Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2010/08 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Vyškov
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.2010.08.1
Datum podání11.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2010/08 ze dne 27. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. Z., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 819/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 49 Co 155/2003 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 6 C 845/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

V řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 845/2002 se žalobkyně, společnost REALITAS, s. r. o., proti žalované stěžovatelce domáhala zaplacení částky 62 500 Kč z titulu odměny vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi ní a stěžovatelkou dne 4. 3. 2000, na základě které měla zprostředkovat prodej nemovitosti, jejíž byla stěžovatelka třetinovou spoluvlastnicí. Okresní soud žalobě vyhověl; krajský soud odvoláním napadený rozsudek potvrdil a stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné [ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a contrario].

Protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů spatřuje stěžovatelka v prvé řadě v pochybeních procesních. Podle jejího názoru soudy vycházely z neúplně zjištěného skutkové stavu, jelikož "zcela bez odůvodnění" neprovedly důkaz jejím výslechem, který navrhovala, a v rozporu se zásadou rovnosti účastníků vyslechly pouze žalobkyni, resp. jejího jednatele. Skutková zjištění jsou rovněž i nesprávná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně své povinnosti z předmětné zprostředkovatelské smlouvy splnila; stěžovatelka má za to, že neunesla důkazní břemeno, jestliže svědek R. N. (kupující) vypověděl, že kupní smlouvu ze dne 14. 6. 2000 uzavřel s ní a dalšími spoluvlastníky, aniž by se o to žalobkyně přičinila. Zjištěný skutkový stav mimoto neobstojí ve světle důkazu, jenž nebyl v řízení před nalézacím soudem proveden (sdělení notářky JUDr. P.).

Obecné soudy podle stěžovatelky též dospěly k nesprávným právním závěrům, jestliže konstatovaly, že předmětná zprostředkovatelská smlouva je platná. Je naopak názoru, že její neplatnost plyne z ustanovení § 37 odst. 1 a 2 obč. zák., a to pro neurčitost v ní užitých pojmů ("úspěšné zprostředkování", resp. "zrealizovaná kupní cena"), jakož i z okolnosti, že uzavřela-li zprostředkovatelskou smlouvu jako jen třetinová spoluvlastnice nemovitosti, bylo jejím předmětem (právně) nemožné plnění.

Nalézacímu soudu stěžovatelka nadto vytýká, že bez jakéhokoli vysvětlení jí neposkytl opisy protokolů z jednání ze dne 18. 11. 2002, 9. 12. 2002 a 9. 1. 2003.

Stěžovatelka má konečně za to, že v důsledku napadených rozhodnutí byla obecnými soudy připuštěna "značná právní i faktická nejistota" zájemců o prodej/koupi nemovitosti bez součinnosti realitní kanceláře, jestliže i od takových zájemců může být realitní kanceláří nárokována (a soudem posléze přiznána) provize za údajné zprostředkování převodu nemovitosti.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ohledně stěžovatelčiných námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné nejprve připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv stěžovatelka ani netvrdí) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka jí toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly po adekvátním dokazování; s jejími námitkami se vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, jenž má racionální a logicky konzistentní základnu. Z pouhé možnosti existence jiné skutkové verze, byť i případně obhajitelné, závěr o "excesivním" hodnocení důkazů (bez dalšího) učinit nelze.

Ze soudního spisu se podává, že svědkyně L. P. potvrdila, že žalobce vyvíjel činnost, jež měla směřovat k naplnění sporné zprostředkovatelské smlouvy (srov. č.l. 30); R. N. sice uvedl, že smlouva mezi ním a spoluvlastníky byla v konečné fázi uzavírána bez přičinění žalobkyně, současně však připustil, že s žalobkyní jednal a uznal i pravost svého podpisu na smlouvě ze dne 20. 4. 2000 (srov. č.l. 33). Soudy první i druhé instance pak adekvátně odůvodnily, proč pro stěžovatelku příznivé části výpovědi svědka N. neuvěřily (viz č.l. 65). Vypořádaly se i s výtkami, že nebyl proveden její účastnický výslech, a vyjádřily se též k výhradě, že jí nebyly poskytnuty opisy protokolů (viz strana 7. rozsudku odvolacího soudu), přičemž námitky obsažené v ústavní stížnosti tento argumentační rámec nikterak nepřekračují.

Co do stěžovatelčiných námitek proti právním závěrům obecných soudů, je zcela namístě je hodnotit, a to nejen prizmatem ústavněprávního přezkumu, za zcela nedůvodné. Rozsudky soudů obou instancí přesvědčivě odůvodňují, proč neshledaly spornou smlouvu neplatnou dle § 37 odst. 1 a 2 obč. zák., a s jejich závěry není důvod se neztotožnit i v kontextu práva podústavního; stěžovatelce stojí za to připomenout, že přisvědčit jí by odporovovalo zásadě nemo turpitudinem suam allegare potest. Jinak řečeno, je neakceptovatelné - v zájmu dosažení spravedlivého výsledku sporu - se dovolávat vlastního pochybení.

Stěžovatelkou napadená hodnocení provedených důkazů, a z nich odvozené skutkové a právní závěry, tak nevykazují jakékoli znaky ústavněprávní nepřijatelnosti; naopak soudy předestřené úvahy lze mít za logické, dostatečně odůvodněné a ústavně konformní (nad tento rámec lze i konstatovat, že jim nelze ničeho vytknout ani z hledisek "věcné správnosti").

Jako zcela nepřípadné je tvrzení stěžovatelky, že v důsledku napadených rozhodnutí by mohla být posvěcena praxe, v níž bude realitními kancelářemi nárokována (a soudem posléze přiznána) provize za zprostředkování převodu nemovitosti, ačkoliv žádné zprostředkování uskutečněno nebylo. Pro očividnou nevěcnost tohoto názoru se k němu netřeba blíže vyjadřovat.

Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv doložena nebyla, a tento závěr je evidentní.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru