Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1987/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
dovolání/otázka zásadního právního významu
soud/stížnost na postup soudu
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1987.11.1
Datum podání07.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13 odst.1, § 31a

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1987/11 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 4488/2009-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo vydáno v jeho občanskoprávní věci.

Rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 22 C 330/2006, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy, jenž mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Ostravě v řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 52 E 1488/98, v němž vystupoval jako oprávněný, neboť nebylo prokázáno, že by se soud dopustil chybného procesního postupu či průtahů v řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 13 Co 537/2008-53, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění též uvedl, že "délka vykonávacího řízení byla způsobena objektivními okolnostmi, které soud nemohl ovlivnit" (jmenovitě souběžným řízením o excindační žalobě), a ačkoliv trvalo celkem 2 roky a devět měsíců, nelze délku řízení s ohledem na jeho průběh považovat za "abnormálně dlouhou"; přihlédl přitom i k tomu, že stěžovateli byla v průběhu řízení poukázána částka, jež byla základem vykonávané pohledávky, jakož i k tomu, že vymáhaná pohledávka byla konkurzním správcem úspěšně popřena v incidenčním sporu.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 4488/2009-73, odmítl jako nepřípustné [(§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř.] s vůdčím odůvodněním, že stěžovatel dovolacímu soudu nepředložil žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat pro věc samu za zásadně právně významnou. Měl-li za ni otázku výše přiměřeného odškodnění (s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), bylo by ji možno posuzovat toliko v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo; jestliže tomu tak není, nelze ani uvažovat "o způsobu určení výše zadostiučinění". Jako nepravdivé pak dovolací soud odmítl tvrzení stěžovatele o "nezákonném zrušení svozu movitých věcí", neboť tento "svoz" byl odložen podle § 266 odst. 2 o. s. ř. poté, co byla podána žaloba o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí. Ani z pohledu této dovolací námitky, uzavřel dovolací soud, nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí zásadního právního významu.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly o zamítnutí jeho "nároku na odškodnění majetkové i nemajetkové újmy v rozporu s hmotným právem", když "přes své konstatování, že k určitému průtahu ... došlo" nevzaly jej v úvahu jako "tu skutečnost nesprávného úředního postupu, který zapříčinil, že po prohlášení konkurzu na majetek povinného ... již nebylo možno individuální exekuci ve prospěch žalobce (stěžovatele) vykonat". Kromě tím zadané otázky byla zásadního právního významu i otázka aplikace závěrů Evropského soudu pro lidská práva o výše přiměřeného zadostiučinění v českém právu, a ani zde dovolací soud zásadní právní význam neopodstatněně nespatřoval. Řízení bylo nadto "postiženo ústavně nesouladným postupem", "neprovedením důkazů", jakož i "extrémním rozporem mezi skutečností 12,5 roku trvajícího exekučního řízení" a názorem, že jde o necelé tři roky, do kterých nelze dobu po prohlášení konkurzu započítávat. Podle stěžovatele se dovolací soud "při posuzování věci odklonil i od své dosavadní judikatury" ve vztahu ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ku čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když jím samým vyslovené "interpretační a hmotně právní zásady" v dané věci nevzal v úvahu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož je garantováno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o žalobě o náhradu škody mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal; totéž učinil poté k podanému dovolání v napadeném rozhodnutí i dovolací soud.

Přitom je třeba mít - nadto - na zřeteli, že námitku z nedostatku spravedlivého procesu lze spojovat jen s rozhodnutím dovolacího soudu, neboť výlučně je stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadl.

O důvod k zásahu Ústavního soudu pak může jít jen tehdy, pakliže dovolací soud odmítnutím dovolání založil stav zásahu do ústavně zaručených práv, a tak by tomu mohlo být v případě, že by dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. způsobem, jenž zjevně neodpovídá konsensuálně akceptovaným judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu (představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"), čímž založil porušení toho základního práva stěžovatele, kterým je právo na přístup k soudu, resp. k příslušné (třetí) soudní instanci.

Tak tomu v dané věci není.

Dovolací soud stěžovateli přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou praxí) vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze pokládat za zásadně právně významné, a uplatněné názory nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje; ostatně nad tento rámec se i poctivě - veden námitkami stěžovatele - vyjádřil rovněž k věci, přičemž jeho závěrům (z ústavněprávního hlediska) nelze ničeho vytknout. O nedostatku logického a srozumitelného odůvodnění nemůže být řeč.

Odporuje-li stěžovatel právě závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze přičítat znaky zásadního právního významu [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], je ostatně namístě odkázat i na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. například rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95), podle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; "úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb.)".

Lze proto uzavřít, že opory pro úsudek, že byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele rozhodnutím dovolacího soudu, zde není.

Okolnost, že z obsahu ústavní stížnosti (nikoli zcela jednoznačně formulovaných námitek) lze též usuzovat na to, že stěžovatel kritizuje i názory uplatněné v jeho věci nižšími soudy, je nevýznamná už proto, že jejich rozhodnutí stěžovatel petitorně nenapadl, resp. jejich odstranění Ústavním soudem se nedomáhá.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložena nebyla; stěžovatel očividně přehlíží, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru