Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2012/13 #1Nález ÚS ze dne 22.01.2015Odškodnění státem za nemajetkovou újmu vzniklou během komunistického režimu; vázanost Ústavního soudu stanoviskem pléna z hlediska intertemporálních účinků.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozh... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 13/76 SbNU 179
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2012.13.1
Datum vyhlášení27.01.2015
Datum podání27.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6, #0 čl. 5 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 33 odst.2

82/1998 Sb., § 32 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ústavní soud je vázán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy za protiprávní zbavení svobody dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž co do jeho intertemporálních účinků. Jestliže došlo k protiprávnímu zbavení svobody během komunistického režimu a odškodnění nemateriální újmy se dotčená osoba nemohla domáhat na základě vnitrostátních předpisů, má nárok na náhradu nemajetkové újmy dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy od okamžiku její účasti na rehabilitaci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 22. 1. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Artura Nováka usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 30 Cdo 3846/2011-104, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011 č. j. 21 Co 531/2010-88 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. srpna 2010 č. j. 22 C 195/2006-73 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 Úmluvy.

Narativní část

Stěžovatel byl v roce 1981 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. V roce 1991 byl tento rozsudek zrušen a v roce 1999 byl stěžovateli uložen nový trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Po povolení obnovy řízení byl stěžovatel v roce 2002 zproštěn obžaloby. Napadeným rozhodnutím zamítl obvodní soud stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal po České republice náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout výše označeným odsouzením, se závěrem, že uplatněný nárok je promlčený. Tento závěr potvrdil napadeným rozsudkem rovněž městský soud. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, když uvedl, že dle jeho ustálené judikatury nelze stěžovatelův nárok dovozovat přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť toto ustanovení nebylo na území České republiky závazné v době stěžovatelova omezení osobní svobody. Postup obecných soudů byl podle stěžovatele protiústavní a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že posuzovaná problematika, tj. otázka existence nároku na satisfakci za újmu způsobenou před závazností Úmluvy pro Českou republiku, se stává opakovaně předmětem řízení před Ústavním soudem.

III. senát Ústavního soudu předložil ve věci sp. zn. III. ÚS 1856/13 návrh stanoviska plénu Ústavního soudu ve smyslu ust. § 23 zákona o Ústavním soudu. Plénum přijalo předmětné stanovisko dne 25. listopadu 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (č. 297/2014 Sb.).

Tímto stanoviskem byl III. senát Ústavního soudu vázán nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený senátem navrženým bodem I. výroku stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II. výroku tohoto stanoviska.

Ústavní soud uzavřel, že na stěžovatelovu věc nebylo lze použít právní názor vyslovený v bodě I. citovaného stanoviska, a proto se uplatnil "původní" právní názor Ústavního soudu. Podle něj, i když byl stěžovatel protiprávně zbaven osobní svobody ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, a vzhledem k tomu, že se odškodnění nemajetkové újmy nemohl (alespoň v části týkající se neoprávněného omezení osobní svobody) domáhat dříve než okamžikem potvrzení účasti stěžovatele na rehabilitaci (a tedy již za účinnosti Úmluvy), a dále vzhledem k tomu, že stěžovatel se dříve nemohl domáhat odškodnění nemateriální újmy na základě vnitrostátních předpisů, náleží mu, podle výše citované a I. bodem výroku stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14 sice překonané, avšak II. bodem výroku stanoviska pro tento případ zachované judikatury Ústavního soudu, nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích nepostupovaly v souladu s právním názorem Ústavního soudu plynoucím z dosavadní judikatury, porušily základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2012/13 ze dne 22. 1. 2015

N 13/76 SbNU 179

Odškodnění státem za nemajetkovou újmu vzniklou během komunistického režimu; vázanost Ústavního soudu stanoviskem pléna z hlediska intertemporálních účinků.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2012/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Artura Nováka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 30 Cdo 3846/2011-104 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011 č. j. 21 Co 531/2010-88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. srpna 2010 č. j. 22 C 195/2006-73, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné odsouzení v době komunistického režimu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 30 Cdo 3846/2011-104, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011 č. j. 21 Co 531/2010-88 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. srpna 2010 č. j. 22 C 195/2006-73 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 27. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na odškodnění za protiprávní omezení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl rozsudkem ze dne 9. srpna 2010 č. j. 22 C 195/2006-73 stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal na České republice finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 800 000 Kč. Ta mu měla být způsobena nezákonným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové (dále jen "vojenský soud") ze dne 10. listopadu 1981 sp. zn. 2 T 203/81, kterým byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. Usnesením vojenského soudu ze dne 7. listopadu 1991 sp. zn. 3 Rtv 125/90 byl zmíněný rozsudek zrušen a rozsudkem ze dne 12. března 1999 byl stěžovateli uložen nový trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Na stěžovatelův návrh byla povolena obnova řízení a stěžovatel byl následně rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2002 sp. zn. 6 T 120/2002 zproštěn obžaloby. Obvodní soud zamítl napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu se závěrem, že stěžovatelem uplatněný nárok je promlčený. Tento závěr potvrdil napadeným rozsudkem rovněž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl přitom, že dle jeho ustálené judikatury nelze stěžovatelův nárok dovozovat přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť toto ustanovení nebylo na území České republiky závazné v době stěžovatelova omezení osobní svobody. Nejvyšší soud se tak vědomě odchýlil od judikatury Ústavního soudu, neboť ten dle dovolacího soudu dosud nezvážil všechny argumenty svědčící pro závěry zastávané ustáleně Nejvyšším soudem.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel považuje za protiústavní postup obecných soudů, který je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i dalších obecných soudů v České republice. Svými závěry o neexistenci (popř. promlčení) stěžovatelova nároku porušily soudy všechna výše uvedená ustanovení ústavního pořádku. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že v praxi jsou již státními orgány podobná zadostiučinění přiznávána mimosoudně. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

4. K ústavní stížnosti zaslal své vyjádření městský soud. Uvedl, že stěžovatelův nárok je promlčen, a napadená rozhodnutí jsou tak v souladu s judikaturou v obdobných věcech, včetně judikatury Ústavního soudu. Z toho důvodu navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

5. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslal na výzvu Ústavního soudu i Nejvyšší soud. Uvedl v něm, že ve stěžovatelově případě byly v rámci požadované částky vzneseny dva nároky, a sice za újmu způsobenou nezákonným odnětím svobody a dále újmu způsobenou průtahy v předcházejících řízeních. Ústavní stížnost však brojí jen proti závěrům týkajícím se nároku údajně vzniklého v souvislosti s nezákonným odnětím svobody. Dále Nejvyšší soud obsáhle zopakoval a rozvedl závěry obsažené ve své ustálené judikatuře. Ta je dle jeho názoru přesvědčivá a neporušuje nijak základní práva a svobody stěžovatele. Z toho důvodu Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud zamítl stěžovatelovu ústavní stížnost.

6. Obvodní soud pak v zaslaném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

7. K ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník vyjádřilo rovněž Ministerstvo spravedlnosti. To se plně ztotožnilo se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích, zejména usnesení Nejvyššího soudu.

8. Následně stěžovatel využil svého práva repliky, v níž shledává, že na oprávněnosti původní ústavní stížnosti nic nemění ani nedávno přijaté stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.). Stěžovatelův nárok tak nadále vyplývá z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Dále stěžovatel odmítá názor městského soudu, že jeho nárok je promlčený, neboť včasnost jeho uplatnění je nutné počítat od chvíle vyslovení stěžovatelovy účasti na rehabilitaci. K tomu došlo dne 20. dubna 2006, stěžovatel uplatnil svůj nárok dne 21. července 2006, přičemž lhůta je dle právních předpisů a judikatury soudů tříletá. Stěžovatel z toho důvodu i nadále trvá na původním návrhu.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Jak vyplývá již z výše uvedeného, stává se posuzovaná problematika opakovaně předmětem řízení před Ústavním soudem. Nejednotnost rozhodování Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce existence nároku na satisfakci za újmu způsobenou před závazností Úmluvy pro Českou republiku vyvolávala u laické i odborné veřejnosti vysokou míru nejistoty, projevující se zvýšenou kritikou obou institucí. I to vedlo III. senát Ústavního soudu k rozhodnutí předložit ve věci sp. zn. III. ÚS 1856/13 [pozn. red.: později ukončené nálezem sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014 (N 233/75 SbNU 597)] návrh stanoviska plénu Ústavního soudu ve smyslu ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.

12. Plénum přijalo dne 25. listopadu 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (viz výše) následující stanovisko:

I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.

II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.

13. Tímto stanoviskem je III. senát Ústavníhosoudu vázán nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený bodem I výroku uvedeného stanoviska Ústavního soudu, se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II výroku tohoto stanoviska. Jde-li o důvody, o které se dané stanovisko opírá, tyto jsou obsaženy v jeho podrobném odůvodnění, které bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů formou sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb., takže není nutno je zde opakovat; Ústavní soud na ně pro stručnost plně odkazuje s ohledem na skutečnost, že mohou mít význam jak pro posouzení projednávané věci co do základu, tak i do výše případného odškodnění.

14. Ve shodě s těmito závěry pak III. senátu nezbývá než konstatovat, že na stěžovatelovu věc nelze použít právní názor vyslovený v bodě I citovaného stanoviska, a proto se uplatní "původní" právní názor Ústavníhosoudu. Podle něj, i když byl stěžovatel protiprávně zbaven osobní svobody ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, a vzhledem k tomu, že se odškodnění nemajetkové újmy nemohl (alespoň v části týkající se neoprávněného omezení osobní svobody) domáhat dříve než okamžikem potvrzení účasti stěžovatele na rehabilitaci (a tedy již za účinnosti Úmluvy), a dále vzhledem k tomu, že stěžovatel se dříve nemohl domáhat odškodnění nemateriální újmy na základě vnitrostátních předpisů, náleží mu podle výše citované a I. bodem výroku stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 sice překonané, avšak II. bodem výroku stanoviska pro tento případ zachované judikatury Ústavního soudu nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Při rozhodování o výši této náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna "shodou okolností" rozhodnuto, na straně druhé, že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud uzavírá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nepostupovaly v souladu s právním názorem Ústavního soudu plynoucím z dosavadní judikatury a že se dopustily porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Úkolem obecných soudů ve znovuotevřeném řízení bude tedy především posouzení vážnosti stěžovateli způsobené újmy a s ohledem na tuto skutečnost, jakož i ostatní obecně uznávané okolnosti pro stanovování nápravy poškozených práv vyměření spravedlivé satisfakce. Jejich povinností bude rovněž rozdělit a znovu vypořádat oba stěžovatelem uplatňované zvláštní nároky.

16. Z tohoto důvodu Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru