Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1994/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1994.10.1
Datum podání09.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 7/2009; kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; čl. I bod 96, čl. II bod 12

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1994/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. S., zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem v Brně, třída Kpt. Jaroše 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2010 č. j. 47 Co 210/2008-331 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008 č. j. 53 C 348/95-278, spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu 96 a čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 9. 7. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že v soudním řízení byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S touto ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že porušují její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh, příp. z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla stěžovatelce coby žalované uložena povinnost zaplatit žalobci - Bohemia Sekt, Českomoravská vinařská akciová společnost, částku 53 948 Kč (výrok I) s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení ve výši 34 370 Kč (výrok II). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (tj. ve věci samé) potvrzen, ve výroku II pak byl změněn tak, že se žalobci náhrada nákladů nepřiznává, a současně bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 970 Kč a že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně líčí průběh celého soudního řízení, přičemž poukazuje mj. na to, že žalobce navrhoval provádění důkazů, aniž by specifikoval skutková tvrzení, která měla být prokázána, a také na postup městského soudu, který bezdůvodně odročoval jednání, přičemž návrh na postup dle § 118c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zamítl. Toto rozhodnutí však v její prospěch změnil krajský soud usnesením ze dne 30. 10. 2007 č. j. 47 Co 160/2007-268 (správně zřejmě 257), v jehož odůvodnění uvedl, že žalobce doposud nevylíčil skutečnosti rozhodné podle hmotného práva ani nenavrhl všechny potřebné důkazy. Přestože skutková tvrzení nebyla žalobcem doplněna, městský soud vydal pro ni nepříznivý rozsudek, jenž je napaden touto ústavní stížností. Krajský soud pak nečekaně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, přičemž změnu svého stanoviska odůvodnil výsledky jím provedeného dokazování. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že krajský soud postupoval v rozporu se svým usnesením o koncentraci řízení a že hodnota těchto důkazů má být "nulová", přičemž tomuto soudu vytýká, že odmítl její požadavky a že se nedostatečně zabýval jí namítaným nedostatkem pasivní i aktivní legitimace účastníků řízení. Tím mělo dojít k porušení základních zásad občanského řízení, a to zásady rovnosti, kdy byl žalobce postupem soudu zvýhodňován, projednací, kdy soud svým vyšetřováním suploval žalobcovu neschopnost tvrdit rozhodné skutečnosti, a procesní ekonomie, kdy řízení trvalo 15 let, přičemž se konalo 16 jednání, dále pak mělo dojít k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, kdy krajský soud doplnil dokazování způsobem, k němuž se nemohla v řízení vyjádřit a na základě tohoto doplnění změnil své dosavadní stanovisko, dále se jako jediný zabýval námitkami nedostatečné legitimace, a také zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, kdy krajský soud bezdůvodně změnil své stanovisko na "projednatelnost skutkových tvrzení žalobce".

K návrhu na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení stěžovatelka uvedla, že zakotvují nové podmínky stran přípustnosti dovolání se zpětnou účinností, čímž jí měla být odepřena možnost podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jež "by jí jinak byla zachována". Takto prý bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady zásad občanského soudního řízení, ovšem taková porušení ještě "automaticky" nezakládají i porušení ústavně zaručených základních práv či svobod. Pokud by tomu tak v nějakém konkrétním ohledu bylo, neznamená to ještě, že lze ústavní stížnosti vyhovět. Tak např. namítá-li stěžovatelka porušení zásady ekonomie řízení, které odůvodňuje celkovou délkou řízení a počtem soudních jednání, nelze vyloučit, že v daném případě došlo k neodůvodněným průtahům řízení. Ty je ovšem třeba kvalifikovat jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž může Ústavní soud rozhodnout způsobem uvedeným v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu; ostatně samotným zrušením rozhodnutí, kterým již bylo řízení skončeno, nápravy dosáhnout nelze.

Dále je třeba uvést, že není na Ústavním soudu, aby přezkoumával jednotlivé úkony soudu a jím vydaná procesní rozhodnutí. Jeho úkolem je posoudit, zda řízení bylo jako celek vedeno "spravedlivě", tj. zda jeho účastníkům bylo soudem umožněno realizovat jejich procesní ústavně zaručená práva. Konkrétně pak hodnocení toho, zda účastník řízení unesl tzv. břemeno tvrzení či nikoliv, je věcí obecných soudů. Byť by jistě názor obecných soudů měl být v průběhu řízení konzistentní, nejedná se o otázku, která by měla ústavněprávní povahu. Nepochybně by bylo daleko závažnější, pokud by soud "konzistentně" setrvával na nesprávném stanovisku. Jinak by tomu mohlo být u námitky, že se stěžovatelka nemohla vyjádřit k důkazům, které provedl krajský soud před vydáním napadeného rozsudku. Ovšem tyto důkazy provedl na dožádání jiný soud (§ 39 o. s. ř.), přičemž stěžovatelka se tohoto úkonu, tj. výslechu svědků R. B. a I. H. dne 5. 11. 2009 mohla zúčastnit, neboť o něm byla ona i její právní zástupce vyrozuměni. K těmto důkazům se pak mohla vyjádřit v průběhu řízení před krajským soudem, konkrétně na jednání dne 9. 2. 2010 a 23. 3. 2010. Ze soudního spisu sice není patrno, zda stěžovatelka byla vyrozuměna i o výslechu svědka K. Č., žádnou námitku však v tomto směru nevznesla a nápravy daného pochybení se u krajského soudu nedomáhala (ostatně všechny tyto svědecké výpovědi byly v podstatě totožné, a tak by opakování daného úkonu nic nového do věci nepřineslo). Z tohoto důvodu pokládá Ústavní soud danou námitku za zjevně účelovou, a především pak za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jestliže stěžovatelka v této souvislosti namítá, že uvedené důkazy byly provedeny v rozporu s usnesením krajského soudu o koncentraci řízení ze dne 30. 10. 2007 č. j. 47 Co 160/2007-268, nutno upozornit, že žalobce navrhl vyslechnout zaměstnance žalované již při jednání u krajského soudu dne 26. 2. 2004.

Pokud stěžovatelka napadá hodnocení provedených důkazů či posouzení otázky věcné legitimace ze strany obecných soudů, Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že jde o otázky, které náleží řešit soudům obecným, a nikoli Ústavnímu soudu. S ohledem na to, že obecné soudy příslušné závěry řádně odůvodnily, nezbývá než na jejich závěry stěžovatelku zcela odkázat. Pro upřesnění dlužno dodat, že nelze přisvědčit stěžovatelčině námitce, že by se otázkou věcné legitimace zabýval pouze krajský soud v "konečném" rozsudku, neboť tak tomu bylo již v rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 2. 1999 č. j. 53 C 348/95-78.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že návrh ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a tudíž návrhem sdílejícím osud ústavní stížnosti, Ústavní soud i tento návrh odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru