Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2002/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 20
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2002.17.1
Datum podání28.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2002/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Herberta Absolona, 2. Jana Justa a 3. Barbory Šťastné, všech zastoupených JUDr. Alešem Kolářem, advokátem, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017 č. j. 28 Cdo 1862/2016-264 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015 č. j. 24 Co 10/2015-223, 24 Co 206/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, b) Městské části Praha 20, sídlem Jívanská 647/10, Praha 20 - Horní Počernice, a c) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Napadeným rozsudkem městský soud, a to v řízení podle části páté občanského soudního řádu, potvrdil ve výroku I rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 3. 2014 č. j. 15 C 35/2010-147 ve spojení s usnesením ze dne 12. 6. 2014 č. j. 15 C 35/2010-157 (jímž bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba stěžovatelů na určení, že jsou každý vlastníkem ideální 1/6 blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Horní Počernice a že se tím nahrazuje výrok II až IV rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 13. 1. 2010 č. j. PÚ 2739/92/1), dále pak změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že jednak stěžovatelé nejsou vlastníky každý 1/6 konkrétního pozemku ve stejném katastrálním území, jednak že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů "prvostupňového" řízení, a rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (přičemž odkázal na § 241a odst. 2 o. s. ř.), a že v podstatné části neobsahuje ani vyložení toho, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (přičemž odkázal na § 241a odst. 3 o. s. ř.), načež uzavřel, že s ohledem na tyto nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že vyčerpali řádné opravné prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje. V případě napadeného usnesení dovolacího soudu označili své dovolání za přípustné, přičemž odmítli jeho závěry, jak byly výše uvedeny. Argumentovali tím, že ve svém dovolání formulovali nejprve obecně a následně podrobně nesprávná právní posouzení odvolacího soudu, tj. posouzení nicotnosti správních aktů, kterou jsou obecné soudy povinny zkoumat z úřední povinnosti, posouzení části majetku jako zemědělského, kterážto otázka dle stěžovatelů byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu posouzena jinak, převzetí majetku Ing. Adalberta Baudische na základě nicotného aktu, případně jeho získání Marií Baudischovou v dědickém řízení, což je rovněž skutečností, kterou jsou soudy povinny zkoumat z úřední povinnosti, posuzování nemovitostí jakožto areálu, který není možno vydat, kterážto otázka byla posuzována dovolacím soudem jinak, neurčení náhrady za majetek, který se nevydává, což má být základní podmínkou takového rozhodnutí, a vady rozsudku odvolacího soudu - uvedení nesprávného data vydání rozsudku soudu prvního stupně.

5. Dovolací soud se však ani jednou námitkou nezabýval a dovolání "paušálně" odmítl. A protože se dostatečným způsobem nevypořádal s jejich argumenty, a ani je nevyzval k doplnění dovolání, porušil prý jejich právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatelů se v jejich argumentaci vyskytovaly námitky nesprávného právního posouzení věci, které směřovaly ke konkrétním skutečnostem, a tak byly konkrétními výtkami. Bylo proto třeba posoudit, jak na to upozorňovali hned zpočátku, platnost jednotlivých konfiskačních vyhlášek, které dle jejich názoru byly nicotnými právními akty, a na jejich podkladě tak nebyla konfiskace možná, navíc "zlovůlí" orgánů státní moci byl daný majetek konfiskován nejprve jako zemědělský a takto bylo třeba na něj nahlížet. Měly se zabývat jejich námitkou, že nebýt smrti Ing. Adalberta Baudische, jmenovaný by získal zpět české státní občanství a restituční předpisy by se na něj uplatnily v plné míře. Na tuto skutečnost by bylo možno nahlížet tzv. fikcí a danou otázku si vyřešit jako tzv. předběžnou. Tato otázka (vzniku státního občanství na základě fikce) přitom nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Vzhledem k povaze věci bylo povinností soudních orgánů postupovat s maximální obezřetností a nanejvýš otevřeně k poškozeným subjektům, a nezaujímat paušální závěr o platnosti aktů, které byly falsifikovány a příčící se i v tu dobu platným právním předpisům navrženým totalitní mocí za účelem konfiskace majetku "třídních nepřátel".

6. Dále stěžovatelé tyto své námitky nesprávného právního posouzení zopakovali a případně rozvedli, u otázek možnosti získání státního občanství fikcí a nicotnosti konfiskačních vyhlášek zopakovali, že nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny, přičemž upozornili, že dovolací soud také žádné konkrétní rozhodnutí na podporu svého usnesení neuvedl. Uvedli dále, že přesně formulovali i výtku zfalšování data úmrtí Ing. Adalberta Baudische, jež nebyla řešena, stejně tak tomu bylo u otázky vymezení tzv. rozhodného období, kdy nelze vázat možné převzetí majetku na účinnost dekretu, zásadní je převzetí na základě konfiskační vyhlášky. Stěžovatelé vyslovili znovu názor, že bylo třeba vzít v úvahu, že byl-li majetek zabrán jako zemědělský, nutno ho za takový považovat, a dodali, že jim není známa žádná judikatura Nejvyššího soudu, jež by se týkala podobného případu.

7. Závěrem namítli, že dovolací soud jejich podání zřejmě ani nečetl, jinak by viděl jednotlivé výtky, které byl dle jejich názoru povinen posoudit, jestliže příslušné otázky v jeho rozhodovací činnosti nebyly dosud řešeny. Veškeré podmínky pro podání dovolání byly splněny, přesto jejich argumenty a výtky nebyly projednány.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti výše označenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměli; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu, jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé (řádně) nevyčerpali dovolání jakožto procesní prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (viz sub 15).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud shledal, že stěžovateli podané dovolání trpí vadami, protože neobsahuje vymezení toho, v čem je dovolateli spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), případně zčásti i vyložení, v čem by nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu měla spočívat (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu uzavřel, že v dovolacím řízení nelze pokračovat. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s tímto závěrem vyjádřili nesouhlas, ovšem z argumentace, kterou uplatnili, neplyne, jakého konkrétního pochybení se měl Nejvyšší soud dopustit, když jejich podání označil jako vadné, neboť tato se poněkud míjí s rozhodovacími důvody. Ústavní soud si nicméně vyžádal příslušný soudní spis, ovšem ani po posouzení obsahu dovolání neshledal nic, co by dovolacímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.

12. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž dovolatel je v něm povinen nejen specifikovat, jaké právní posouzení (přesněji řečeno posouzení jaké konkrétní právní otázky) považuje za nesprávné, ale také vysvětlit, v čem má případná nesprávnost takového posouzení spočívat (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vedle toho, a to ve spojitosti právě s konkrétním právním posouzením, je dovolatel povinen uvést (a případně zdůvodnit), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti pokládá za splněný (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Jinak řečeno, povinností dovolatele je (pokusit se) identifikovat relevantní právní otázky (tj. ty, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno) a ve vztahu k nim uvést, jaký konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání má být naplněn a současně (podle povahy tohoto předpokladu) co ho k tomuto závěru vede. Ve zjevném rozporu se smyslem a účelem právní úpravy dovolání by byl takový výklad, podle kterého by k naplnění posledně uvedené náležitosti dovolání měla být postačující citace (či pouhý odkaz na) § 237 o. s. ř., ostatně jde o závěr plynoucí z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jehož ústavní konformita byla Ústavním soudem opakovaně posuzována [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

13. Stěžovatelé v dovolání vyjmenovali, jaké právní otázky měl odvolací soud posoudit nesprávně (viz jeho bod III. označený jako "Přípustnost dovolání"), své výhrady pak následně blíže rozvedli v další jeho části (viz bod IV. označený jako "Věcná stránka dovolání"); jde-li však o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, stěžovatelé v bodě III. dovolání pouze ocitovali znění § 237 o. s. ř., a ani v další, tj. IV. části k této náležitosti dovolání nic bližšího neuvedli. Možno jen podotknout, že jde o poměrně frekventovanou restituční judikaturní problematiku, s níž však stěžovatelé v dovolání dostatečně, popř. vůbec "nepracovali"; uvádějí-li až v ústavní stížnosti u některých právních otázek, které měl odvolací soud nesprávně právně posoudit, že nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny, takto (tj. ex post) vady svého dovolání zhojit nemohou.

14. Vyvozují-li za této situace stěžovatelé porušení svého práva na řádný proces z toho, že se dovolací soud nezabýval jejich dovoláním, resp. námitkami v něm obsaženými, nelze jim přisvědčit. Je totiž zřejmé, že tak učinit nemohl z důvodu stojícího na straně stěžovatelů, kteří se ochrany svých práv nedomáhali "stanoveným postupem". Stěžovatelé sice dále (v podstatě in eventum) namítli, že dovolací soud pochybil, když je nevyzval k doplnění dovolání, ovšem jimi požadovaný postup nemá zákonnou oporu (srov. § 241b odst. 3 a § 243b o. s. ř.).

15. Vytýkají-li stěžovatelé odvolacímu soudu mj., že věc posoudil po právní stránce chybně, bylo jejich povinností, jak plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, před podáním ústavní stížnosti "vyčerpat" také dovolání. To se však nestalo, neboť stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek sice podali, ale učinili tak způsobem, který nelze považovat za řádný, a tak Nejvyšší soud nemohl dovoláním napadený rozsudek přezkoumat, resp. posoudit, zda je dovolání (vůbec) přípustné podle § 237 o. s. ř. a případně rovněž důvodné. Vzhledem k tomu je nutno považovat ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku odvolacího soudu za nepřípustnou.

16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozsudku městského soudu jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru