Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 200/2000Nález ÚS ze dne 14.10.2000K všeobecné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo ... více
Věcný rejstříkprocesní postup
Obhajoba
Příkaz k zatčení
odpor/proti trestnímu příkazu
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 151/20 SbNU 71
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.200.2000
Datum podání30.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.13, § 36 odst.2, § 55


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 200/2000 ze dne 14. 10. 2000

N 151/20 SbNU 71

K všeobecné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 12. 10. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., t. č.

Vazební věznice, proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze

dne 11. října 1999, sp. zn. 4 T 166/99, takto:

Trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 11. října 1999,

sp. zn. 4 T 166/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný

trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 11. října 1999,

vedený ve věci téhož soudu pod sp. zn. 4 T 166/99, a tvrdil, že

jmenovaný obecný soud tím, že odmítl projednat jinak včas podaný

odpor proti němu, porušil v neprospěch stěžovatele nejen zákon

(v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 314c odst. 2 a dalších tr. ř.),

ale také jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), když

současně ani neučinil zadost svým ústavním povinnostem plynoucím

z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně

zaručených práv (k nesplnění ústavně uložených povinností) došlo

tím, že obecný soud přesto, že poté, co se stěžovatel při

publikaci obžaloby a trestního příkazu před soudem (dne 19. února

2000) "vzdal práva odporu i za osoby oprávněné" přes jinak včas

následně podaný odpor (dne 24. února 2000), pokládá vydaný trestní

příkaz za pravomocný a v důsledku toho odmítá tento odpor

projednat.

Po zevrubné argumentaci, dle níž - stručně shrnuto - je

"vzdání se práva odporu, a to jak za sebe, tak i za osoby

oprávněné podat odpor v jeho prospěch" procesně nepřípustné, neboť

zákon takový institut na rozdíl od ustanovení o odvolacím řízení

nezná a analogie s ním je pro krácení práv stěžovatele

(obviněného) nepřípustná; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní

soud ústavní stížností napadený trestní příkaz, jak shora je

označen, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu obecného soudu sp. zn. 4 T 166/99 je patrno,

že stěžovatel poté co v průběhu trestního řízení změnil místo

svého pobytu a jeho změnu orgánům v trestním řízení činným

neoznámil, a poté co byl proto a v důsledku vydaného příkazu

k zatčení dne 19. února 2000 předveden k obecnému soudu, po

publikaci obžaloby a trestního příkazu a po procesním poučení

prohlásil jednak, že uděleným poučením porozuměl, jednak že "se

vzdává práva odporu i za osoby oprávněné" (č. l. 46 spisu obecného

soudu), a že poté byl ze zatčení propuštěn na svobodu. Protože ani

obsah spisu, zejména obsah publikačního protokolu nenasvědčuje

tomu, že by vůči stěžovateli při posuzovaném procesním úkonu

s výhradou, která bude vyložena později, bylo postupováno

v rozporu se zákonem, je nutno mít za to, že jeho projev stran

práva odporu byl učiněn svobodně.

Vývodům ústavní stížnosti, pokud v obecné poloze

v souvislosti se vzdáním se odporu obecnému soudu vytýká

nezákonnost, pokud se týká neústavnost jeho postupu, nebylo lze

přisvědčit, a to proto, že Ústavní soud již v nálezu ve věci I. ÚS

291/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 9., vydání 1., č. 105, Praha 1998) ze dne 23.

září 1997 rozhodl, že "i když trestní řád přímo právo vzdát se

odporu neupravuje, je přípustné použít analogie s ustanovením §

250 trestního řádu o právu oprávněné osoby vzdát se odvolání,

neboť i v případě práva podat odpor jde o dispoziční právo

obžalovaného činit právní úkon v trestní věci, která se dotýká

jeho osoby".

Protože posléze označený nález Ústavního soudu se stal

vykonatelným dne 21. 10. 1997 (č. l. 31), a protože vykonatelná

rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby

(čl. 84 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), cítí se jím Ústavní soud

vázán i při rozhodování o posuzované ústavní stížnosti

stěžovatele, a to i co do jeho právního názoru, neboť výklad

ústavněprávních otázek, podaný Ústavním soudem v odůvodnění jeho

nálezu, zpravidla v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je

všeobecně závazný stejně jako samotný výrok nálezu, a jako takový

tímto právním (ústavněprávním) názorem váže v povahově obdobných

věcech i samotný Ústavní soud.

Přesto však ústavní stížnost stěžovatele byla shledána

důvodnou, neboť obecný soud své řízení zatížil jinou procesní

vadou, kterou z hlediska ústavně zaručeného základního práva na

osobní svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod) nebylo

možno přehlédnout.

V důsledku vydaného zatykače (§ 69 tr. ř.) byl stěžovatel

policejním orgánem zbaven osobní svobody zatčením a jako zatčený

byl předveden k obecnému soudu (dne 19. 2. 2000), byl jím po

publikaci obžaloby a trestního příkazu stručně vyslechnut k

osobním poměrům. Z obsahu protokolu o tom procesním úkonu

nevyplývá, že předtím, než se stěžovatel vzdal práva odporu proti

publikovanému trestnímu příkazu, byl obecným soudem poučen o svém

ústavně zaručeném právu na soudní ochranu (čl. 37 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod), a protože lze jen stěží předpokládat,

že by se sám, jako evidentní laik v právu, spontánně práva odporu

proti trestnímu příkazu vzdal, nutno dovodit, že k takovému

procesnímu projevu byl obecným soudem vyzván.

Ratio legis ústavně zaručeného práva na právní pomoc

v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci

vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě)

a právem na právní pomoc mu zaručit, že co do procesního postupu

orgánů činných v trestním řízení bude proti němu postupováno

v intencích zákona a za šetření ústavních kautel. Tyto momenty

vystoupí obzvláště do popředí tehdy, jestliže procesní úkony

orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo, v době, kdy byly

předsevzaty, je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací

schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny.

Zákonem exemplativně (§ 36 odst. 2 tr. ř.) vypočtené podmínky

nutno proto chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci

vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít

zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení

o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před

takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který,

nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední

ustanoven.

Nebude patrně vážnějších pochyb o tom, že vzdání se opravných

prostředků vůči rozhodnutí orgánů veřejné moci tam, kde je zákon

připouští (v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu také

stran práva odporu vůči trestnímu příkazu), je takovým procesním

vyjádřením (úkonem), na které plně dopadá výklad podaný

v předchozím odstavci.

Obecný soud proto pochybil, jestliže - pokládal-li již za

potřebné znát - ještě předtím, než stěžovatele ze zatčení

propustil - jeho stanovisko k publikovanému trestnímu příkazu

- stěžovatele předem nepoučil ani o významu a procesních

důsledcích jeho vyjádření ani o jeho případném právu na obhájce;

toto pochybení, odhlédnuto již od toho, že pro posuzovaný procesní

úkon použil obecný soud očividně nevhodný formulář, který nadto

vyplnil zcela nedostatečně (scházející údaj o stanovení úkonu

apod.), porušuje nejen zákon (trestní řád v ust. § 55), ale

současně také ústavní záruky (čl. 40 odst.3 Listiny základních

práv a svobod), a proto nezbylo než ústavní stížností napadený

trestní příkaz zrušit [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona],

aniž by se však úvahy Ústavního soudu přitom jakkoli dotkly

vlastního merita věci.

O návrhu na odložení vykonatelnosti trestního příkazu nebylo

třeba rozhodovat samostatným výrokem, jednak vzhledem k vlastnímu

rozhodnutí v meritu věci, jednak - před tímto rozhodnutím - pro

nedostatek zákonných podmínek (§ 79 odst. 2 zákona).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 12. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru