Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 201/02Usnesení ÚS ze dne 03.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
daň/osvobození
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.201.02
Datum podání04.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

357/1992 Sb., § 20

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 201/02 ze dne 3. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů I. K. a L. K., oba zastoupeni JUDr. P. N., advokátem, směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 10. 2001, čj. 12 Co 575/2001-85,

takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé se domáhali návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 4. 4. 2002 zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 10. 2001, čj. 12 Co 575/2001-85. Tímto rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2001, čj. 18 C 202/2000-70. Navrhovatelé tvrdili, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejich základního práva na spravedlivý proces, daného jim čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního osudu v Olomouci, sp.zn. 18 C 202/2000 a z něj zjistil, že dne 11. 5. 2000 podali navrhovatelé žalobu proti Městu Olomouc o zaplacení částky 15.875,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedli, že v roce 1998 uzavřeli s Městem Olomouc smlouvu o převodu bytové jednotky. Ve smlouvě bylo mimo jiné ujednáno, že kupní cena činí celkem 42.086,- Kč, z toho za bytovou jednotku 23.736,- Kč, za pozemek 1.543,- Kč, dále částka 15.875,- Kč odpovídající dani z převodu nemovitostí a částka 932,- Kč za náklady spojené s vyhotovením smlouvy. Podle navrhovatelů však nevznikl prodejci nárok na částku 15.875,- Kč, představující daň z převodu nemovitostí, neboť převody bytů, garáží a ateliérů jsou od této daně osvobozeny.

Okresní soud v Olomouci dne 28. 2. 2001 rozsudkem, čj. 18 C 202/2000-70, žalobě vyhověl a zavázal Město Olomouc zaplatit žalobcům částku 15.875,- Kč s 13% úrokem od 26. 7. 1998 a náklady řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v souzeném případě došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení; daň z převodu nemovitostí za převáděnou bytovou jednotku byla vybrána neoprávněně.

Město Olomouc napadlo uvedený rozsudek odvoláním.

Krajský soud Ostrava, pobočka v Olomouci, dne 8. 10. 2001 rozsudkem, čj. 12 Co 575/2001-85, změnil napadený rozsudek tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 15.875,- s 13% úrokem. Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 4.900.- Kč a před soudem II. stupně částku 3.090,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně sice dostatečně zjistil skutkový stav, avšak vyvodil z něj nesprávné právní závěry. V daném případě se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení. Ujednáním o kupní ceně nedošlo k přenesení poplatkové povinnosti z žalovaného na žalobce, když žalobci nemohli být poplatníky daně a státu z tohoto titulu nic neplnili. Nemohlo se tedy ve smyslu ust. § 451 občanského zákoníku jednat o plnění bez právního důvodu, ani o plnění za jiného, když nebylo plněno státu, ale žalovanému. Pokud žalobci tvrdili, že žalovaný po nich požadoval něco, na co neměl nárok, protože ujednání ceny nebylo v souladu s obecně závaznými právními předpisy, mohlo by se jednat o částečnou neplatnost. Jedná se však o neplatnost relativní, které by se museli žalobci dovolat. V průběhu celého řízení však výslovně neučinili žádný projev vůle, který by bylo možno klasifikovat jako námitku neplatnosti ujednání o ceně. Cena 42.086,- Kč byla mezi účastníky ujednána jako cena kupní.

Rozsudek Krajského soudu napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že Krajský soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jejich právům. Nesprávně totiž právně posoudil stanovení kupní ceny ve vztahu k tvrzenému bezdůvodnému obohacení, přičemž poukázal na nemožnost podat ve věci dovolání (§ 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.

Krajský soud Ostrava, pobočka v Olomouci ve vyjádření ze dne 21. 6. 2002, jako účastník řízení, poukázal na to, že skutečnou podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů se způsobem hodnocení provedených důkazů.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Navrhovatelům nebylo bráněno, aby se obrátili na obecný soud a domáhali se svého práva. Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Ostravě věc řádně projednal, opakovaně provedl některé důkazy, ve věci rozhodl a rozhodnutí řádně odůvodnil. Navrhovatelé ve stížnosti ostatně napadají jen způsob hodnocení důkazů. Ústavní soud dospěl k závěru, že hodnocení důkazů, provedené Krajským soudem v Ostravě, je v intencích § 132 občanského soudního řádu, kdy soud hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Jeho právní závěry z provedených důkazů vycházejí a jsou podle přesvědčení Ústavního soudu ústavně konformní. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by kupní cena za předmětný byt byla sjednána tak, že v případě nezaplacení daně z převodu nemovitostí se cena snižuje o příslušnou částku. Jestliže navrhovatelé namítali, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, Ústavní soud přisvědčil názoru krajského soudu, že právním důvodem k zaplacení příslušné částky byla kuní smlouva a tudíž se nemohlo jednat o plnění bez právního důvodu ani o plnění za jiného.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 10. 2001, čj. 12 Co 575/2001-85, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2002

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru