Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2/12 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2012Přezkum rozhodnutí o znalečném v odvolacím řízení, neprojednání odvolání podaného účastníkem řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Odvolání
řízení/zastavení
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
žaloba/pro zmatečnost
právní moc
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 1/64 SbNU 793
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2.12.1
Datum podání01.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1963 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.4, § 104 odst.1, § 211, § 159a odst.5, § 212 písm.a, § 212a odst.1, § 212a odst.6, § 219, § 167 odst.2, § 139


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2/12 ze dne 27. 3. 2012

U 1/64 SbNU 793

Přezkum rozhodnutí o znalečném v odvolacím řízení, neprojednání odvolání podaného účastníkem řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 27. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2/12 ve věci ústavní stížnosti E. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 688/2009 zamítajícímu stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2011 č. j. 11 Cmo 229/2011-152, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a M. J. jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. ledna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů z důvodu porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 14 Co 688/2009 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. V řízení ve věci žaloby stěžovatele o určení neplatnosti darovací smlouvy a o určení, že vedlejší účastnice není vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih byla Vysoká škola Karlovy Vary, o. p. s., - Ústav kriminalistiky a forenzních disciplín ustanovena znalcem za účelem podání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Poté, co byl tento znalecký posudek vypracován, rozhodl uvedený soud usnesením ze dne 16. září 2009 č. j. 6 C 166/2007-117 o přiznání znalečného ve výši 24 561 Kč, proti tomuto rozhodnutí však podali odvolání jak uvedený znalecký ústav, tak stěžovatel. Ten tak učinil ve středu 7. října 2009 svým faxovým podáním, které následně doplnil podáním stejného obsahu, jež bylo předáno k poštovní přepravě dne 12. října 2009. Odvolání bylo podáno řádně a včas.

3. Krajský soud v Plzni sice napadené usnesení potvrdil svým usnesením ze dne 12. října 2009 č. j. 15 Co 447/2009-131, jež nabylo právní moci 26. října 2009, při svém rozhodování ale posuzoval pouze odvolání znaleckého ústavu. Příslušný spisový materiál mu byl totiž ze strany okresního soudu předložen již 7. října 2009, aniž by v něm bylo zahrnuto i odvolání stěžovatele, o kterém odvolací soud neměl vědomost. K jeho předložení (včetně jeho doplnění) tak došlo až poté, co bylo posledně uvedeným usnesením meritorně rozhodnuto o odvolání znalce, v důsledku čehož krajský soud podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu usnesením ze dne 18. prosince 2009 č. j. 14 Co 688/2009-188 řízení o něm zastavil. Vycházel přitom z názoru, že právní moc usnesení soudu prvního stupně, vůči němuž odvolání směřovalo, představuje nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 159a odst. 5 občanského soudního řádu, který nelze odstranit.

4. Posledně uvedené usnesení krajského soudu napadl stěžovatel neúspěšně žalobou pro zmatečnost, kterou tento soud následně zamítl usnesením ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 688/2009. Předmětná žaloba byla přípustná podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť směřovala proti usnesení o zastavení řízení. Její věcné posouzení však záviselo na otázce, zda usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání znaleckého ústavu, vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k odvolání žalobce proti témuž usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud dospěl k závěru, že tomu tak je. Přihlédl přitom zejména ke kvantitativnímu a kvalitativnímu rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu v této věci. Ten první vymezuje § 212 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud není ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Toto ustanovení se s ohledem na povahu usnesení o určení znalečného analogicky uplatní i v jeho případě. Pokud jde o kvalitativní rozsah přezkumu, za relevantní pro jeho vymezení považoval krajský soud § 212a odst. 1 a 6 občanského soudního řádu. Napadené usnesení soudu prvního stupně tak bylo možné přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, avšak za podmínky, že se týkají toho, co tento soud řešil ve výroku usnesení.

5. Předmětné závěry lze shrnout tím způsobem, že odvolací soud byl povinen zabývat se ve svém přezkumu všemi v úvahu přicházejícími odvolacími důvody. Z tohoto pohledu tak byla, resp. měla být přezkoumána i správnost napadeného usnesení soudu prvního stupně, což se promítá i do posouzení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté. Vyústila-li totiž za této situace přezkumná činnost odvolacího soudu v závěr o věcné správnosti napadeného rozhodnutí a v jeho potvrzení, pak je tyto závěry třeba vztáhnout i na ty z hlediska § 212a odst. 6 občanského soudního řádu způsobilé odvolací důvody, jež nebyly uplatněny ze strany žádného z účastníků. Krajský soud se proto i v řízení o žalobě pro zmatečnost ztotožnil se závěrem, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť i v případě dalšího věcného přezkumu, byť na podkladě odvolání podaného jinou osobou, by šlo o totožnou věc. Byly tedy dány důvody pro zastavení řízení o odvolání stěžovatele, pročež krajský soud žalobu stěžovatele zamítl.

6. Pro úplnost je třeba uvést, že krajský soud uznal nesprávnost postupu okresního soudu při posuzování možnosti přihlížet k odvolání podanému stěžovatelem a předložení věci odvolacímu soudu. Tyto nedostatky ale bylo možné podřadit jen pod důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, který na rozhodnutí, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, vztáhnout nelze.

7. Se závěrem o existenci překážky věci pravomocně rozsouzené se nakonec ze stejných důvodů ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, přezkoumal k odvolání stěžovatele a následně jej svým usnesením ze dne 13. října 2011 č. j. 11 Cmo 229/2011-152 potvrdil.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Ústavní stížnost směřuje proti posledně uvedeným rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost. Stěžovatel uvádí, že ačkoliv postupoval v souladu s právem a odvolání proti usnesení okresního soudu podal řádně a včas, tento opravný prostředek nebyl nikdy věcně projednán a řízení o něm bylo zastaveno. Obecné soudy sice uznaly nesprávnost procesního postupu okresního soudu, přesto však vyhodnotily zastavení odvolacího řízení jako správné, neboť o věci již bylo rozhodnuto a z důvodu překážky věci rozhodnuté o ní nemohlo být rozhodováno znovu. Takovýto závěr, jakkoliv se opírá o ustanovení podústavního práva, vyznívá v dimenzích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a na spravedlivé řízení absurdně.

9. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, především nálezy ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 385/07 (N 182/54 SbNU 267) a ze dne 28. března 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 (N 55/60 SbNU 677), v nichž tento soud zdůraznil význam principu důvěry v právo a s ním související maximu, podle níž, "jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán". Ochrana této důvěry přitom "nesmí být zklamána, byť by byla (ex post) důmyslně a po formální stránce bezvadně odůvodněna odkazy na konkrétní účinné pozitivní právní normy". Těmto požadavkům rozhodnutí krajského soudu ani vrchního soudu nedostála. Jejich odůvodnění je pouze sofistikovaným zdůvodněním zjevné nespravedlnosti, která se míjí s obsahem citovaných rozhodnutí, jakož i s požadavkem práva na spravedlivé řízení a na soudní ochranu vůbec podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 14 Co 688/2009, jehož součástí byla i kopie pro danou věc relevantních částí spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 166/2007, a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

11. Krajský soud v Plzni se vyjádřil prostřednictvím samosoudce, jímž rozhodl v dané věci, přičemž odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil však, že při rozhodování o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelem musel respektovat zákonnou úpravu tohoto mimořádného opravného prostředku, kterou považuje za souladnou s ústavním pořádkem a podle které nezakládala zjištěná pochybení obecných soudů s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí jeho zmatečnost, resp. nebyla způsobilým důvodem zmatečnosti, který by stěžovatel mohl vůči němu uplatnit. Usnesení soudu prvního stupně, proti němuž odvolání směřovalo, bylo navíc přezkoumáno v plném rozsahu již v odvolacím řízení vedeném na podkladě odvolání znaleckého ústavu a jako věcně správné bylo potvrzeno. Ústavní stížnost proto navrhl zamítnout, resp. odmítnout.

12. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření podepsaném předsedkyní senátu 11 Cmo stručně shrnul důvody, pro které v dané věci nebyl shledán důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu a na nichž setrvává. V podrobnostech přitom odkázal na odůvodnění svého usnesení.

13. Vysoká škola Karlovy Vary, o. p. s., - Ústav kriminalistiky a forenzních disciplín, aniž by byla právně zastoupena, ve svém podání sdělila, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.

14. Vedlejší účastnice M. J. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

15. Výše uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat, čehož stěžovatel využil. Kromě již uplatněné argumentace ve své replice uvedl, že podle § 212 věty první občanského soudního řádu odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, z čehož vyplývá, že jeho odvolání dosud projednáno nebylo. Oproti odvolání znaleckého ústavu, jenž se domáhal určení vyšší částky znalečného, se totiž v jeho případě jednalo o odvolání protichůdné, směřující naopak k tomu, aby toto znalečné bylo stanoveno částkou nižší. Toto odvolání a námitky v něm uvedené tak nebyly nikdy odvolacím soudem projednány, pročež nelze souhlasit s vyjádřením krajského soudu, podle něhož bylo zastavující usnesení okresního soudu v plném rozsahu přezkoumáno již v odvolacím řízení vedeném na podkladě odvolání znaleckého ústavu. Závěrem svého vyjádření setrval na svém závěru, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu.

IV.

Vlastní posouzení

16. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.

17. Lze shrnout, že stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení o jeho řádně a včas podaném odvolání proti rozhodnutí o znalečném. Důvodem byla skutečnost, že v době rozhodování o něm již bylo jím napadené usnesení, byť v důsledku pochybení soudů, potvrzeno k odvolání znalce. Došlo k tomu však bez toho, aby se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami, resp. aby o jeho odvolání dokonce vůbec věděl, v důsledku čehož o něm dosud nebylo věcně rozhodnuto, a tedy nemohly být ani dány důvody zastavení řízení o něm. Pokud přitom obecné soudy v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost přisvědčily závěrům odvolacího soudu a existenci takovýchto důvodů naopak shledaly, tak tím podle stěžovatele porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť ta mu měla být jejich postupem vlastně odepřena.

18. Z předestřené argumentace je zřejmé, že těžiště námitek stěžovatele spočívá v nevypořádání se odvolacího soudu s důvody jeho odvolání, jež na rozdíl od odvolání znalce nesměřovalo ke zvýšení, nýbrž snížení přiznané částky znalečného. Na tomto místě lze nepochybně souhlasit s tím, že odvolací soud pochybil, když rozhodnutí o znalečném potvrdil toliko k jednomu ze dvou řádně a včas podaných odvolání účastníků řízení, což nakonec uznaly i obecné soudy ve svých napadených usneseních. Na rozdíl od stěžovatele však Ústavní soud nesdílí názor, podle něhož by k odstranění tohoto pochybení mohlo dojít tím, že by odvolací soud opětovně přezkoumal již jednou potvrzené rozhodnutí o znalečném k odvolání jiného účastníka řízení, o němž v důsledku pochybení soudu nebylo dosud formálně rozhodnuto. Překážku takovémuto postupu lze přitom spatřovat již v samotné konstrukci odvolacího řízení.

19. Ačkoliv je odvolání splňující zákonem stanovené podmínky nezbytným předpokladem, aby odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, výsledkem tohoto přezkumu není rozhodnutí o důvodnosti (jednotlivých) odvolání, nýbrž ve smyslu § 219 občanského soudního řádu o věcné správnosti napadeného rozhodnutí. Právě její posouzení tak slouží vypořádání se s přípustnými námitkami uplatněnými v odvoláních všech účastníků. Dospěje-li přitom odvolací soud k závěru, že podmínky pro potvrzení rozhodnutí jsou splněny, je tomu tak vždy z hlediska všech námitek, jež podle § 212a občanského soudního řádu přicházejí s ohledem na povahu konkrétního odvoláním napadeného rozhodnutí v úvahu jako důvod přezkumu. Tato východiska se přitom uplatní i v dané věci.

20. Již Krajskýsoud v Plzni v napadeném usnesení správně poukázal na to, že usnesení o znalečném lze podle § 212 písm. a) a § 212a odst. 1 a 6 občanského soudního řádu přezkoumat i nad rámec v odvolání vymezeného rozsahu přezkumu aiz důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, pokud se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. Vzhledem k tomu, že výrokem bylo rozhodnuto o výši znalečného, byl odvolací soud povinen přezkoumat správnost jejího určení úplně, tedy i z hlediska odvoláním neuplatněných námitek. Potvrzení věcné správnosti se přitom týká odvoláním napadeného usnesení jako celku, aniž by bylo možné s ohledem na § 167 odst. 2 ve spojení s § 159a odst. 5 občanského soudního řádu následně rozhodovat i o jiných, byť dosud výslovně nevypořádaných, odvolacích důvodech. Jinými slovy, překážka věci pravomocně rozhodnuté neumožňuje, aby jednou odvolacím soudem potvrzené, a tedy pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo tímto soudem následně opětovně přezkoumáno s eventualitou, že tentokrát naopak potvrzeno nebude. Takovýto přezkum by byl nakonec z povahy věci možný jen z důvodů, které odvolací soud již v rámci svého prvního posouzení neshledal relevantními.

21. Uvedené znamená, že odvolacísoud neodepřel stěžovateli soudní ochranu, pokud poté, co o jeho odvolání nerozhodl svým potvrzujícím usnesením, zastavil řízení o něm z důvodu existence neodstranitelné překážky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu. Z ústavněprávního hlediska proto nelze nic vytknout ani rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost. Ty se s jeho stěžejní námitkou nakonec samy zevrubně vypořádaly, přičemž na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.

22. Ústavnísoud nicméně podotýká, že jeho závěry ve vztahu k napadeným usnesením neaprobují způsob, jakým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o znalečném. Skutečnost, že odvolací soud rozhodl o řádně a včas podaném odvolání stěžovatele až dodatečně, a nikoliv společně s odvoláním znalce, je nepochybně v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež naopak předpokládají věcné posouzení napadeného rozhodnutí z hlediska všech jednotlivými odvoláními uplatněných námitek. Nelze přitom vyloučit ani porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu v důsledku takovéhoto postupu, a to především z toho důvodu, že se odvolací soud dostatečně (nebo dokonce vůbec) nevypořádal s jeho argumentací. Odstranění takovéhoto zásahu ale z výše uvedených důvodů nelze dosáhnout dodatečným rozhodnutím o dosud nerozhodnutém odvolání. Smyslem předmětného zastavovacího řízení totiž nebylo nic jiného než vypořádání se procesně korektním způsobem s odvoláním, u něhož sice nebyl dán žádný zákonný důvod pro odmítnutí, s ohledem na potvrzení napadeného rozhodnutí o znalečném však již nemohlo být projednáno ani meritorně. K namítanému porušení základních práv stěžovatele tak z výše uvedených důvodů mohlo dojít pouze usnesením, kterým bylo k odvolání znaleckého ústavu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Zda k němu skutečně došlo, již ale Ústavní soud v dané věci neposuzoval, neboť by tím přezkoumával rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost nesměřovala.

23. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru