Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 200/98Nález ÚS ze dne 17.12.1998Vymezení obsahu práva na zákonného soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkinterpretace
soudce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 155/12 SbNU 423
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.200.98
Datum podání30.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

335/1991 Sb., § 7

99/1963 Sb., § 9, § 12, § 14, § 84


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998

N 155/12 SbNU 423

Vymezení obsahu práva na zákonného soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 17. prosince 1998, ve věci ústavní

stížnosti Bytového podniku v Praze 6, za účasti vedlejšího

účastníka JUDr. O. J., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.

ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124, jímž bylo zamítnuto dovolání

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1996, č.

j. 23 Co 214/96-111, vydanému v právní věci vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 121/92, o uložení povinnosti

uzavřít dohodu o vydání věci,

takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon

1331/97-124, se zrušuje.

Odůvodnění.

I.

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. dubna

1998, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124, jímž bylo zamítnuto

dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června

1996, sp. zn. 23 Co 214/96, o uložení povinnosti uzavřít dohodu

o vydání věci. Uvedenými rozhodnutím se cítí být dotčen ve svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1

a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listiny), jakož i z čl. 90 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu sp. zn. 13

C 121/92, jejž si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu v Praze

6, a dále ze spisu sp. zn. 2 Cdon 1331/97, který si Ústavní soud

vyžádal od Nejvyššího soudu, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. května

1994, č. j. 13 C 121/92-54, byla zamítnuta žaloba JUDr. O. J.,

takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem,

o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění uvedeného

rozsudku opřel soud prvního stupně svoje zamítavé rozhodnutí

o závěr, dle něhož ke konfiskaci předmětných nemovitostí došlo

přímo ze zákona, a to ke dni účinnosti dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., tj. k 30. říjnu 1945, a nikoli ke dni

nabytí právní moci konfiskačních výměrů (14. prosince 1949), takže

tyto nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období ve smyslu §

1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

V měnícím rozsudku ze dne 12. října 1994, sp. zn. 23 Co

309/94, Městský soud v Praze uložil stěžovateli, takto odpůrci

v řízení před obecnými soudy, povinnost uzavřít dohodu o vydání

věci. Podle názoru odvolacího soudu k přechodu nemovitostí na stát

v dané věci došlo způsobem, který mají na zřeteli ustanovení § 6

odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Nadto odvolací soud dospěl i k závěru, že ke

konfiskaci majetku právních předchůdců vedlejšího účastníka došlo

v rozporu s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., když tito nabyli předmětné nemovitosti v soudní dražbě v roce

1943, přičemž mezi více zájemci byli vybráni losem a nikoli

z důvodu německé národnosti resp. podpory nacistického hnutí.

Nadto se nijak neprovinili spoluprací s okupační mocí proti

českému nebo slovenskému národu. Oba tito právní předchůdci byli

před rokem 1939 československými státními občany, přičemž první,

H. M., byl německé národnosti a jeho manželka K. M., druhý právní

předchůdce vedlejšího účastníka, byla národnosti české.

V dovolání proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel opakovaně

namítl přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem před

rozhodnou dobou, poukázal na skutečnost, že manželé M. se, jak

vyplývá ze správních spisů, hlásili k říšskoněmeckému státnímu

občanství, z dražby byli původně vyloučení jako Češi, ale po svých

protestech se postavení účastníků dražby domohli, přičemž losem

bylo pak rozhodováno mezi nimi a dalším německým zájemcem.

Vrchní soud rozsudkem ze dne 29. prosince 1995, č. j. 4 Cdo

21/95-98, dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze

zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vycházel přitom ze závěru,

dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu zčásti vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podklad v provedeném dokazování, když

odvolací soud dovodil, že konfiskační řízení vůči H. a K. M.

nebylo vedeno ke splnění účelu dekretu prezidenta republiky

č.108/1945 Sb., ale v důsledku změněné politické situace po únoru

1948. Rovněž i konstatování odvolacího soudu, dle něhož k přechodu

věci na stát došlo až rozhodnutím vydaným podle ustanovení § 2

odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., dovolací

soud nepovažoval za dostatečně odůvodněné, v důsledku čehož jej

klasifikoval jako nepřezkoumatelné.

Ve svém opětovném rozhodnutí ze dne 19. června 1996, č. j.

23 Co 214/96-111, Městský soud v Praze setrval na svém původním

stanovisku a uložil stěžovateli povinnost uzavřít s vedlejším

účastníkem dohodu o vydání věci. Názor, dle něhož k přechodu

v žalobě uvedeného majetku na stát došlo konfiskačními výměry, jež

nabyly právní moci dne 14. prosince 1949, opřel i poukazem na

judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 156/95, III. ÚS 39/95, IV. ÚS

56/94). Opakovaným zhodnocením provedených důkazů dospěl k závěru,

podle něhož uvedené konfiskační dekrety nesplňují podmínky,

vyžadované dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

v důsledku čehož vztáhl pro posouzení přechodu předmětných

nemovitostí na stát režim zákona o mimosoudních rehabilitacích.

V dovolání do uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze

stěžovatel argumentoval zejména skutečností, že v dané věci nebyly

splněny zákonné předpoklady nekonfiskování majetku právních

předchůdců vedlejšího účastníka, když šlo ve smyslu ustanovení §

1 bod 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o Němce,

přičemž v řízení nebylo prokázáno, že tito zachovali věrnost

Československé republice, zúčastnili se boje za osvobození

republiky anebo že by trpěli pod nacistickým či fašistickým

terorem.

Rozsudkem ze dne 6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124,

Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl. V odůvodnění vycházel

přitom z právního názoru, dle kterého se vydání věcí,

konfiskovaných na základě dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., lze domáhat dle zákona o mimosoudních rehabilitacích

pouze tehdy, jestliže rozhodnutí podle ustanovení § 1 odst. 4

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nabylo právní moci po

25. únoru 1948. Protože v předmětné věci konfiskační rozhodnutí

nabyla právní moci teprve v rozhodném období, zabýval se Nejvyšší

soud dále otázkou, zda použití zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, nebrání ustanovení § 1 odst. 5 uvedeného

zákona, tj. zdali nešlo o majetek, získaný v době nesvobody

osobami státně nespolehlivými anebo v důsledku rasové perzekuce.

Jelikož tyto skutečnosti prokázány nebyly, posuzoval dovolací soud

naplnění restitučního titulu dle § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm.

c) a § 2 odst. 2 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

V této souvislosti dospěl k závěru, že po provedeném dokazování

nelze přesvědčivě odvolacímu soudu uvedenou právní kvalifikaci

vytknout.

V ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí

o dovolání, stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se v odůvodnění

svého rozhodnutí přesvědčivě, resp. vůbec, nevypořádal s námitkou

z dovolání, podle které není prokázáno splnění podmínky, obsažené

v § 1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., zda se

právní předchůdci vedlejšího účastníka buď činně zúčastnili boje

za osvobození republiky nebo trpěli pod nacistickým nebo

fašistickým terorem. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu pak

spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.

Nadto stěžovatel uvádí, že při rozhodování o jím podaném dovolání

bylo změněno obvyklé složení senátu Nejvyššího soudu, který ve

věci rozhodoval, v důsledku čehož namítá dotčení ve svém právu na

zákonného soudce, plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

Ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 8. června 1998,

Nejvyšší soud poukazuje na konstantní judikaturu (R 15, 16/1994),

týkající se vztahu zákona o mimosoudních rehabilitacích

k rozhodnutím, jež byla vydána podle dekretu prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb. K námitce výkladu ustanovení § 1 bodu 2 uvedeného

dekretu prezidenta republiky obdobně jako ve svém rozhodnutí

poukázal na právní závěry a argumentaci, obsaženou v nálezu

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94. Konečně ohledně namítaného

nesprávného obsazení senátu Nejvyšší soud uvedl, že předmětnou věc

rozhodoval senát, jenž je podle rozvrhu práce senátem vyřizujícím

právní věci, týkající se nároků podle zákonů č. 403/1990 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Následně si Ústavní soud od Nejvyššího soudu vyžádal

předložení rozvrhu práce, jakož i poukaz na jeho ustanovení, jimiž

se v daném případě řídilo přidělení věci a složení senátu. Dne

14. září 1998 Ústavní soud obdržel rozvrhy práce pro senáty

občanskoprávního a obchodního kolegia na rok 1997 a 1998, jakož

i sběrný spis sp. zn. 2 Cdon 1331/97. V průvodním přípise se

poukazuje na přidělení věci předsedou Nejvyššího soudu ze dne 21.

srpna 1997 (č. l. 23 sběrného spisu), jakož i na ustanovení

rozvrhu práce, jimiž se řídilo přidělení předmětné věci

příslušnému senátu a jeho složení.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 84/94, III.

ÚS 114/94, III. ÚS 118/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 187/98, III. ÚS

206/98). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví

zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce

i ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Základní právo na zákonného soudce (tj.

příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným

vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 9 až 12,

§ 84 až 89a o. s. ř.), ani pouhým zákonným vymezením obsazení

soudu (§ 36 až 36c o. s. ř., § 9 odst. 2, 3, § 12 odst. 2, 3, §

15 odst. 2 a § 27 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí

interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl.

38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu. Konstatoval, že zmíněný

ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou

podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla

ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje

soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro

každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí

jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad

(procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného

přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody

a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (III. ÚS

232/95). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i ve věci sp. zn.

III. ÚS 230/96, když zdůraznil, že ústavní imperativ, dle něhož

"nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1

Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému

obsazení jednajícího soudu ad hoc.

Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů

a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí

základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní

agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených

v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného

soudce nutno podřadit i požadavek vyloučení soudců z projednávání

a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 14 o. s. ř.).

Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1

Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení

soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Ještě naléhavější

je tento požadavek v případě možnosti rozhodování soudu bez

jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Osoba soudce ve složení senátů

musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp.

obžaloba ve věci trestní, dojde soudu.

Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu,

projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak

stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu

určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména

vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou

nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.).

Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem

stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.

Dle ustanovení čl. 2 odst. 2 jednacího řádu Nejvyššího soudu

(přijatého usnesením pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince

1995 a publikovaného pod č. 2/1996 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek) rozvrh práce Nejvyššího soudu stanoví předseda

Nejvyššího soudu, přičemž dle odstavce 3 uvedeného článku je v něm

stanoveno zejména zařazení soudců do kolegií a rozdělení práce

mezi jednotlivá kolegia, složení senátů, rozdělení práce

a podmínky vzájemného zastupování. Dle rozvrhu práce Nejvyššího

soudu na dobu od 1. ledna 1997 do 31. prosince 1997 (S 20/97)

jedním z tříčlenných senátů, příslušných k rozhodování

o občanskoprávních věcech, byl stanoven senát, jehož předsedou byl

určen JUDr. M. P., členy JUDr. J. R. a JUDr. F. D., náhradnicí

JUDr. M. R. Opatřením Cpjn 1/98 ze dne 2. ledna 1998 předseda

občanskoprávního a obchodního kolegia stanovil nové složení senátů

z členů kolegia, určených rozvrhem práce, přičemž pro rozhodování

věcí dle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a pro

uznání cizích rozhodnutí určil senát č. 28 ve složení JUDr. M. P.,

JUDr. O. J., JUDr. E. W. a JUDr. F. D. (náhradník).

Dovolání stěžovatele společně se spisem sp. zn. 13 C 121/92

bylo Obvodním soudem pro Prahu 6 Nejvyššímu soudu předloženo dne

18. srpna 1997 (spis sp. zn. 13 C 121/92, č. l. 121).

Dne 19. srpna 1997 se JUDr. O. J. obrátil na předsedu

Nejvyššího soudu JUDr. O. M. s přípisem, ve kterém jej informuje

o podaném dovolání stěžovatele ve věci, ve které je účastníkem

řízení (žalobcem) a žádá o přidělení věci senátu, který o dovolání

rozhodne (spis sp. zn. 2 Cdon 1331/97, č. l. 23). Na uvedeném

přípisu je obsažen pokyn předsedy Nejvyššího soudu ze dne 21.

srpna 1997, ve kterém je věc přidělena k vyřízení v souladu

s rozvrhem práce senátu JUDr. M. P.

Předmětná věc byla Nejvyšším soudem rozhodnuta dne 6. ledna

1998 v senátě, složeném z předsedy JUDr. M. P. a soudců JUDr.

J. M. a JUDr. F. D.

Jak plyne z uvedených zjištění, v předmětné věci rozvrhem

práce Nejvyššího soudu stanovený senát rozhodoval v jiném, než

určeném složení. Rozvrh práce ani opatření předsedy

občanskoprávního kolegia přitom neobsahovaly přechodná ustanovení,

řešící obsazení senátu v případě změny jejich složení mezi

termínem nápadu věci a termínem rozhodování, a dále neobsahovaly

ani explicitní pravidla pro zastupování. Nelze se přitom spokojit

s tvrzením účastníka, že v obdobných případech bylo postupováno na

základě ustálené praxe. Funkci rozvrhu práce proporcionálně

přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce,

nutno považovat ve vztahu k požadavkům, plynoucím z čl. 38 odst.

1 Listiny, a to zejména k požadavku předvídatelnosti

a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za

sekundární.

V nedodržení rozvrhem práce určeného složení senátu

v předmětné věci Ústavní soud spatřuje porušení základního práva

na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, pročež nezbylo,

než ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

6. ledna 1998, č. j. 2 Cdon 1331/97-124, zrušit [§ 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,ve znění pozdějších

předpisů].

Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před

obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož

zrušením rozsudku obecného soudu se vytváří prostor pro opětovné

posouzení věci a zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost

slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatněníjeho

argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci,

nezabýval se proto ústavností napadeného rozhodnutí obecného soudu

z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. Dle přesvědčení

Ústavního soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací

zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem,

zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který

zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro

ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecnýchsoudů, pak pro

ústavní posouzení rozhodnutí obecnéhosoudu platí subsidiarita

hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (III. ÚS 205/97).

V Brně dne 17. prosince 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru