Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1999/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.02.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
In dubio pro reo
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.1999.12.1
Datum podání29.05.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1999/12 ze dne 15. 2. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, AK se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2011 č. j. 7 T 5/2010-2174, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2011 sp. zn. 7 To 50/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012 č. j. 7 Tdo 1607/2011-64 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho práva na spravedlivý proces, resp. že mělo dojít k porušení čl. 1, 7, 8, 10, 12, 13, 36, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a aby ve smyslu § 71d odst. 1 (pozn.: míněn zřejmě "§ 39") zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., projednal ústavní stížnost mimo pořadí a bez zbytečného odkladu.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel spolu s obžalovaným J. S. a R. F. uznán vinným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. z.") pokusem trestného činu kuplířství podle § 8 odst. 1 tr. z. k § 204 odst. 1 a 2 tr. z., ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. z., a dále spolu s obžalovaným R. F. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. z. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; současně všem obviněným byla uložena povinnost nahradit poškozeným společně a nerozdílně způsobenou škodu.

K odvolání (krajského) státního zástupce i obžalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem výše citovaný rozsudek částečně zrušil (a to ve druhém výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody), načež stěžovatele spolu s R. F. (znovu) uznal vinným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. z. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. z. a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel i ostatní spoluobvinění dovolání, to však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího je nesprávný, jeho odůvodnění nesmyslné, místy až zmatečné, že uvedené soudy nevzaly v úvahu základní zásady trestního řízení, konkrétně zásadu presumpce neviny, volného hodnocení důkazů a in dubio pro reo, a že na základě provedeného dokazování nemohly dospět k závěru, že se dopustil stíhaného jednání, neboť neexistuje žádný relevantní usvědčující důkaz, a naopak existuje řada důkazů, které jeho vinu vylučují. Následně stěžovatel uvádí, že pokud soudy vycházely z jeho prvotní výpovědi, tato byla nepravdivá, neboť byla vynucena násilím ze strany policistů; krajský soud prý také nedostatečně zjistil skutkový stav a porušil jeho právo na obhajobu, neboť neprovedl všechny jím navrhované důkazy, a že policisté při zatýkání postupovali brutálně.

Dále stěžovatel cituje z jím podaného dovolání, přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že se vůbec jeho argumentací nezabýval, a že jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11, II. ÚS 226/06, III. ÚS 1624/09, II. ÚS 1975/08, II. ÚS 2168/07, III. ÚS 617/2000, IV. ÚS 615/99 a IV. ÚS 36/98 uvádí (případně opakuje), že jeho prvotní výpověď nebyla žádným důkazem potvrzena, a jde-li o pokus trestného činu kuplířství, nebyl proveden žádný důkaz, a tudíž rozhodnutí o jeho vině je nepodložené, resp. že rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno nedostatečně a že odvolací soud se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal a dovolací soud se s nimi nevypořádal vůbec, resp. že jediným důkazem bylo jeho doznání, přestože podle znaleckého posudku je osobou zvýšeně ovlivnitelnou, se silnou sociální a citovou vazbou na rodinu a především na matku, která několik dnů před jeho zadržením zemřela, a také že byl pod vlivem alkoholu, resp. že z napadených rozhodnutí neplyne, z jakých důkazů soud prvního stupně a soud odvolací vycházely, na základě čeho dospěly k závěru o vině, a ani to, že jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena, resp. že hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů bylo selektivní, účelové a rozporné se základními procesními principy, neboť tyto soudy neuvedly, proč důkazy hovořící v jeho prospěch považovaly za nevěrohodné a obráceně. Závěrem stěžovatel prostřednictvím obsáhlé citace z jím podaného dovolání poukazuje (nad rámec skutkových námitek uváděných v odvolání) na "další nesrovnalosti", které v průběhu celého trestního řízení vyšly najevo.

Ústavní soud požádal Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Praze, jakož i Nejvyšší státní zastupitelství o vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelovy námitky jsou shodné s námitkami obsaženými v dovolání a že je vázán zákonným vymezením dovolacích důvodů a argumenty, v nichž obvinění spatřují naplnění konkrétních dovolacích důvodů. Pokud stěžovatel tvrdil, že jeho první výpověď byla vynucena násilím, a je tudíž nepoužitelným důkazem, s touto námitkou se vypořádal odvolací soud a on (Nejvyšší soud) se s jeho závěry ztotožnil. Ani další námitky, jako je nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně pak posouzení výpovědi svědkyně A. P., či označení soudních rozhodnutí za libovůli, u níž nebylo uvedeno, v čem má konkrétně spočívat, neshledal Nejvyšší soud důvodnými. Současně vyslovil zásadní nesouhlas s tím, že by se stěžovatelovými námitkami nezabýval, a že by proto bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. projevem libovůle, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Vrchní soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že se soudy s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti podrobně zabývaly a vypořádaly, odmítl, že by došlo k porušení ústavnosti, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. V replice k výše uvedeným vyjádřením stěžovatel uvedl, že obecné soudy "zcela pominuly, že věci nelze brát podle zajetého stereotypu, ale každý případ má svá specifika", přičemž "nelze ... vycházet z toho, že pokud je někdo orgány činnými v trestním řízení značen za pachatele, že je skutečně zločincem".

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu (tzv. kvalifikované vady).

Jde-li konkrétně o oblast důkazního řízení, které se nyní souzená ústavní stížnost především dotýká, Ústavní soud připomíná, že v rámci své rozhodovací činnosti vymezil vady, které jsou z hlediska ústavnosti relevantní (srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451). Vzhledem k tomu, že mezi takovéto vady nepatří nesprávné hodnocení důkazů, nemůže ani námitka v tomto ohledu vznesená založit opodstatněnost ústavní stížnosti; Ústavní soud ostatně opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimkou z tohoto pravidla pak jsou případy, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panuje tzv. extrémní nesoulad, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho první výpověď (učiněná v přípravném řízení dne 1. 12. 2009) byla vynucena předchozím fyzickým násilím policistů, a že tento důkaz nelze v řízení použít (viz § 89 odst. 3 tr. ř.). Jak již zmínil vrchní soud, otázka použitelnosti daného důkazu je v dané věci zcela zásadní, neboť v případě, že by byly tato výpověď a na ni navazující rekonstrukce, provedená rovněž dne 1. 12. 2009, důkazně nepoužitelné, pak by nemohl - vzhledem k panující důkazní situaci - ani obstát odsuzující rozsudek. Jak je patrno z "prvostupňového" rozsudku, již krajský soud se touto otázkou pečlivě zabýval a stěžovatelovo tvrzení o předchozím fyzickém násilí ze strany vyslýchajících policistů odmítl, přičemž uvedl, na základě jakých konkrétních skutečností k tomuto závěru dospěl. K námitkám všech obžalovaných se znovu a velmi podrobně danou otázkou zabýval odvolací soud, přičemž ve svém rozhodnutí v zásadě ještě více rozvedl to, co předtím uvedl krajský soud. Zaměřil se na okolnosti provázející předmětné procesní úkony a na stěžovatelovo chování během nich, jakož i na výsledky šetření Inspekce policie, načež vyloučil, že by stěžovatel mohl jednat pod nátlakem, jak má na mysli shora citované ustanovení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že tato jeho výpověď není pravdivá, že se ji musel naučit nazpaměť vzhledem k nátlaku, který na něj policisté vyvíjeli, resp. že si ji musel vymyslet, aby policistům vyhověl, jak měl později (v odvolání) uvést. Již vrchní soud upozornil na skutečnost, že si tato tvrzení navzájem odporují. Současně je třeba poukázat na závěry krajského soudu, vycházející ze znaleckého posudku znalkyně z odvětví psychiatrie, že je prakticky vyloučeno, že by stěžovatel byl schopen si vymyslet průběh celé události či se jej naučit zpaměti v takové podobě, jak ve své první výpovědi a v rámci rekonstrukce učinil. Uvedený soud a posléze i soud odvolací také (shodně) reagovaly na upozornění obhajoby, že poškozenou v předmětné výpovědi nepopsal přesně (konkrétně šlo o barvu vlasů), případně ji nemohl potkat u spoluobviněného S. dne 5. 10. 2006, a to tak, že jde o skutečnost, jež stojí proti stěžovatelově verzi, že se výpověď musel naučit nazpaměť, neboť by nebylo logické, proč by policisté stěžovateli pro daný účel poskytli "nesprávné" údaje. Uvedenou nesprávností se zabýval i vrchní soud a dospěl k závěru, že šlo pouze o určitou nepřesnost, jež nijak věrohodnost výpovědi nezpochybňuje. Tento závěr je třeba vnímat v souvislosti i s jeho předchozím úsudkem, dle něhož to, co stěžovatel uvedl, zcela či v zásadě koresponduje s dalšími zjištěnými (prokázanými) skutečnostmi (např. pokud se jedná o oblečení poškozené, způsob usmrcení, apod.). Za této situace lze stěží stěžovateli přisvědčit, neexistuje žádný relevantní usvědčující důkaz.

Stěžovatel současně vyslovuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy údajně prokazující jeho nevinu, a namítá, že jím navržené důkazy neprovedly. V tomto bodě opět možno poukázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak vrchního soudu, jenž se podrobně a pečlivě věnoval hodnocení právě těch důkazů, jež má stěžovatel v ústavní stížnosti zřejmě na mysli (zejména by mohlo jít o výpovědi svědků z obce S. a o pracovní výkaz), a shledal je jednak nevěrohodnými a v případě zmíněných výpovědí navíc neschopným stěžovatelovo tvrzení, kde se v inkriminované době nacházel, potvrdit. Jde-li o druhou námitku, Ústavní soud jednak poukazuje na to, že stěžovatel nijak nespecifikuje, v případě jakého jeho konkrétního důkazního návrhu pokládá postup obecných soudů za protiústavní, a jednak připomíná, že dle konstantní judikatury není povinností obecných soudů provést každý obhajobou navržený důkaz; pouze v případě, že tak neučiní, je povinen své (negativní) stanovisko řádně zdůvodnit, což se v posuzované věci stalo.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jádrem ústavní stížnosti je polemika s tím, jak obecné soudy, resp. soud nalézací a odvolací, zhodnotily provedené důkazy (či jak posoudily důkazní návrhy), v rámci které stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud znovu tyto přehodnotil v jeho prospěch, aniž by v ní bylo specifikováno, jakých konkrétních a z hlediska ústavnosti relevantních pochybení se tyto soudy měly dopustit.

Brojí-li stěžovatel proti usnesení dovolacího soudu s tvrzením, že se Nejvyšší soud jeho námitkami nezabýval, z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že se řadou vznesených námitek jakožto námitek skutkové povahy nezabýval věcně, neboť šlo - z hlediska zákonných dovolacích důvodů - o námitky irelevantní, nehledě na to, že se i v tomto ohledu se (skutkovými) závěry soudů nižších stupňů plně ztotožnil. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost ani zde neobsahuje upřesnění toho, v čem konkrétně (v jakém svém právním posouzení) měl Nejvyšší soud pochybit, opora pro závěr, že by snad v tomto bodě mohla být ústavní stížnost opodstatněná, chybí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru