Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 201/97Usnesení ÚS ze dne 27.10.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.201.97
Datum podání08.06.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 201/97 ze dne 27. 10. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 201/97

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupeného advokátkou JUDr. Y.K., takto:

Návrh se odmítá

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 8. 6. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena téhož dne. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 557/96-55, ze dne 2. 4. 1997, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství, čj. 3990/1996-1, ze dne 11. 11. 1996. Rozhodnutím Finančního ředitelství bylo k odvolání navrhovatele změněno rozhodnutí Finančního úřadu, čj. 25678/95-3-Ste, č. 41232, ze dne 11. 12. 1995, jímž byla navrhovateli dodatečně doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1993. Podle názoru navrhovatele bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích porušeno jeho základní právo zakotvené v č1. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

l

III. ÚS 201/97

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 Ca 557/96, vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal dne 12. 12. 1996 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu, kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti výše označeného rozhodnutí Finančního ředitelství, kterým k jeho odvolání bylo změněno rovněž výše označené rozhodnutí Finančního úřadu, jímž byla navrhovateli dodatečně doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1993 ve výši 451 422 Kč tak, že mu dodatečně vyměřená daň byla snížena na částku 325 690 Kč. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval navrhovatel především v porušení ust. § 40 odst. 17 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když dosud nebyl pravomocně stanoven základ daně pro přenos ztráty za zdaňovací období roku 1992 do dalších zdaňovacích období. Současně navrhovatel zpochybnil názor Finančního ředitelství o poměru, v jakém je možno odčítat ztráty. Nezákonnost rozhodnutí spatřoval navrhovatel ještě i v tom, že do jeho příjmů pro stanovení daně z příjmu fyzických osob byla zahrnuta neoprávněně částka 1 229 407 Kč, kterou správce daně považoval za příjem z pronájmu části prostoru obchodního domu v Š., obchodní společnosti B. Soud měl podle navrhovatele posoudit, zda se nejednalo o zaplacení zásob, s nimiž uvedená společnost hospodařila. Navrhovatel dále spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že finanční ředitelství v rozporu s ust. § 46 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. nepřihlédlo při stanovení základu daně a daně podle pomůcek ke zjištěným okolnostem, ze kterých vyplývají

výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Dne 20. 1. 1997 navrhovatel rozšířil žalobu o požadavek, aby daňová povinnost byla vyhodnocena v návaznosti na daňové řízení u společnosti B., jejímž, je navrhovatel jednatelem. Konečně navrhovatel požadoval, aby byl do roku 1993 plně přenesen jeho výdaj na nákup zásob v roce 1992, který nebyl v roce 1992 ani 1993 uplatněn, nebo byl do roku 1993 započten tento výdaj v poměrné části.

Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené

III. ÚS 201/97

rozhodnutí Finančního ředitelství podle ust. § 247 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud zabýval všemi důkazy, které v řízení byly provedeny a rozebral a odůvodnil své stanovisko ke všem žalobním námitkám navrhovatele. Na základě rozsáhlého rozboru a odůvodnění proto Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství zákon porušen nebyl a žalobu rozsudkem, sp. zn. 10 Ca 557/96-55, ze dne 2. 4. 1997, zamítl. Současně krajský soud konstatoval, že se nezabýval důvody uplatněnými v rozšířeném podání ze dne 20. 1. 1997, protože toto rozšíření bylo uplatněno po lhůtě stanovené v § 250b odst. 1 o.s.ř.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva, a to zejména stanovená v č1. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v č1. 2 odst. 3 , čl. 4 odst. 1, č1. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 odst. 4 a dále v č1. 11 odst. 5 Listiny. Dále se navrhovatel domnívá, že rozhodnutím soudu bylo porušeno i ust. čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení uvedených základních práv spatřuje navrhovatel v tom, že krajský soud posoudil ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků tak, že je řízením nikoli o celkové daňové povinnosti daňového subjektu za dané období, neboť se dotýká pouze daně odchylně doměřené od daňového přiznání. Pro podporu tohoto tvrzení uvádí důvody, které již byly obsaženy v žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství. Narušení rovnosti práv v řízení spatřoval navrhovatel v tom, že nebyly připuštěny jím navrhované důkazy, spočívající v tom, že soud by měl přihlédnout i k účetním zjištěním u obchodní společnosti B., která byla finančními orgány kontrolována současně s navrhovatelem. Navrhovatel dále uvedl, že dodatečně lze daň vyměřit jen, je-li pro to předpoklad nedodržením zákonné daňové povinnosti a má proto v rámci stanovení zákonné daňové povinnosti správně být stanoven základ daně, což se v daném případě nestalo. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.

3

III. ÚS 201/97

K návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení. Z podaného vyjádření vyplývá, že přezkumný soud v daném případě vycházel ze skutečností, které byly ve správním řízení a v následném řízení před soudem řádně projednány a doloženy, v řízení postupoval a případ posoudil ve shodě s platnou právní úpravou. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo "dozoru" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR. Protože v předmětné věci se navrhovatel dovolává právě ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Ústavní soud si vyžádal příslušné spisové materiály, které se týkají uvedené věci a po jejich zvážení dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Navrhovatel se především dovolává ochrany svých práv obecně zakotvených v čl. 2 odst. 3 a v čl. 4 Listiny (navrhovatel zřejmě nesprávně uvádí čl. 2 odst. 4 Listiny). Ústavní soud po přezkoumání předmětné věci konstatoval, že sporná dodatečně doměřená daň z příjmu fyzických osob nevybočila z principů zakotvených v těchto ustanoveních. Jak sporná daň z příjmu, tak i postup finančních orgánů jsou upraveny zákonem a finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem. Nelze proto v jejich postupu a v rozhodnutí, které v rámci řízení vydaly, spatřovat porušení základních práv, která uváděl navrhovatel.

Ústavní soud se dále zabýval i přezkoumáním postupu soudu při řízení o přezkoumání zákonnosti napadených správních rozhodnutí. Na základě spisového materiálu konstatoval, že soud

4

III. ÚS 201/97

postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Oběma účastníkům řízení poskytl možnost v řízení vystupovat a uvádět svá tvrzení a vyjadřovat se k tvrzením druhého účastníka. Z postupu soudu nelze dovodit, že by navrhovatel byl v řízení znevýhodněn. Za porušení zásady stanovené v čl. 37 odst. 3 Listiny nelze považovat to, že soud své rozhodnutí opřel o hodnocení předložených důkazů, z nichž vyvodil určité závěry. Ústavní soud, pokud obecný soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, není oprávněn toto hodnocení znovu hodnotit, pokud samozřejmě soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Tak se v daném případě stalo a nutno dodat, že soud v uvedené věci při svém rozhodování respektoval kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu. Nutno uzavřít, že ani z tohoto hlediska nelze v tomto směru považovat ústavní stížnost za opodstatněnou.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru