžovatel se svou žalobou na ochranu osobnosti směřující proti Petru Pešlovi a Daniele Domesové (dále jako vedlejší účastníci) domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil vedlejším účastníkům povinnost navrátit stěžovateli všechny záznamy, které o něm nasnímali, nafotili a uložili na datové nosiče, a jímž by dále byla vedlejším účastníkům uložena povinnost omluvit se stěžovateli za poškození jeho pověsti.

4. O této žalobě bylo poté, co řízení bylo spojeno s řízením o žalobě vedlejších účastníků, rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2013, č. j. 23 C 48/2012-157, tak, že vedlejším účastníkům byla uložena povinnost vrátit stěžovateli všechny záznamy, které o něm nasnímali (výrok I.), žaloba stěžovatele, jíž se tento domáhal po vedlejších účastnících omluvy, byla zamítnuta (výroky II. a III.), žaloba, aby stěžovatel byl povinen zdržet se setkávání s vedlejšími účastníky, byla zamítnuta (výroky IV. a VII.), stěžovateli byla uložena povinnost omluvit se vedlejším účastníkům (výroky V. a VIII.) a zaplatit jim náhradu nemajetkové újmy (výroky VI. a IX.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky X. a XI.).

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2013, č. j. 1 Co 180/2013-246, potvrzeno, když odvolací soud změnil pouze výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. V rámci dovolacího řízení stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2013, 23 C 48/2012-365, tak, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává (výrok I.) a žádosti o ustanovení právního zástupce se nevyhovuje (výrok II.). Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2014, č. j. 1 Co 10/2014-385, potvrzeno.

7. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2014, č. j. 23 C 48/2012-407, bylo dovolací řízení zastaveno a rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.

III.

8. Všechna výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že je osobou zdravotně postiženou (stěžovatel na jedno ucho neslyší vůbec, na druhé jen částečně, znakovou řeč neovládá), nemajetnou a práva neznalou. V souvislosti s tím stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soudy pochybily, pokud stěžovateli nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a neustanovily mu zástupce k ochraně jeho zájmů, a to s odůvodněním, že stěžovatel řádně nevyplnil formulář týkající se jeho majetkových poměrů. Pokud totiž soudy měly pochybnost o tom, zda stěžovateli ustanovit nebo neustanovit advokáta, a to s ohledem na nejasné majetkové poměry stěžovatele, který není sám schopen řádně vyplnit ani prohlášení o svých majetkových poměrech, pak mu měly advokáta ustanovit, když opačný postup je dle jeho názoru odepřením přístupu k soudu. Ve vztahu k včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel, resp. jeho právní zástupce uvedl, že si je vědom toho, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutím, proti nimž občanský soudní řád připouští opravné prostředky, které však stěžovatelem vyčerpány nebyly. Tato skutečnost však dle jeho názoru nebrání projednání ústavní stížnosti, neboť tato přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, když v České republice je jistě nezanedbatelné množství osob, které nejsou schopny hájit své zájmy před soudem (s ohledem na zdravotní postižení, nedostatek znalostí, orientace v právním systému apod.) a kterým by proto mělo náležet právo být v řízení zastoupen advokátem.

IV.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány podmínky pro její věcné projednání. Přitom dospěl k závěru, že tyto podmínky nejsou dány v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci samé, tj. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2013, č. j. 1 Co 180/2013-246, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2013, č. j. 23 C 48/2012-157, a dále v části, v níž stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2014, č. j. 23 C 48/2012-407, jímž soud prvního stupně rozhodl o zastavení dovolacího řízení a náhradě nákladů dovolacího řízení.

7. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

8. Z právě uvedeného plyne, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

9. V nyní souzené věci, jde-li o rozhodování soudů ve věci samé, je třeba za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval, považovat dovolání ve smyslu § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel tento prostředek k ochraně svých práv sice uplatnil, avšak dovolací řízení bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno (a Ústavní soud neshledal takový postup jako protiústavní, jak bude v podrobnostech rozvedeno níže). Protože o dovolání stěžovatele nebylo vůbec věcně rozhodováno, nejedná se na straně stěžovatele o efektivní využití opravných prostředků. Ústavní stížnost je tak v části, v níž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2013, č. j. 1 Co 180/2013-246, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2013, č. j. 23 C 48/2012-157, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Lze jen dodat, že i kdyby byl věcný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci samé otevřen, nemohl by stěžovatel dosáhnout příznivějšího výsledku, jelikož těmto rozhodnutím, jakož i řízení jejich vydání předcházejícímu, nelze ničeho vytknout ani v rovině podústavní, natožpak ústavněprávní, a to ani s přihlédnutím k tvrzenému zdravotnímu omezení stěžovatele, když Ústavní soud má za to, že soudy při svých jednáních braly na zdravotní stav stěžovatele (jeho špatný sluch) patřičný ohled (viz protokol z jednání odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2013, č. l. 242 - 244).

10. Přípustnou pak ústavní stížnost není ani v části, jíž stěžovatel brojil proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2014, č. j. 23 C 48/2012-407, kterým bylo rozhodnuto o zastavení dovolacího řízení (z důvodu nezaplacení soudního poplatku) a náhradě nákladů dovolacího řízení. To proto, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, o čemž byl stěžovatel soudem řádně poučen. Odvolání proti tomuto rozhodnutí však podáno nebylo, což stěžovatel, resp. jeho právní zástupce odůvodnil tím, že předpokládal, že odvolání nebude vyhověno, když předtím odvolací soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal (viz dále). Tato námitka nedostatkem "subjektivní efektivity" opravného prostředku, který měl stěžovatel k dispozici, však není z pohledu Ústavního soudu významná (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 627/08, nebo ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 2023/07, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rovněž případná aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jíž se stěžovatel rovněž dovolával, nepřichází dle názoru Ústavního soudu do úvahy, neboť Ústavní soud neshledal, že by byla naplněna podmínka podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3540/13).

V.

11. Splnění podmínek pro věcné projednání ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v části, v níž stěžovatel brojil proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2014, č. j. 1 Co 10/2014-385, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2013, č. j. 23 C 48/2012-365, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovateli se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a stěžovateli se neustanovuje zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Ústavní soud však po prostudování stížnostních námitek, předmětných rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Podstatou námitek stěžovatele, jimiž tento brojil proti rozhodnutím, kterými mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, byl nesouhlas stěžovatele s názorem soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že mu nebylo možno osvobození od soudních poplatků přiznat, neboť nesplnil podmínku pro jeho přiznání, když hodnověrně nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Soudy v této souvislosti poukázaly na to, že stěžovatel mohl tuto svou povinnost splnit tím, že by vyplnil "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech". To stěžovatel sice učinil, avšak z pohledu soudů obou stupňů tak neučil hodnověrným způsobem, když v téměř všech vyplňovaných kolonkách uvedl pouze slůvko "NE", a to přesto, že stěžovatel musí dle názoru soudů z logiky věci hradit nějaké běžné náklady na živobytí (stravu, bydlení, alespoň základní ošacení a hygienu, energie, vodu). S tímto názorem se Ústavní soud ztotožnil, když i on má za to, že je z logiky věci vyloučeno, aby stěžovatel neměl žádné výdaje (s výjimkou poplatku za "popelnice"), a to ani výdaje za bydlení (nájemné), pokud stěžovatel zároveň uvádí, že není vlastníkem žádných nemovitostí. Stěžovatel rovněž neuvedl vůbec žádné příjmy (a to ani příjmy z dávek důchodového pojištění), a to přesto, že v ústavní stížnosti sám uvedl, že jeho jediným příjmem je důchod ve výši 5.999,- Kč. Ústavní soud tak s přihlédnutím k těmto skutečnostem nemohl učinit závěr, že by rozhodnutí soudů bylo rozhodnutím svévolným.

13. V této souvislosti nemůže obstát ani námitka, že stěžovatel s přihlédnutím ke svým schopnostem a zdravotnímu stavu nebyl schopen sám bez pomoci advokáta, kterého mu však soudy k ochraně jeho zájmů neustanovily, předmětný formulář vyplnit, když stěžovatel je dle svého tvrzení osobou práva neznalou a zcela neschopnou hájit svá práva u soudu, neboť netuší, k čemu slouží ty které právní instituty, nemá ponětí o správném běhu lhůt apod. To proto, že Ústavní soud shledává tuto námitku účelovou. Ústavní soud nemá za to, že by důvodem řádného nevyplnění předmětného formuláře byl skutečně nedostatek schopností na straně stěžovatele. Byť si je Ústavní soud vědom toho, že orientace osoby bez právnického vzdělání v občanském soudním řízení může být velmi obtížná, nemá Ústavní soud za to, že by stěžovatel nebyl nadán schopnostmi k vyplnění předmětného formuláře, což dle názoru Ústavního soudu vyplývá z obsahu vyžádaného spisového materiálu, jehož součástí je i řada podání, které sepsal sám stěžovatel (žaloba, řada jejích doplnění, rozšíření žalobního návrhu, zpětvzetí části žalobního návrhu, odvolání, dovolání apod.). Z těchto podání pak Ústavní soud nemohl učinit ani závěr, že by stěžovatel, který je účastníkem celé řady soudních a správních řízení (jak se rovněž podává z obsahu spisu), byl osobou natolik práva neznalou a neschopnou hájit své zájmy, že by nebyl schopen sám řádně doložit své poměry, a splnění této podmínky pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce by tak pro něj bylo nesplnitelné, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil.

VI.

14. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části jako nepřípustnou a v části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

15. Vzhledem k výsledku řízení musel být odmítnut rovněž návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i podle ustanovení § 83 odst. 1 téhož zákona, neboť tyto by bylo možno přiznat jen podle výsledků řízení, tedy úspěšnému účastníkovi řízení (§ 62 odst. 4), příp. tehdy, pokud by ústavní stížnost nebyla Ústavním soudem odmítnuta (§ 83 odst. 1). Tyto podmínky však v nyní souzené věci splněny nebyly.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru